Jen totalitní myšlení chce mít jediný názor, jedinou pravdu

17. 12. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

To, co si myslíme my z dálky, odjinud, nemusí být takhle vůbec chápáno z ruského hlediska - byť se může ruské hledisko mýlit, být zcela nesprávné, je to ruské hledisko.

Jeho kritika bez naslouchání (nebudeme se bavit s agresorem, maž na místo, které jsme ti my určili) či dokonce nadávky a urážení, hysterické stavby zdí, plivání, vyhrožování, výsměch (a dobře vám tak, že se vám hroutí měna a ekonomika, můžete si za to sami, volíte Putina, máte to za to, trpte si, když jste agresivní národ), s tím těžko něco udělají.

V Rusku zvlášť, protože Rusové jsou prostě hrdý národ a špatně snáší kritiku zvenčí. Prostě já sleduju, jak Rusové, kteří jsou naprosto kritičtí k ruské politice, Putina nikdy nevolili, nejsou jeho zastánci, nejásali nad Krymem, začínají Putina podporovat, protože se cítí uražení. A bude opravdu super mít na hranicích EU zhroucenou zemi jako Rusko, která ze svého zhroucení bude vinit ne sebe (jasně, mají to pochopit), ale nás...to bude opravdu záruka bezpečnosti, prosperity a míru pro nás i pro Ukrajinu.

Četli jste vlastně něco od Anguse Roxburgha, např. jeho knihu o Putinovi, kde rozhodně není k Putinovi nekritický, ba naopak? To, že někdo má schopnost vžít se do ruské mentality a snažit se uvažovat v ruských kategoriích z něj nedělá nepřítele Ukrajiny ani Evropy, ani zastánce mnichovanství, ani hned užitečného idiota.

Existuje obrovská škála, často i naprosto protikladných názorů názorů na dnešní Rusko a jeho politiku, na to o co se snaží, na to co je geneze problémů, kdo je vinen, existuje celá škála názorů na to, o co Rusku jde. Neexistuje na tom vůbec odborná shoda. Jen totalitní myšlení chce mít jednu linii, jeden jasný názor, jednu pravdu.

Rusko není prostředník, ale strana konfliktu a nemám pocit, že by se jinak tvářilo. Celou dobu je jedním z aktérů, takže není mediátor. Pokud řeším konflikt, musím ho řešit s tím, kdo je v něm zainteresován - a to je bohužel Rusko se všemi jeho problémy, mýlkami, strachy, komplexy, zkušenostmi, historickou pamětí, divnostmi a obsesemi.

Já znám - myslím - dost dobře ruské dějiny, myslím, že jsem odborník a jako odborník jsem v nich viděla, že katastrofy dokáží Rusy nejlépe mobilizovat, sjednotit a 2x v dějinách to znamenalo Rusko v Evropě... to je sociální dynamika ruských dějin, takže tady se vypráví, že celé se to dělá, aby byl mír, trestá se agresor...a co když se tím agresor vytváří? Není to důležitá otázka, relevantní otázka? Ono hledání paralel s Hitlerem a appeasement kulhá, protože my nevíme, jestli by tvrdší postoj k něčemu pomohl, zastavil válku, nebo by jí uspíšil a hlavně víme dnes jak a kdo pomohl Hitlera a jeho revanšismus vytvořit. Co by bylo kdyby v dějinách neplatí...

Celé dějiny ruského velmocenského myšlení či imperialismu jsou o masce, povrchu, síle, která nestála na stabilitě, prosperitě lidí v Rusku, ale na konsolidaci, utrpení, sebezapření, násilí - Rusko nemělo strukturou stejný imperialismus jako Britové a Francouzi, kteří bez skurpulí brali bohatství odjinud, aby se měli dobře doma, modernizovali se atp... Historie Ruska jsou dějiny země, která kolonizovala sama sebe, napsal Ključevskij a je to přesné... fakticky je Putinův režim pokračováním toho příběhu, není výjimka, není bohužel ani snahou o to ten vzorec změnit, možná to chtěl někdy v roce 2000-1, ale selhal v tom - takže pokud jde o reálné síly, tak mám dojem, že v ruském případě to není měřítko. A tady nemluvíme o roku, o dvou... ale třeba o perspektivě 10 let... na čem chceme stavět budoucnost s Ruskem? Na uvedení země na kolena, protože ho musíme potrestat, protože jsme v roce 38 nepotrestali dost Hitlera?

Vytisknout