Proč není radno podceňovat spory o Arktidu

16. 12. 2014 / Karel Dolejší

Ve hře o Arktidu figurují čtyři hlavní hráči: Rusko, USA, Kanada a Dánsko, a potenciálně několik vedlejších, především Norsko. Pro ruskou rentiérskou ekonomiku závislou na exportu fosilních uhlovodíků mnohem více než ostatní zainteresovaní je obsazení Arktidy prakticky jedinou možností, jak do budoucna uchovat šanci na udržení současného objemu těžby ropy. Mezi hlavními hráči je na tom Kanada zčásti podobně, byť podíl sektoru těžby energetických surovin zde dosahuje jen 8% HDP, zatímco v Rusku jde o 30% podíl (kolem 60% exportu a 40-50% příjmů státního rozpočtu).

Panel OSN přitom nerozhodne o rozdělení Arktidy; vyjádří se pouze k otázce, zda vědecké podklady prezentované na podporu nároků jednotlivých států jsou validní, nebo ne. A v případě překrývajících se nároků mají být spory řešeny diplomatickým jednáním.

Ruský nárok je rozsáhlý a podstatná část se opírá o tvrzení, že podmořský Lomonosovův hřbet je součástí ruského kontinentálního šelfu. Naproti tomu Dánsko tvrdí, že Lomonosovův hřbet je geologicky součástí Grónska, které kontroluje. Těžko si představit, že by panel prohlásil obě tvrzení současně za platná. Kterému z nich dá přednost zatím nevíme a tudíž je také příliš brzy zabývat se spekulativními scénáři, které už byly předem narýsovány ZDE.

Zajímavé je sledovat, kteří z hráčů pomalu rozehrávaného sporu o Arktidu souběžně figurují v ukrajinské krizi. Rusko je samozřejmě jasné, stejně jako zatím stále omezené působení USA; méně se ví o tom, že Kanada je (vedle Austrálie) hlavním proponentem přímé vojenské pomoci Kyjevu, zatímco Norsko se podobně jako ostatní skandinávské státy chová zdrženlivě - což ho ovšem nezbavuje ruských vojenských provokací.

Nedávný simulovaný ruský nálet na dánský Bornholm a špionážní lety mezi Dánskem a Švédskem mají samozřejmě především souvislost s kontrolou jediného výstupu z Baltského moře přes Dánské úžiny; s tím jak nabývá na významu ruský export surovin přes Sankt Petěrburg budou Dánové i bez dalších zádrhelů Rusům stále více trnem v oku, i když se v ukrajinské krizi sami nijak neangažují. Nicméně konkurenční nárok v Arktidě sotva přispěje k uvolnění napjatých vzájemných vztahů s Ruskem. Moskva nemá žádné separátní politiky pro různé regiony, vše je navzájem propojeno.

Arktický region má kromě surovin klíčový význam pro scénáře jaderné války, ať už jde o nejkratší možné dráhy mezikontinentálních střel či prostor pro operace strategických raketonosných ponorek.

Na Lomonosovově hřbetu přinejmenším prozatím nežijí žádní Rusové, které by bylo možno vojensky zachránit před dánským útlakem. Rusko tedy bude v případě trvajících územních sporů argumentovat na prvním místě geologickými hypotézami. Ale nepůjde o jediné odůvodnění, které v praxi vstoupí do hry.

Dvě generace absolventů ruské akademie generálního štábu jsou odchovány studijním textem Základy geopolitiky Alexandra Geljeviče Dugina. Zatímco údajný sakrální význam Krymu pro Rusko si Putin nedávno utilitárně vymyslel, aby zpětně ospravedlnil anexi, v případě Arktidy si sakrální význam nikdo vymýšlet nemusí, neboť je dávno vyfabrikován a rozšířen. Jestliže jižní vektor expanze má pro Rusko tradiční význam dosažení velmocenského postavení prostřednictvím získání přístupu k nezamrzajícím oceánským přístavům, mýtus severský je Duginova osobní "zásluha" a vklad. Využil přitom letité teorie Inda Bala Gangadhara Tilaka, která tvrdila, že původní domov nordické rasy se nacházel právě v Arktidě, podobně zaměřené práce laického historika a spoluzakladatele SS Ahnenerbe Hermana Wirtha nebo mýtus o Hyperboreji prosazovaný v moderní době teosofkou Helenou Petrovnou Blavatskou či ultrapravicovým okultistou Juliem Evolou. Severní pól a přilehlá území byl tak vřazen do rámce posvátné geografie.

Dugin použil i motivů z Ibn Chaldúna a namísto dialektiky pouštních nomádů a dekadentních měst pracuje ve své euarasianistické "teorii" s dialektikou severních barbarů a úpadkových jižních civilizací. Sever je tu emblémem životodárné "kreativní destrukce" ZDE.

Ať už bude nález panelu OSN jakýkoliv, Rusko dánské nebo jakékoliv jiné nároky na ty části Arktidy, které si hodlá přivlastnit, neuzná. Již zde zřídilo separátní regionální velitelství a de facto považuje Arktidu za pátý vojenský okruh. Zážitky, které zde nasbírala Arktická třicítka, ukazují, jaké agresívní nedůtklivosti se zde lze nadít i při použití mírných prostředků občanského protestu proti mimořádně riskantním metodám hlubinné těžby.

Ačkoliv ze středoevropského pohledu se jedná o problematiku zdánlivě odtažitou, dění v Arktidě a mezinárodní spory, které zde klíčí, budou přímo či nepřímo zasahovat do událostí v Evropě, které se nás v příštích letech bezprostředně dotknou.

Vytisknout