Naše nemocná společnost potřebuje mnohem více klinik, pozitivních recidivistů i pozitivních extremistů

15. 12. 2014 / Tomáš Fiala

V úvodním projevu na Jiřího náměstí zaznělo mimo jiné, že aktivisté usilující o vznik centra Klinika jsou často považováni za recidivisty a extremisty. Napadlo mne, že toto „obvinění“ je svým způsobem pravdivé – ovšem v tom pozitivním smyslu.

Tito i jiní aktivisté se totiž skutečně opakovaně a neustále snaží upozorňovat bytové či nebytové prostory, které delší dobu chátrají, a hledají cestu k jejich efektivnějšímu využití. Opakovaně usilují o zvětšení veřejného prostoru a rozvoj nekomerčních aktivit. Slovo recidiva (z latinského recidivus) v původním významu opravdu znamená opakování. Extremismus je termín, jímž bývají označována jednání, ideologie či skupiny mimo hlavní (střední) proud společnosti. Jednání aktivistů je skutečně svým způsobem v současné době velmi neobvyklé. Kolik lidí by bylo ochotno ve volném čase a zadarmo jít uklízet prostory zanesené odpadky za několik let. Navíc s vyhlídkou, že jedinou „kompenzací“ za tuto činnost (kromě velmi důležitého pocitu osobního uspokojení) může být zatím bohužel především výzva k okamžitému ukončení úklidu a opuštění prostoru, eventuálně policejní zásah.

Vzpomněl jsem si, že v době minulého režimu hovořil slovenský sociolog Fedor Gál na jedné přednášce o tom, že vidí velkou naději do budoucna v lidech a aktivitách, které nazýval „ostrůvky pozitivní deviace“. Jednalo se o lidi, kteří v řadě situací jednali především podle svého svědomí a vnitřního přesvědčení, bez ohledu na hrozící (a někdy bohužel i skutečné) následky a represálie ze strany tehdejšího režimu. Proto mne napadlo, že aktivisté Kliniky a podobných iniciativ jsou analogicky určitou nadějí pro budoucnost – pozitivními recidivisty a extrémisty dnešní doby.

Nevím, proč je slovo recidiva (opakování) používáno převážně v negativním smyslu (návrat nějaké nemoci nebo opakovaná trestná činnost). Existují i zmíněné či jiné případy opakování pokusu o uskutečnění nějakého cíle, a to i v případě předchozího nezdaru či neúspěchu. Snad chceme, aby se lidé opakovaně pokoušeli o realizaci ideálů či snů, aby se po prvním náznaku (často ze strany těch, kteří momentálně vládnou), že přes to nejede vlak, nevzdali, ale opakovaně a neúnavně hledali cesty a způsoby, jak a kudy postavit trať, aby tam ten vlak co nejdříve jet mohl. Pokud je něco z morálního a společenského hlediska prospěšné, je žádoucí, aby se to lidé opakovaně pokoušeli prosadit.

Rovněž slovo extrémista je vnímáno spíše negativně, snad ještě určité sympatie mají provozovatelé extrémních sportů. Ale copak by bylo pro společnost prospěšné, kdyby nikdo nezkoušel dělat něco, co je běžně považováno za neobvyklé?

Ano, řada (možná většina) lidé dnes (snad z pohodlnosti či z rostoucí únavy ze stále časově náročnější práce za nepříliš vysokou mzdu) projde lhostejně kolem bezdomovce choulícího se u dveří prázdného domu s lákavými nápisy Flats for sale or rent. Někteří možná dokonce v duchu či nahlas hledají cesty, jak nebýt neustále konfrontováni fenoménem bezdomovectví a chudoby, jako jedním z řady negativních stránek naší „ekonomicky vyspělé“ společnosti. A tak se v některých zemích vchody či nízká okna osazují bodci, aby se tam nedalo sedět či ležet, mluví se o vyvážení těchto lidí někam za město. Mám osobní zkušenost, kdy jsem byl v lednu 1989 vyvezen spolu s řadou dalších lidí ze Všetat (kde jsem chtěl položit květiny k hrobu Jana Palacha), někam k Čelákovicím. Měl jsem tehdy plno energie a bral jsem to spíš jako recesi (s úlevou, že jsem neskončil hůře), ale jsem šokován, že by se něco podobného mělo dít (nebo dokonce prý již občas děje) v naší zemi dnes, navíc proti lidem v tak těžké životní situaci. V USA bylo dokonce v některých místech zakázáno poskytovat bezdomovcům jídlo, za porušení tohoto zákazu hrozí vězení.

A podobně možná mnoho lidí dnes projde bez zájmu kolem budovy, která je již několik let nepoužívaná, ale pečlivě uzamčená, se zabedněnými okny, obehnaná plotem s ostnatým drátem.

Opravdu se máme všichni chovat vždy tak, jak se chová většina, abychom nebyli považováni za extrémisty? To bychom ale za chvíli byli jako to stádo ovcí, které jdou tam, kam je vedou. Pro ovce je to přirozený způsob chování, pro lidi mi to ale z morálního a mravního hlediska připadá jako rezignace a po(s)tupná cesta na porážku. Která by vzhledem k hrozící ekologické i ekonomické krizi mohla časem vést dokonce k porážce fyzické.

Proto oceňuji ty „recidivisty“, kteří budou opakovaně upozorňovat na kontrast mezi rostoucím počtem prázdných bytů a lidí bez domova a budou se opakovaně pokoušet (s cílem vybudovat centrum) dokončit úklid alespoň v okolní zahradě, když již se nemohou dostat do uzavřené budovy.

Dokonce jsem ochoten tolerovat, že se někteří aktivisté pokusili na území Kliniky opakovaně vniknout. Myslím si, že i takováto forma demonstrace je v určitých situacích legitimní. Na námitku, že byly v tomto případě porušeny zákony a policejní zákrok byl proto namístě, mne napadá, že podle této logiky by s trochu nadsázky mohl být podobně považován za oprávněný i zákrok proti studentům před 25 lety na Národní třídě. I tehdy demonstranti (několik hodin blokující tramvajovou dopravu) neuposlechli opakovaných výzev k rozchodu. (O tom, že jedinou ústupovou cestou bylo ono smutně proslulé podloubí po obou stranách lemované muži – s odpovídajícím vybavením – kteří při ústupu či dokonce útěku demonstrantů velmi intenzivně pomáhali a chránili, by se taktně pomlčelo.)

Členy iniciativy Klinika obdivuji, fandím jim a přeji jim úspěch. Naše společnost potřebuje takových veřejných klinik mnohem víc, nejen na Praze 3. V době pokračující globalizace a komercionalizace by dávaly šanci vytvořit přirozenou protiváhu hrozícímu rozpadu společnosti na izolované jednotlivce, kteří spolu v lepším případě nemluví, v horším případě vnímají ty druhé často jako konkurenty či dokonce nepřátele. Poskytly by místo, kde by se mohli lidé neformálně setkávat. Pomáhaly by tak podporovat nekomerční akce na komunitní úrovni, které, spolu s rozvojem lokální ekonomiky a družstevního vlastnictví považuji za jedno z možných východisek ze současné (nejen ekonomické) krize.

Vytisknout