Houellebecqovo poselství – může být adresné? A komu?

19. 1. 2015 / Miloš Dokulil

Tento autor bývá vesměs hodnocen jako „problémový“. Zkusme mu teď nepřidávat žádné politické nálepky. Jeho poslední kniha může být interpretována jako „podrobení“ člověka Bohu, anebo „podrobení“ Francie islámu; možná v průmětu obou těchto poloh. Romanopisec E. Carrère, v tom zneklidněném klimatu těchto dní asi nemálo překvapivě, tuto knihu přirovnal k proslulé Orwellově knize „1984“. Jako kdyby takto bylo podáno, snad i do širšího světa, možná varovné, možná nabádavé literární poselství.

Autor vyšel z některých indicií, které potenciálně nabízí dnešní Francie. Ze své současnosti samozřejmě zná tzv. „levici“ (která zrovna vládne) a ví, že tzv. „pravice“ se chystá k znovudobytí politické moci. Zrovna v těch posledních volbách získala nemálo pozic populistická Národní fronta (zde v textu „NF“), kterou vede Marine Le Penová, dcera zakladatele této původně jen okrajové strany. NF vystihla nespokojenost s různými aspekty francouzské politiky, ať už v „levicovém“ nebo „pravicovém“ podání. V příštích prezidentských volbách nelze vyloučit, že Le Penová může v prvním kole jednoho z obou klíčových kandidátů (Hollanda nebo Sarkozyho) odsunout až na třetí místo právě tím, že pravděpodobně na sebe soustředí hlasy nespokojených s oběma zmíněnými kandidáty.

Pokusme se, byť jen letmo, naznačit hlavní osu románového příběhu. Jako kdyby šlo o vyprávěnou zkušenost profesora literatury ze Sorbonny, uvedeného jako François (Výslovnost: „fransua“; první slabika by měla končit jen nosovým „a“). Zrovna má dojít k prezidentským volbám ve Francii roku 2022. V těchto volbách oba tradiční rivalové vypadnou hned v prvním kole. Do toho rozhodujícího pak postoupí nám z běžné současné politiky známá NF a nová hvězda na politickém poli, „Muslimské bratrstvo“. Ve druhém kole tohoto klání zvítězí románem zrozené Muslimské bratrstvo, které vede Mohammed Ben Abbes. Francie takto získá svého prvního – a umírněného – muslimského prezidenta. Poměrně rychle se začnou měnit zvyklosti občanů. Více žen se začne halit do závojů. (Nezapomeňme, že např. ve francouzských školách je zakázáno muslimským dívkám zahalovat si hlavu. Vzdělávání ve Francii je navenek přísně mimo náboženské konfese. Ve Francii bylo roku 2010 skoro 8 % muslimů!) Mnohé ženy v té knize opouštějí svá pracovní místa, aby se po několika generacích znovu vrátily ke kuchyňským kamnům a k péči o své – opět patriarchální – manžele. Samozřejmě že takto zároveň uvolňují pracovní místa pro zatím nezaměstnané muže. Legalizuje se také mnohoženství. Sorbonna se stává muslimskou institucí. Připomeňme už jen to, že úvodem odstavce citovaný François původně, ještě před těmi všemi změnami, uprchl z Paříže. François je bezvěrec („atheista“). Jako profesor na Sorbonně stojí ovšem před otázkou, zda má „balit kufry“, anebo se s novými poměry smířit a pro ně se „aklimatizovat“. (Jako kdybychom to neznali, ovšem jen ti nemálo starší mezi námi, z doby normalizace!) A ovšem, nezapomínejme, že spisovatel ve svém příběhu ženám přisoudil jen podružné role. A hned neřešme, zda ta kniha se týká především politiky, anebo náboženské víry. A životní praxe, která je zřejmě hodně odlišná od stávající kultury a sociálních poměrů „Západu“. A nelamme si hlavu nad tím, zda o Françoisových problémech bychom se měli dovědět rovněž v českém překladu. Ani někteří francouzští znalci si nejsou moc jisti tím, že titul je literárně přínosem.

Vytisknout