Jak se má Američan vyrovnat s mučením?

15. 12. 2014

Přečetl jsem úvod k článku o možném stíhání pachatelů mučení, a doporučím Vám další článek, z blogu Daily Kos, “Of all the torture defenses, ‘because it works’ is the most troubling”, píše dr. Karl Seeley, profesor ekonomie na Hartwick College v USA:

Je to hluboce znepokojující doba být Američan, aspoň Američan s kouskem svědomí. Bylo dávno zřejmé, že se naše země dopouštěla hrůzy v írácké válce a ve “Válce proti teroru”, ale ta senátní zpráva to všechno soustřeďuje v jedno místo a je nějak těžší celou otázku po krátké chvilce uvažování odložit stranou.

Je tam nejenom to, jakých hrůz se dopouštěli našim jménem, ale i k čemu. A je nejpravděpodobnější, že cílem nebylo získání takzvaných použitelných zpráv, nýbrž odůvodnění předem určené války.

A pak co? Mnozí z nás píšeme svým zastupitelům, píšeme do novin, účastníme se manifestací, ale to všechno už stejně bylo. A jak můžeme věřit, že se to nestane zas? Vždyť jediný činitel, jenž je za to všechno vůbec stíhán, je zaměstnanec CIA, který o těch hrůzách promluvil.

V knize The Germans píše americký odborníkna dějiny Německa Gordon A. Craig: “[W]hen the Third Reich came to its terrible end, there were many Christians who felt guilty because of what they had not done and who silently echoed the words of the ten leaders of the Confessing Church who said, in the Stuttgart Declaration of October 1945, 'We accuse ourselves that we did not witness more courageously, pray more faithfully, believe more joyously, love more ardently.’”

"Když Třetí říše dospěla k svému strašlivému konci, bylo mnoho křesťanů, kteří měli pocit viny za to, co neudělali, a kteří mlčky opakovali slova deseti představitelů Konfesionální církve, kteří konstatovali ve Stuttgartské deklaraci ze října 1945: 'Obviňujeme sami sebe, že jsme nebyli svědky odvážněji, že jsme se nemodlili věrněji, nevěřili radostněji, nemilovali vášnivěji.'" (str. 98)

Co máme dělat, abychom nedopadli jako představitelé té Bekennende Kirche, kteří aktivně a za nebezpečných podmínek odporovali nacionálnímu socializmu, a stejně litovali, že nedělali víc? Kde leží ta hranice zločinů našeho státu, za níž musíme přestoupit k aktivnějšímu odporu? Sama otázka mě děsí, ale nezmizí z povědomí. A také, ten strach z té otázky je mnohem menším utrpením než to, co zažili mnozí mým jménem z rukou mého státu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 15.12. 2014