Usmívat se nad vším zlým, co se v životě stane

12. 1. 2015 / Bohumil Kartous

Narodila se v Korni, podhorské vesničce na slovensko – českém pomezí, v době, kdy se z historického hlediska děly převratné věci. V té době, krátce po 1. světové válce, přece vznikalo Československo. Tam, kde se narodila moje babička, si změn pravděpodobně nikdo nevšiml. Rodina rolníků s osmi dětmi žila tak, jak bylo zvykem po staletí před tím, alespoň podle jejích vzpomínek.

Nevzpomínala zase tak často, nebylo věru na co. Pravděpodobně negramotní, podle všeho velmi krutí rodiče, jejichž jediným oknem do světa byl katolický kostel, žili v nouzi a děti neznamenaly více než relativně levnou pracovní sílu. V době, kdy dnešní děti chodí do školy a po ní si mají za úkol hrát, musela moje babička odejít z domu. Musela pracovat, za nuznou odměnu sloužit na statku.

Osud ji zavál do Žiliny, kde pravděpodobně poprvé poznala, že někdo vůči ní může projevit přátelství a náklonnost. Rodina obchodníka, u níž našla práci, ji přijala i s její malou dcerou a umožnila jí důstojně žít. Babička si to samozřejmě tvrdě odpracovala, i přesto se ale jednalo o vstřícnost, na jakou nebyla zvyklá. Ctila tuto zkušenost, čehož důkazem byl fakt, že s rodinou udržovala kontakt po desítky let.

Během 2. světové války, stejně jako mnoho jejích vrstevníků, zažila nucené nasazení. Po válce následoval přesun do Kroměříže, kde strávila zbytek svého života, jehož produktivní část tvořila tvrdá práce v kravíně.

Její život, osobní i pracovní, by se dal skutečně nejlépe charakterizovat slovem tvrdý. Když si při práci zlomila nohu, nenapadlo ji jít k lékaři. Měla práci, kterou bylo třeba dodělat, takže jakýpak doktor. Často vzpomínala, že ji její nadřízený chválil za poctivou práci, kterou dělala. Nebyla to žádná neskromnost, nechlubila by se cizím peřím. Prostě byla zvyklá udělat svou práci pořádně, i když odměna byla malá. Měla vytříbený smysl pro povinnost, což je vzácná vlastnost.

Ani na to, ani na válku, na příkoří z dětství a dospívání, na bombardování, ani na jiné děsivé věci a příkoří, které ji v životě potkaly, nevzpomínala se zahořklostí typickou pro lidi, kteří mají dojem, že jim bylo v životě ublíženo. Ona ten dojem nikdy neměla. Zároveň nechtěla víc, než se domnívala, že jí náleží. A to znamenalo jen tolik, aby byla schopna uživit vlastní rodinu.

Její - jistě naivní - víra v boha, vštípená prostředím, v němž vyrůstala, měla jeden ústřední motiv: zlo se páchat nemá. Kdysi, ještě za socialismu, našla na chodníku peněženku s mnoha tisíci korunami, což pro chudou matku dvou dětí byly pohádkové peníze. Příležitost se přímo nabízela. Odevzdala ji na policii.

Byla obyčejná žena, která nikdy nestudovala teorie o lidských právech, ale když viděla, že se někomu děje příkoří, nebála se vystoupit na jeho obranu. Sám jsem to jako dítě zažil a byl jsem překvapen, jak velký respekt si tento člověk, který nebyl z hlediska sociálního statusu „ničím“, dokázal zjednat.

S mojí babičkou a jejími vrstevníky odchází generace lidí, kteří nebyli zvyklí "seberealizovat se". Z hlediska dnešních měřítek bychom mohli říct, že byla obětí světa, v němž neměla žádnou moc nad svým životem a žádnou svobodu volby. Nikdy by to nebyla řekla. Byla nesmírně pracovitým člověkem, s vysoce vyvinutým smyslem pro povinnost a odvahou dělat věci, které je dle bazálních kantovských imperativů správné dělat. Nikdy by to tak nenazvala, nečetla Kanta, nicméně jednala podle etických principů, o nichž filosofové psali často složitá teoretická pojednání. A v tom spočívá její skutečná výjimečnost.

Naučila mě tomu, že v životě se může stát spousta zlého, ale že člověk je dost silný na to, aby se nad všemi tragédiemi s odstupem času dokázal pousmát. To je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se kdy naučil.

Eva Pekárková, 2. 12. 1921 – 10. 1. 2015

Vytisknout