„Grexit“, polarizovaná politika, a nutnost chovat se úsporně

20. 1. 2015 / Miloš Dokulil

Takové strany přestávají být, alespoň tou svou novou politickou vahou, někde „na okraji“, i když zrovna svým programem tam stále spočívají. Aniž bychom zapomínali na to, že v některých (pouze teď povšechně zmíněných) zemích je navíc kritické procento zvláště mladých lidí bez práce; a někdy navíc s problematickou strukturou a kvalitou výroby zboží nebo úrovní služeb. Přitom v té mezinárodně dnes běžné „dělbě práce“ konkurenceschopnost není založena jen na podílu mezd v ceně výrobků či služeb, někde hodně podhodnocených (což tvoří další proud nesouhlasu s danou situací).

V titulku je uvedena zvláštní spřežka. „Grexit“ jako zkratka je složeno ze dvou anglických slov: „Greece“ a „exit“ (tedy: „Řecko“ a „východ“ či „odchod“, tedy konkrétně z Eurozóny). Tento problém se vynořil již před časem; nejednou, a pro různé země. Samotná výhrůžka odchodu z Eurozóny může být často spíše pokusem o nátlak na uvolnění podmínek případného mezinárodně dozorovaného tlaku na úspornost státního hospodářství, které se vymklo rozumným parametrům. Nelze ovšem ani vyloučit, že přímo pro Eurozónu by nebyl (a není) přínosem její, byť jen dílčí rozklad (s okamžitým účinkem na dalším oslabení kurzu stále oslabujícího eura). Více k tomu najdete ZDE.

Možná bychom si mohli připomenout zkušenost Řecka z konce právě uplynulého roku. Premiér Antonio Samaras (z Nové demokratické strany) vsadil do té často nejisté politické „hry“ možnost posílit pozici vlastní strany a jejího programu stabilizace řeckého hospodářství také prezidentské volby. Tušil předem, že v prvních dvou kolech jeho kandidát, i mezinárodně důvěryhodný Stavros Dimas, pravděpodobně nedostane dost hlasů. Ale byla slušně silná naděje, že by tento kandidát mohl úspěšně projít třetím kolem. Což se (těsně před Silvestrem) nestalo. Takže Řecko najednou stálo navíc před nutností zároveň nových parlamentních voleb. K těm dojde již 25. ledna. Více k tématu ZDE.

A aby bylo patrno, o jak citlivé záležitosti vždy běží, zhruba týden před nastávajícími volbami, jedna agentura již nasadila pro Řecko negativní rating. Rovněž k 17/1 dvě řecké banky požádaly o režim nouzového financování. Přímo mezi občany zároveň roste neklid. Z toho, co bude dál. Dokonce bez ohledu na to, jak ty volby nakonec dopadnou.

Je nejvyšší čas připomenout si protihráče Samarasova programu. Samaras („vpravo od středu“) kupodivu stále v průzkumech „boduje“ v čele obliby. Tou teď vyzývavě nastavenou alternativou stávající politice je Alexis Tsipas, vůdčí představitel krajně „levicové“ strany Syriza. Už dříve slíbil voličům, že zvýší zaměstnanost a sníží daně. Že poskytne elektřinu a potraviny těm, kdož jsou bez prostředků. Zní to až příliš lákavě, ne-li spásonosně. Tsipas ani jeho strana Syriza ovšem neříkají, „za co“ by bylo možné tohle uskutečnit. Řecko má navíc před sebou hned v únoru platbu za mezinárodně garantované půjčky. I když se v Řecku šilhalo a šilhá po vystoupení z Eurozóny (která jako kdyby byla zdrojem všech aktuálních potíží!), vážně o tom zřejmě neuvažuje ani Tsipas, ani Syriza, ba ani většina Řeků. Takže jako kdybychom měli mít těmi rozmanitými náznaky možných spásonosných změn před sebou jen dobře známé, byť nechvalné znaky líbivého (ale nezodpovědného) populismu.

Pokud Tsipas a Syriza ty příští parlamentní volby vyhraje a bude mít dost sil k sestavení vlády, aby následně prosadila do života voličů svůj program, je otázkou už teď, co přesto doopravdy bude chtít (a moct!) učinit, když by mělo Řecko nadále plnit své mezinárodní závazky? Především ty, které souvisejí zrovna s tím tak úspěšně zatím probíhajícím úsilím, uskutečněným zatím tou vládou, která za týden svou působnost skončí (tj. tou Samarasovou)?

Ten příští vítěz voleb má tu navíc bonus 50 křesel právě pro vítěze. Bude to stačit? Jsou tu malé strany jako možné „jazýčky na váze“, které mohou překročit práh 3% pro vstup do parlamentu. Jsou tu též takto k dispozici stalinistická komunistická strana, anebo taky neonacistický Zlatý úsvit. A pak další dvě či tři strany. Jde pak především o stranu Pasok, tedy „Panhelenistické socialistické hnutí“. Její předák, Evangelos Venizelos, je znám svými populistickými sklony. Dřívější její vůdce, předtím působící i jako premiér, George Papandreou, založil jako syn zakladatele Pasoku novou stranu, Hnutí demokratických socialistů, která by (podle různých předpovědí) mohla získat snad až 4 % hlasů.

I když tedy byla zatím strana Pasok koaličním partnerem poslední vlády, nelze teď vyloučit, že při svých ambicích nadále zůstat stranou parlamentní může kromě vzniku té zrovna zmíněné nové strany pravděpodobně doplatit doprovodně též na to, že nad dosavadním stavem života v Řecku tu je teď tolik zklamaných voličů. (Přitom mj. právě tento Papandreou podepisoval ono finanční vyrovnání z roku 2010!) Pak tu máme stranu Potami (tj. „Řeka“). Je to strana nová, od středu nalevo; založená roku 2014. (V jejím čele je Stavros Theodorakis, populární žurnalista TV.).

Zatím je polovina ledna 2015. Mezitím se už silná vlna „antieurozónské“ rétoriky utlumila. Ovšem, jsou tu zároveň závazky vůči zahraničním věřitelům. Přičemž splatnost prvých pohledávek má Řecko na krku hned koncem února. Bude to okamžitě test důvěryhodnosti nové vlády, pokud již bude ustavena. Zatím má Řecko za sebou čtyři roky úsporných opatření. Je otázka, zda lze zrovna teď usilovat o snížení úroků nebo o prodloužení lhůt splatnosti již dříve uzavřených půjček. Člověka bezděky napadne, zda by zrovna nyní nebyl vhodný čas naléhavě žádat o případně odpisy dluhů. Což je asi vyloučeno.

Leč, komu volby dají dost důvěry? Aby se aspoň pokusil jako příští premiér o „nemožné“? Zvláště když tu stále ani nejsou žádná nepřekročitelná pravidla? A když tu nejsou, aspoň myslitelně dohledatelná rizika, pokud je někdo překročí a ignoruje? (Copak tu nejsou větší „hráči“ Eurozóny, kteří si takto, překračováním vyhlášených limitů, počínají již nějaký čas „standardně“? Tedy nestandardně, že? Jako mj. Francie i Itálie. Abych moc nejmenoval...)

Přitom je tu přece zjevný respekt před tím, aby někdo hodlal zjevně strkat do řeckých záležitostí nos. Přesto je slyšet hlasy, jako kdyby především premiérka SRN, Angela Merkelová, šlapala svými rozmanitými „signály“ Řecku na krk. A opět: jako kdyby tu nebyly „síly“, jako je tomu třeba zrovna ve Francii nebo v Itálii, tj. u druhého a třetího z ekonomicky nejsilnějších partnerů v zóně, slyšitelně naléhajících na uvolnění úsporných limitů rozpočtu a pozdržení nezbytných reforem k jeho vyváženému krytí (anebo jen metodou „ticho po pěšině“ nedodržujících rozpočtovou kázeň, aniž jsou za to ty státy postihovány).

Pokud jde přímo o Německo, je tu rovněž mj. i Alternativa pro Německo (což je strana s antieuropostojem) a blížící se volby v Hamburku (hned v únoru 2015). Neroste přímo v Německu nálada k tomu, že by chtělo s Eurozónou samo skončit? A to v době, když již přestálo své krize Portugalsko a Irsko? A dostává se z nejhoršího i Španělsko (ale co jeho antikapitalistické „Podemos“?)?

Copak nemá Euzóna svůj krizový fond? Svůj již zase stabilizovaný bankovní systém? Copak nemá také své zavedené pojištění před úpadkem? Nemá teď k dispozici též celý komplexní záchranný mechanismus? Přitom opustit případně Eurozónu není izolovaná otázka jen pro Řecko! Je tu také ve zkušenostním zázemí 6 let ekonomické recese. Přičemž podíl řecké ekonomiky na ekonomice Eurozóny jsou pouhá 2 %! Také tu existovala od počátku jako svého druhu „mantra“ iluze o jisté nezvratnosti, pokud nějaký stát jednou vstoupí do Eurozóny...

74 % Řeků chce (podle Economistu ze 17/1, str. 28) zůstat kupodivu v Eurozóně! Přitom nelze očekávat, že by se něco z řeckých dluhů teď odepisovalo... (i když tu je pravděpodobně možné počítat nyní s možností odkladu některých plateb, ovšemže). Máme tu ty úvahy o „Grexitu“ už možná potřetí. Nejdřív hned roku 2008. Potom roku 2012; to Řecko tehdy absolvovalo dokonce dvoje volby. A teď znovu, na hraně let 2014 a 2015. Zvažme (aspoň letmo), co je v té „řecké“ situaci možné a má smysl (pro obě strany; tedy i pro Eurozónu).

Kdyby v dohledné době Řecko skutečně vystoupilo z Eurozóny, vrátilo by se pochopitelně ke své předchozí drachmě. Samozřejmě nejdřív v poměru 1 : 1. Ale následně, a velmi rychle by drachma vůči euru klesala na srovnatelné hodnotě. Možná až na polovinu předchozí nominální hodnoty. Znamenalo by to doprovodně vzestup domácích cen. Zároveň by došlo k znehodnocení platů a důchodů. Zhoršily by se možnosti nákupu zahraničního zboží. I když by se zlepšily možnosti řeckého exportu. Byly by tu ovšem mnohem větší potíže se získáváním zahraničních půjček. Navíc ty předchozí půjčky, uzavřené ještě v eurech, by se teď nesrovnatelně hůř splácely! (Nepomůže tu, že zrovna nyní euro vůči dolaru oslabuje.)

Samozřejmě že by zároveň byla mnohem lákavější turistika v Řecku. (Jako pořád podob-ně je pro tamní hospodářství příznivý dovoz levnější ropy.) Celkový šok z nastalé situace by ale možná půl roku trval. (Drachma by nebyla pro platby hned v žádoucím množství k dispozici. Také trh s různými komoditami by nějakou dobu vázl.) A poněkud osiřelá Eurozóna by si zase musela nesrovnatelně víc v následném čase vytvářet ovzduší důvěry (což je stěží teď vyhodnotitelné v jakékoliv měně). Vůbec není zrovna okamžitě jasné, co všechno by se mohlo nějak „vyvrbit“, pokud by Řecko opravdu realizovalo ten – zrovna teď neočekávaný (byť mnohými „vyzváněný“) – „exit“. (Zůstalo by Řecko dále spolehlivě v EU?)

Nezapomeňme, že v té době největšího negativního zlomu (r. 2008) mělo Řecko ve státním rozpočtu dokonce 15 %-ní deficit vůči dosaženému HDP. Ještě roku 2012 bylo v deficitu na úrovni 3,6 % HDP. A v současnosti se již díky rozmanitým (především úsporným) opatřením dostala ta čísla již do plusových hodnot (+2,7 % HDP)! Také ekonomika v roce 2014 samozřejmě začala konečně růst, i vývozy; i když podíl na mzdách výrazně poklesl. Jenže pokud byl roku 2008 v Řecku státní dluh jen 109 % HDP, stačil v mezičase hrozivě vyrůst (na 175 % HDP). Byl zaznamenán pokles ve výrobě o čtvrtinu; a tomu pochopitelně odpovídá nezaměstnanost, která obnáší 26 %. S tím je okamžitě spojeno riziko bídy pro víc jak třetinu řeckého obyvatelstva.

Právě potenciální příští řecký premiér Tsipras se na účet dosavadní vlády (která nepředává hospodářství „v zoufalém stavu“) vyjádřil, že všechno to vytčeně negativní je důsledkem fiskálního procesu přirovnatelného k násilnému a nedobrovolnému polykání vody, k jakému dochází při nezákonném mučení. Přitom zrovna to dnešní Řecko je na potřebné reformy připraveno líp než před dvěma, ne-li před šesti lety. A rovněž Evropská ústřední banka (ECB) a další instituce dnes umí lépe reagovat, než tomu bylo třeba před dvěma či šesti lety. Takže otázkou možná jen akademickou je, kdo by na tom „Grexitu“ vůbec vydělal (ať již se stane vítězem voleb 25/1 kdokoliv; i když se zatím nezdá, že by strana Syriza a její šéf Tsipras byli pro Řecko zrovna ternem)...

Vytisknout