Checkpoint Charlie

20. 1. 2015

Také na povrch vystupující problém vzájemných vztahů Evropanů různého původu, pokud není pouhou špičkou ledovce, je jenom částí hory problémů, které navršila evropská integrace.

Krizové jevy se začaly projevovat v polovině nultých let tohoto století. Krach ústavy pro Evropu, která připouštěla možnost federalizace Starého světa, byl raději označen za trapné klopýtnutí. Avšak při přípravě Lisabonské smlouvy, která nahradila nepřijatou ústavu, se jasně ukázalo, že Unie dospěla k hranici možností sjednocování, pokud základní páky řízení zůstávají v národních rukou.

Další kroky vyžadovaly předání značné části suverenity nadnárodním orgánům. Přesněji řečeno těm několika velkým státům, na nichž reálně závisí přijímání rozhodnutí.

Ratifikace Lisabonské smlouvy koncem roku 2009 byla vyhlášena za historické vítězství, ve skutečnosti ale tento kompromisní dokument nedal odpověď na žádnou zásadní otázku. Ty ovšem začaly doslova okamžitě „vystřelovat“.

Ekonomická „mina“ vybuchla na jaře roku 2010 v podobě řecké dluhové krize, která rychle přerostla v celoevropskou vzhledem k členství Řecka v zóně eura. Pohroma byla udržena v mezích za cenu velkých peněžních injekcí. Řešení ale nalezeno nebylo: rozpor mezi jednotnou měnou a odlišnými ekonomickými politikami členských zemí trval dál. Státy zavalené dluhy byly donuceny přijmout ozdravné programy ve jménu zdaru celé eurozóny, v zásadě ovšem pomocí hrozeb a nátlaku. Na důsledky pro jejich další rozvoj se nebral ohled.

Noční můrou establishmentu se staly volby v problémových zemích. Úspěch protisystémových sil, stále populárnějších při všeobecném utahování opasků, hrozí zhroucením všeho, ať k němu dojde kdekoli.

Je pravděpodobné, že v řeckých mimořádných volbách 25. ledna zvítězí levicová „Syriza“ vyzývající k odmítnutí otrockých dohod s věřiteli, což by vrátilo situaci téměř na začátek krize, ovšem v horší podobě.

Geopolitickou „minou“ se stala Ukrajina, přesněji řečeno snaha Evropské unie prokázat přesvědčivě, že je mezinárodním hráčem, a vymezit pro sebe důležitou periferii.

S příchodem roku 2013, kdy vzplanula bitva o „evropskou volbu“ Kyjeva, už bylo jasno: EU se nestala geopolitickým aktérem světových rozměrů, což bylo cílem Lisabonské smlouvy s její jednotnou Evropskou službou pro vnější činnost (ministerstvem zahraničí Evropské unie). Evropa utrpěla nezdar ve středomořském a severoafrickém regionu, obou pro ni klíčových, když jen bezmocně přihlížela událostem „arabského jara“. O účasti jednotlivých zemí na těchto událostech (například na společné vojenské akci Paříže, Londýna a Říma, která svrhla Kaddáfího) se dnes raději nemluví.

Úspěch na Ukrajině byl zapotřebí jako potvrzení, že EU je zaprvé tak jako dřív atraktivní pro své sousedy, a zadruhé, že dokáže aktivně rozšiřovat sféru svých zájmů. Ať hodnotíme prvopočátky a genezi této krize jakkoli, objektivní bilance zní takto: ohnisko málo předvídatelné nestability uprostřed Evropy, slepá ulička samotné Ukrajiny, fatální poškození rusko-evropských vztahů, ekonomické ztráty většiny zemí Evropské unie a nestabilní iluze konsolidace proti Rusku, za niž se skrývá sílící podrážděnost značné části členů Unie.

Sociálně-kulturní „minou“ je napětí mezi narůstajícím muslimským společenstvím Evropy a stále výraznější masou obyvatel Starého světa, kteří v souvislosti s tím pociťují rozpaky a strach.

Katalyzátorem se staly prudké změny světové situace. Důvodem jsou zčásti také pokusy samotné Evropy o znovuzískání globální role: poprvé od dekolonizace vstoupila bývalá imperiální centra do rozsáhlých válek v regionech, které kdysi řídila. Rozhrabala mraveniště jak v dřívějších koloniích, tak ve vlastních společnostech, kde je hodně příchozích právě z oněch regionů. Globální posuny konce 20. a začátku 21. století vyvolaly požár v celém islámském světě a záře hranice, která vzplanula na Blízkém východě, nasvítila rub evropské migrační politiky (nebo její neexistence).

V letech 2010 -2011 vůdčí osobnosti Německa, Velké Británie a Francie jedna za druhou oficiálně oznamovaly krach modelu multikulturalismu a vyzývaly k jiné variantě sociální integrace.

Prakticky nebylo navrženo nic nového, avšak samotné téma bylo jakoby legalizováno, přestalo být tabu.

V průběhu dvou – tří let vyrostly ve vedoucích státech protiimigrantské strany nejen kvantitativně, ale také kvalitativně: „Národní fronta“ ve Francii a „Strana nezávislosti Spojeného království“ ve Velké Británii se z okrajových útvarů změnily v podstatě na systémové síly. Znepokojivé symptomy lze pozorovat v Německu, kde je historická imunizace proti extrémně pravicovým a xenofobním ideám spolehlivější, než kdekoli jinde ve Starém světě. Ale i tam se objevilo na jedné straně euroskeptické hnutí „Alternativa“ a na druhé protiimigrantská Pegida (Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Starého světa), která o sobě dala znát koncem minulého roku.

K tomu všemu dochází na pozadí rozpadající se vnitřní rovnováhy evropské integrace, na níž byli všichni zvyklí. Její „motor“ – pevná vzájemná součinnost Francie a Německa – se zadrhnul, protože Francie se propadla do hluboké krize řízení státu a naproti tomu Německo se působením okolností nechtěně vyšvihlo na vrchol evropské moci, přičemž už začíná tuto moc využívat (osud Kypru je prvním zvoněním).

Velká Británie odplouvá nejasným směrem. Referendum o vystoupení z EU, které David Cameron zamýšlel jako nástroj smlouvání s Bruselem a Berlínem o podmínkách setrvání v Unii, nabývá rysy neodvratné existenciální volby. A pokud se v květnových volbách toryům podaří udržet vládu, bude nutné provést plebiscit docela rychle, a to tím spíš, že podle některých prognóz konzervativci budou muset přijmout jako partnera radikálně protievropskou Stranu nezávislosti.

Je pravda, že nejnovější události přinášejí jeden záchytný bod. Hlavním jablkem sváru mezi Londýnem a kontinentem se stala otázka imigrace. Velká Británie požaduje, aby byla zpřísněna pravidla přijímání příchozích, kteří by navíc v prvních létech pobytu neměli mít nárok na sociální podporu, aby tak museli prokázat svoji společenskou užitečnost. Tento požadavek je v rozporu s evropskými pravidly a vyžaduje změnu základních smluv.

Dosud se jednoduše vylučoval jakýkoli kompromis, ale nyní je možné, že se něco přece jen změní.

Jižní Evropa celkově ztratila politickou váhu kvůli svým ekonomickým problémům. Zato ale vzrostla váha severní Evropy nebo aspoň její části (Polska, Baltských států), především kvůli konfliktu s Ruskem. A to ještě víc zdeformovalo tradiční rovnováhu.

Jaký vliv na to vše budou mít lednové události – pařížská tragédie, k níž už došlo, a nadcházející řecké volby? Mohou se stát impulzem, který uvede do pohybu proces radikální přeměny Evropské unie. Právě ten proces, jehož nutnost rozhodně popírala evropská nomenklatura po celých deset let sklouzávání do systémové krize.

A tak byl emotivně působivý pochod jednoty v Paříži sice nazván pochodem míru, ale v podstatě šlo o demonstraci rozhodné vůle k odporu.

Hovory o tom, že teroristé nemají národnost ani náboženství, dnes budou sotva mít širší ohlas, všechno je příliš zjevné.

Masakr v satirickém týdeníku a s ním související události musí přimět politický establishment k přijetí vážných opatření, protože jinak se voličská základna stran hlavního proudu může masově zradikalizovat a přeběhnout k „Národní frontě“.

Ovšem stav jak vládnoucích socialistů, tak opozičních gaullistů je takový, že lze jen stěží věřit v efektivní politickou mobilizaci a pravděpodobnější je scénář prohlubujícího se rozkolu. Popravdě řečeno, pro Socialistickou stranu, která vždy stavěla na internacionalismu a získávala mnoho hlasů mezi Francouzi arabského a jiného původu, jsou současné události ideovou výzvou.

Nejméně příznivá varianta dalších událostí (například nástup antiislámských mstitelů – teroristů a rozvíjení spirály násilí) nutí ke vzpomínkám na nejtěžší momenty dějin 20. století, jako byla krize 50. let, která způsobila konec Čtvrté republiky a nastolení Páté. Tehdy jako spasitel podruhé vystoupil generál de Gaulle a dnes může obroda Francie jako jedné z opor Evropy vyžadovat postavu se srovnatelnou sílou a autoritou.

Ať je to jak chce, Francie vždy určovala politickou módu v Evropě a na tom, jak vyjde z dnešní krize (jde nejen o případ s vraždami, ale také o celkový úpadek vlivu a možností), bude ve Starém světě záviset velmi mnoho.

Současně bude Německo muset velmi rychle učinit velmi závažné rozhodnutí – co udělat s Řeckem. Soudě podle nesouladných indiskrecí i oficiálních prohlášení z Berlína tam buď nemají jednotné stanovisko, nebo sondují půdu. Je jasné, že hrozby vyhozením Atén z Evropské unie, která je dnes dost silná, aby to přežila, jsou zatím blufováním a formou tlaku na řecké voliče. Evropské špičky doufají, že Řekové znovu slepí „zodpovědnou“ koalici, která bude dál plnit dohody s věřiteli. Přitom všichni chápou, že to není nic jiného než pouhý další odklad.

Expertní úvahy o tom, že pro všechny bude nejlepší rozejít se, dnes zaznívají mnohem častěji než před třemi – čtyřmi roky. Ovšem ani dnes nikdo neví, jak to udělat.

Jestliže “Syriza“ přece jen zvítězí, vznikne slepá ulička. Alexis Tsipras dostane mandát na revizi dluhových dohod a od tohoto cíle nebude moci couvnout. A Berlín i další věřitelé nejsou takové revize schopni kvůli nebezpečí nepokojů u nich doma. Němečtí daňoví poplatníci už teď nejsou nijak nadšeni pomocí svým nedbalým evropským bratrům.

Rozdrtit Řecko tak jako roku 2013 Kypr se nepodaří: země má jiskru a hlavně ostatní nešťastníci z jihu, včetně Itálie, to budou chápat jako německé vyhlášení ekonomické války a spojí se k obraně.

Nicméně věci už nebudou jako dřív, sanace eurozóny a teď už i přestavba Evropské unie na úplně jiných zásadách je nevyhnutelná. Berlín na sebe bude muset vzít historickou odpovědnost za podmínek velmi nepříznivých pro takový krok. Neexistence vnitřních protiváh je špatná i pro samotné Německo, protože její prakticky výlučné vedení kontinentu bude jen posilovat antagonismus ostatních. A celkové napravování evropské politiky bude posilovat jak klasický nacionalismus (nejen xenofobii), tak fragmentaci a (v neposlední řadě) protiněmecké nálady.

V Evropě se navíc navzájem proplétají dva typy euroskepticismu – nacionalistický, vyvolávaný nespokojeností se sociálně-ekonomickými důsledky integrace, a xenofobní, který je reakcí na přítok elementů jiných kultur – což hrozí kumulativním efektem.

Všechno, co zde bylo řečeno, neznamená, že je čas odepsat Evropskou unii do starého železa. Zatím lze očekávat těžké, bolestné a nebezpečné období zásadní obnovy, přičemž jiná možnost neexistuje.

Není vyloučeno, že se vyčerpal projekt integrace vymyšlený v polovině minulého století jeho velkými zakladateli a že je zapotřebí něco jiného, odpovídajícího úplně jiným reáliím. Možný je také opak: evropský projekt se očistí od balastu nahromaděného v důsledku nemírné hltavosti a hazardování na přelomu století a vrátí se k čistotě a střízlivosti vlastní původnímu designu.

Zkušenosti uplynulého čtvrtstoletí ukazují, že „jednopolární“ Evropa, tj. Evropa vybudovaná podle jednotného receptu je nemožností, tak jako je nemožností jednopolární svět. A heslo „jednota v rozmanitosti“ vyžaduje jiný výklad: rozmanitost variant propojených ve složitý a pružný systém, v němž každý prvek žije podle svých vlastních pravidel, ale nevyžaduje jejich dodržování na ostatních prvcích.

Aby toho bylo dosaženo, jsou zapotřebí myslitelé a političtí géniové přinejmenším takového formátu, jaký měli ti, kdo odstartovali projekt jednotné Evropy v druhé polovině 40. let. Jestli dnes existují, je rétorická otázka.

Fjodor A. Lukjanov je šéfredaktor časopisu „Rusko v globální politice“ (Россия в глобальной политике/Russia in Global Affairs). Původní ruský text ZDE

Z ruštiny přeložil Rudolf Převrátil

Vytisknout