Dnešní Polsko je vlivnou, moderní a neopomíjitelnou zemí

18. 12. 2014

Do Polska jsem začal intenzivně služebně jezdit v polovině 90. let. Hlavním důvodem byl dohled a zajištění bezproblémového předzpracování ruských surovin v Polsku do takové podoby, aby jejich konečný příjemce v Itálii byl spokojen. Jednalo se o obří objemy v řádech desítek kamionů měsíčně a v desítkách milionů korun. Ruský dodavatel i italský konečný objednavatel se rozhodli pověřit moji společnost, aby jim zajistila hladkou komunikaci s polským předzpracovatelem, polskými celníky, fytoveterinární kontrolou, daňovými úřady a dalšími zainteresovanými.

V té době bylo na Západě Polsko považováno za chudou a málo rozvinutou zemi, s nedostatečnou infrastrukturou, obchodními návyky a nejistým výsledkem v čemkoliv, co se Polska dotýká. Víceméně, podobný pohled vůči Polsku byl zakořeněn i v Česku, a to zejména díky zážitkům Čechů s Poláky, co na konci 80. a počátkem 90. let zaplavovali české bleší trhy, burzy a tržiště různým pašovaným zbožím ze Západu i Orientu.

Na první „obhlídku“ polského zpracovatele vyrazili moji dva kolegové proto „maskováni“ raději v ojetém českém favoritu. Po návratu mi povzbudili, že to zase takové „Peklo na zemi“ v Polsku není. Moje služební auta měla většinou italské či švýcarské SPZ (RZ).

S českými celníky jsem měl jen ty nejhorší zkušenosti, protože se opakovaně pokoušeli o různé úplatky s odůvodněním, že když ukazuji český pas, tak musím za takové auto při vjezdu do Čech složit kauci! Často jsem proto musel do Česka vjíždět až na 2. pokus přes jiný hraniční přechod, přestože jsem měl potvrzení, že pracuji pro zahraniční společnost a mám plnou moc k řízení auta, které je jejím majetkem.

Dokonce jsem se setkával u českých celníků s konstrukcí, že když mám v Praze „na tom Václaváku“ to zastoupení zahraniční organizační složky, musím ukázat za takové auto zaplacenou i silniční daň (i přestože je auto registrováno přímo na zahraniční „matku“). Prostě Česko v 90. letech bylo Klondikem pro každého úředníka, který chtěl sypat písek do soukolí businessu. (A proto dnes Česko již kouká na paty jak právě Polákům(!!!), tak Slovákům a dokonce i postsovětskému Estonsku.)

Z tohoto důvodu jsem se domníval, že tehdejší „chudé a nerozvinuté“ Polsko bude pro mne ještě horším Záhořovým ložem, když i v Česku řeším každodenně problémy banánových republik. Proto při své 1. cestě do Polska jsem se před hranicemi v Náchodě mnohokrát nadechoval. A byl připravený, že mě (podle zkazek a „zaručených varování“ většiny Čechů i cizinců) zlí Poláci na hranicích svléknou do naha, seberou veškerou hotovost, zničí požadovanými úplatky a kaucemi za auto. Ihned za hranicemi mi zavraždí, okradou (i o auto), vymění falešné zloté, natankují falešný benzín, stáhnou celý kredit z karty atd. atd.

Kupodivu, už přejezd hraničního přechodu se vyznačoval lepší komunikací s polským celníkem nežli jeho českým kolegou. I s osobákem jsem tehdy čekal frontu cca 4-5 hodin, anžto celé Východní Čechy jezdily do Polska tankovat a nakupovat shrnovací dveře do paneláků. Pozoroval jsem nekonečné zástupy polských „mrowek“, kteří pro své „zaměstnavatele“ přenášeli opakovaně pěšmo basy piv a kořalky. Stejně jako jsem na západních českých hranicích býval vhodným exotem k „vyždímání“, tady na východních resp. severovýchodních hranicích Česka, jsem si připadal naopak jako jednooký mezi slepými.

Většinou jsem v Náchodě (poprvé a ani nikdy potom) jako jeden z mála ani nemusel vystupovat z auta a ukazovat kufr. Patrně se nečekalo, že v kolonách maluchů, českých škodovek stovek, stodvacítek, dacií a favoritů, v autě se „západní značkou“ bych něco vůbec pašoval.

Za hranicemi jsem se přilepil na zpětná zrcátka. A očekával „pronásledovatele“ nebo „falešné policisty“, kteří mi zkrátí na hrdle i na majetku – podle zaručených „Urban Stories“ z Česka. Před sebou jsem měl ještě cca 350 km do bývalého hlavního města Polska – Gniezna . A byl jsem dopředu varován, ať (i se svým silným autem) nepočítám s lepším průměrem, nežli 20-40 km/h na tehdejších polských silnicích. První, co mi utkvělo v paměti, bylo daleko více dýmu z komínů, aut, náklaďáků i ošuntělost budov. Hluboce vyjeté koleje v asfaltu, kdy v některých místech hrozilo až vyvrácení kola. I okolní krajina působila díky tomu tehdy zasmušile, šedivě, nevábně.

Průjezd samotnou Vratislaví směrem na Poznaň byla tehdy záležitostí na hodinu i hodinu a půl. V Polsku nebyly tehdy obchvaty ani semafory nastavené do „zelené vlny“. Každé odbočující auto znamenalo 5-10 minut zdržení, nežli v proudu pomalu se posouvajících aut se našel jeden „kavalír“. I na volných úsecích plynulost zdržovaly maluchy nebo staré žuky a další lenochodi, vlekoucí se max. padaesátkou. Průjezd Poznaní byl velice podobný Vratislavi. A teprve malý kousek mezi Poznaní a Gnieznem jsem se přiblížil alespoň osmdesátce v hodině. Unavený a vysílený jsem se tehdy svalil v celkem příjemném hotelu v centru Gniezna. Naprosto jsem chápal každého, kdo se Polsku obchodně raději vyhýbal.

Gniezno se tehdy chystalo na návštěvu papeže Karola Wojtyly a.k.a. Jana Pavla II. Proto centrum procházelo gigantickou rekonstrukcí. I v zimě všude stály stany rozměrů šapitó, a pod nimi se ozýval ťukot dlaždičů rekonstruujících v zimě chodníky a ulice. Ve srovnání s neoliberálním klausovským Českem, mne taková ohleduplnost k dělníkům již tehdy veskrze dojala. V továrně mi druhý den vycházeli naprosto ve všem vstříc. Zařídili mi vjezd do areálu, abych nemusel procházet vrátnicí a mohl si vjíždět a vyjíždět, kdykoliv uznám za vhodné. Byl jsem pro ně „Pan z Wloch“ tj. „ten Ital“, i když byli rádi, že se se mnou klidně i domluví polsko-česky tj. bez tlumočníka :-) Musel jsem ihned ocenit, že se - na rozdíl od tehdejších Čechů v rozkrádaných a tunelovaných fabrikách - nikdo nechoval ani servilně, ani přezíravě. Naprostou samozřejmostí byl úsměv, pozdrav a zamávání i od posledního polského ještěrkáře nebo nádvorního dělníka.

Takhle jsem se „pohodově“ začal zabydlovat ve fabrice i hotelu a ve městě první dny. Restaurace byly tehdy v Polsku až o 300-400% dražší nežli v Česku. Přesto byly večer vždy plné mladých i starších, i přestože šlo na polské poměry o malé městečko. Velice jsem byl překvapený kvalitou jídel, kdy na rozdíl od Česka jsem nikdy nemusel jediný kousek masa nebo přílohy „vykrajovat“, odsouvat na okraj talíře, nebo nepřežvýknutelná sousta vyplivávat jako v Česku do ubrousků. Přisuzoval jsem ten propastný pozitivní rozdíl v polské kvalitě „ceně“ – tzn. že nemuseli tak šetřit, jako Češi, aby vůbec prodali a přežili. Naprosto nikde jsem se v Polsku nesetkal s typickou tehdejší českou specialitou „na půl roztrženými ubrousky“, aby „se ušetřilo“. Naopak, Poláci všude po stolech měli stojánky s neomezeným zdrojem sice menších, ale naprosto vyhovujících ubrousků pro hosty.

Pomalu jsem se začal „osmělovat“. Procházet se ve volném čase po městě. Projíždět se v jeho okolí. Vstupovat do obchodů. Dokonce, když jsem si zajel něco vyřídit do hotelu během dne, nechal jsem „samochud luxusovy zagraniczny“ stát klidně na ulici! :-) A nezajížděl jsem s ním do dvora hotelu na „parking strzeżony“. Postupně se začali osmělovat i moji polští partneři a přecházeli jsme i k osobnějším hovorům a diskusích.

Celá tahle česko-švýcarsko/italsko-polská idylka se ale zhroutila, když začaly najíždět první kamiony, obvykle s ruskými či běloruskými SPZ (RZ). Ze všech do tehdy „milých Poláků“, se stali sršni, kteří rusky hovořící šoféry šikanovali, nechávali je poníženě stát před nezvednutými vjezdovými závorami. Úmyslně prodlužovali vjezdové, váhové , fytoveterinární procedury.

Jak malé děti pyšně mezi sebou drmolili – jak hrdinsky dusí a trestají „wioski rosyjske“ (moskalské vši). Maximálně jsem se snažil obrušovat hrany, ale musím přiznat, že jsem byl najednou malým pánem. A Poláci sice nadále zdvořile, ale důrazně, mi dávali najevo, že je to jejich „právo“, když jsem jim tu „příležitost“ k hrdinné pomstě na zlých Rusech přinesl až „s neba wloskiego“. Najednou jsem pochopil, proč moji obchodní partneři z Ruska i Itálie, si nezajistili dohled nad polskou částí vlastními silami. A proč se jim Čech hodil do krámu!

Jakmile byl zvážen a vyložen poslední ruský kamion z první série, veškeré „bojové“ vzrušení Poláků se zklidnilo jak mávnutím kouzelného proutku. Opět mi začali vnímat, komunikovat se mnou a domlouvat se na každém dalším kroku. Řídil jsem se všemi možnými fígly a triky švindlířů, které jsem znal z Česka i Itálie a dalších zemí, které mohly zpracování poškodit nebo ovlivnit. Jak technologickými, tak i zejm. lidskými nestandardy, které zvlášť v Česku sloužili k obohacování (roz. rozkrádání). Byl jsem velice překvapen, že jsem v Polsku nenarazil ani na náznak takové snahy o „malou domů“ nebo odfláknutí nějaké operace či kontroly nad ní.

Musím přiznat, že postupem doby jsem se přesunul spíše do hotelu, kde jsem v době, kdy ještě nebyly mobily GSM v Česku a Polsku zavedeny, trávil čas telefonickou a faxovou komunikací se svými kolegy. Do továrny si začal odskakovat „jen pro formu“. S některými Poláky si zaskočil na oběd či večeři mimo areál. Dojalo mě, když mi chtěli obstarat pronájem bytu ve vile v soukromí, abych nebyl v „neosobním hotelu“. Nebo mi zvali do rodin na večeře a oslavy, či na „koníčky“ o víkendu – aby mi nebylo smutno... Často jsem jezdil do Čech, odkud jsem občas přivezl nějakou basu piva nebo pár becherovek, či partnerku na pár dní.

Začal jsem číst historické knihy v polštině, naučil se i uspokojivě mluvit polsky. Ve volném čase poznával polská města a vesnice, bohatou historii, kulturu, filmy. Zamiloval si polskou gastronomii. Polsko a tamní „nové“ kolegy si zamilovala i moje partnerka. Musel jsem i vyrážet na hranice do běloruského Brestu za polskými celníky, fytoveterináři, deklaranty – vždy se vše srovnalo daleko snadněji, nežli během vydírání českých ceníků a úředníků. Postupně jsem poznával polskou laskavost, hrdost i osudovost. Začal jsem Polákům rozumět.

Švýcarsko-italské kolegy jsem šokoval, když jsem po cca roce a půl řídil „Polsko“ již jen (po faxu a nově zavedených mobilech GSM) z Česka nebo z třetích zemí, kde jsem se právě nacházel. Vedly mi k tomu jen tehdejší strašné silnice a doprava na nich. Jinak jsem v Polsku nechal srdce. A vše klapalo k naprosté spokojenosti, až do ruského defaultu 1998. A i tehdy jsem zařídil „demontáž“ Polska z naší struktury businessu „na dálku“ – a bez ztráty jediné penny.

Dnes je Polsko moderní zemí. Velice vlivnou a neopomíjitelnou. V mnohém z polskými geostrategickými postoji nesouhlasím. Přesto Poláci a Polsko mají obrovské místo v mém srdci. Polský zlotý je součástí měn v domácnosti. Výlet do Polska za přírodou, památkami, ale hlavně gastronomií, je téměř každoměsíčním rituálem – i díky novým skvělým polským silnicím a dálnicím!

Polsko je - na rozdíl od neoliberálního a zbídačeného Česka - velice lidskou a zdvořilou zemí. Naše srdce tam vždy pookřejí, nejen naše chuťové a smyslové pohárky a vjemy! Zajímavé, úsměvně i dojemné zážitky z mého pracovního působení v Polsku, i neustávajících již soukromých návštěv Polska, by vydalo na patrně povícero knih.

Vytisknout