Tak trochu jiná německá výzva:

"Zajištění míru namísto odměňování expanzionismu"

17. 12. 2014

Zajištění míru namísto odměňování expanzionismu

5. prosince 2014 zveřejnilo šedesát prominentních německých osobností z oblasti politiky, ekonomiky a kultury výzvu "Opět válka v Evropě? Ne naším jménem!" I když v tomto textu jde o německou politiku vůči Rusku a Ukrajině, nikdo ze signatářů se nevěnuje aktuálnímu výzkumu a zpravodajství z Ukrajiny.

Většina signatářů má spíše malou expertízu ve vztahu k postsovětskému prostoru, málo relevantních zkušeností z výzkumu a zřejmě žádné speciální znalosti ohledně Ukrajiny jakož i nedávných událostí tamtéž. To není žádná náhoda.

Drtivá většina německých výzkumníků, aktivistů a reportérů, kteří se současnému konfliktu na Ukrajině věnují z perspektivy vědy, občanské společnosti nebo z pohledu novinářského, se ve svém úsudku shoduje: V této válce je jasný agresor a také jasně identifikovatelná oběť. Stejně jako vady jiných okupovaných států nerelativizují zločinnou povahu jejich obsazení, nelze ani nedostatky ukrajinského politického systému stavět proti ruské anexi Krymu a špatně zastírané intervenci na východní Ukrajině.

Pokud se Moskva cítí ohrožena EU a/nebo NATO, měla by tento spor vést v Bruselu. Ukrajina není členem těchto organizací, ani s nimi nevede přístupová jednání. Namísto toho Ruskem s ohledem na údajné hrozby ze Západu vedená "hybridní válka" v Donbasu způsobila tisíce mrtvých a zmrzačených, traumatizovaných a vysídlených.

Šedesát osobností ve své výzvě radí: "Německá vláda nedělá nic zvláštního, když v této patové situaci i nadále vyzývá ke klidu a dialogu s Ruskem." Minulé zkušenosti by měly Berlín varovat: V létě 2008 vznikla na Kavkaze v důsledku faktického ruského ukončení rusko-gruzínské mírové dohody zprostředkované EU podobná "patová situace". Přestože Moskva nesplnila nejdůležitější bod, stažení svých jednotek z gruzínských regionů Abcházie a Jižní Osetie, navrhla Spolková republika během několika týdnů Rusku "modernizační partnerství". Později EU a většina členských států následovala německý příklad. Ruské jednotky jsou v Gruzii dodnes.

Chování Kremlu v roce 2008 představuje již opakovaný přečin, stejně jako tehdejší německá reakce na ruskou okupaci gruzínských území vyvolává pocit déjà-vu. V roce 2001 pozvalo Německo Vladimira Putina k velmi uznávanému projevu do Spolkového sněmu. V té době však již bylo jasné, že Rusko nedokončí smluvně zaručené stahování vojsk z moldavského regionu Podněstří. V roce 2003 Brusel nabídl Kremlu novou dohodu o spolupráci s EU. Ruští vojáci jsou v Moldavské republice dodnes.

Šedesát osobností píše ve své výzvě: "Každý novinář zdatný v zahraniční politice pochopí strach Rusů z pozvání členů NATO v roce 2008 pro Gruzii a Ukrajinu, aby se staly členy této aliance." Novinář zdatný v zahraniční politice si bude pamatovat, že v té době přibližně 3% obyvatel Ruské federace považovala vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO za hrozbu pro svou zemi. NATO se na naléhání Německa a zejména s ohledem na varování Ruska na svém 20. summitu v Bukurešti v dubnu 2008 odmítlo zabývat žádostmi o členství ze strany Gruzie a Ukrajiny.

Moskva od té doby neuznává územní integritu obou států. Prokremelská média také očerňují bývalé sovětské republiky Estonsko a Lotyšsko, že se svými velkými rusky mluvícími menšinami zacházejí stejně restriktivně jako Ukrajina. Pobaltské státy jsou nicméně od roku 2004 členy NATO a mají tedy schopnost uchovat si územní integritu a pokojný rozvoj.

Polopravdy, z nichž některé představují pouze špatně převlečené pomluvy ukrajinského lidu, se ve velkém rozsahu dostávají do oběhu mezi německou veřejnost. Ať už se jedná o jazykovou otázku nebo menšinovou politiku, pravicový extrémismus nebo politický rozvrat na Ukrajině, dezinformace a tendenční interpretace Ukrajiny se v důsledku povrchních výzkumů a častých zásahů mluvčích Kremlu do televizních diskusí o Ukrajině uchytily v myslích mnoha lidí.

Německá politika vůči Východní Evropě by měla být založena na empirickém hodnocení, faktických znalostech a výsledcích analýz, ne na patosu, historické amnézii a paušalizování. Nikdo není příznivcem vojenské konfrontace s Ruskem, ani nechce přerušit dialog s Kremlem. Nicméně územní celistvost Ukrajiny, Gruzie a Moldavska nemůže být obětována "opatrnosti" německé (a rakouské) politiky vůči Rusku.

Míru by mělo být dosaženo beze zbraní a nikoliv legitimizací jejich ofenzivního použití. Exportu neliberálních představ Kremlu do EU by se mělo zabránit v našem vlastním zájmu. Důležitý pilíř celosvětového režimu nešíření jaderných zbraní, Budapešťské memorandum, by měl být uchován ve jménu našich dětí a vnoučat.

Ukrajinská SSR mezi lety 1941 a 1944 ztratila nejméně pět milionů lidí. Asi dva miliony Ukrajinců byly deportovány do Německa na nucené práce. Přibližně čtyři miliony ukrajinských rudoarmějců se podílely na porážce Třetí říše. Zrovna my Němci bychom neměli znova zavírat oči, pokud jde o suverenitu postsovětské republiky a také o přežití ukrajinského státu.

Zdroj v němčině: ZDE