Vztahy USA-Rusko a ukrajinská krize

15. 12. 2014

Dlouho jsem byl ve věci vztahů mezi USA a Ruskem alarmistou. Ačkoliv tyto vztahy měly své vzestupy a pády, jsem přesvědčen, že trend byl od poloviny 90. let rozhodně negativní. Také jsem se dlouho obával možného střetu s Ruskem kvůli rozšiřování NATO, a to zejména poté, co se Bushova administrativa rozhodla pro nátlak na spojence, aby na summitu NATO konaném v březnu 2008 v Bukurešti nabídli akční plány členství Ukrajině a Gruzii (ačkoliv tento nátlak byl neúspěšný).

Co více, můj osobní pohled na věc je takový, že vztah Moskvy se Západem je dnes stejně nebezpečný, jako během prvních let studené války, a to z podobných důvodů. Tak jako tehdy jsou pravidla hry a hranice oddělující obě sféry vlivu nejasné a předmětem sporu. Stručně řečeno, právě proto došlo ke krizi na Ukrajině.

A konečně je důležité uznat, že válka s Ruskem může být stejně katastrofální, jako mohl být vojenský konflikt se Sovětským svazem počátkem 50. let. Dnešní Rusko má mnohem více jaderných zbraní než tenkrát Sovětský svaz - kolem 2 000 operačních jaderných hlavic a mnoho tisíc dalších ve skladech. Má také nějakých 500 strategických nosičů a 1 700 přepravitelných jaderných hlavic schopných zasáhnout Spojené státy. A má velkou a moderní konvenční armádu vybavenou velmi mnoha sofistikovanými zbraněmi.

Ve výsledku by vojenská konfrontace mezi NATO a Ruskem, i na nízké úrovni vyvolané nějakým typem nehody, zahrnovala stejný typ provokací a stejné riziko eskalace, jako krize kolem blokády Berlína, berlínské zdi a raket na Kubě během studené války.

Chybný přístup k Rusku

Jsem také přesvědčen, že Západ ke vzniku nynější krize přispěl. Když to říkám, netvrdím, že vina padá výlučně, nebo i jen z větší části na Západ. Avšak jsem přesvědčen, že Západ s Ruskem zacházel špatně a že jeho ruská politika po studené válce byla nemoudrá a nedostatečně se vyhýbala rizikům. Bylo tu příliš mnoho nadějí v to nejlepší a nedostatečné plánování pro případ nejhoršího, stejně jako nedostatečná snaha se nejhoršímu vyhnout.

Spojené státy a jejich spojenci po roce 1991 udělali v politice vůči Rusku zejména dvě fundamentální a velmi vážné chyby. První byl pokus vystavět bezpečnostní architekturu v Evropě po studené válce kolem rozšiřování NATO. Považoval jsem tenkrát a dosud bych považoval za moudřejší pokoušet se vytvořit celoevropskou bezpečnsotní strukturu, která by zahrnovala Rusko - například prostřednictvím proměny OBSE a dalších institucí vzniklých z takzvaného helsinského procesu ve významnou bezpečnostní organizaci. Pokud by takové úsilí selhalo, nebo možná souběžně, by mohlo být oprávněné také pečlivě naplánované rozšíření NATO. Ale o to se nikdo nepokusil.

Druhá chyba, která s tím úzce souvisí, byla neschopnost uznat, jak neliberálním a odcizeným od Západu se Rusko stává, a podniknout kroky, které by před nynější krizí odvrátily konfrontaci. Měl bych zdůraznit, že "neliberální" je zde přiměřený výraz, ne "nedemokratický". Lze se přít, zda je Rusko v nějakém smyslu "demokratické" - nepochybně však významná většina Rusů podporuje režim i nynější vedení. Skutečným problémem je, že se Rusko stalo hluboce neliberálním a ve výsledku protizápadním - a ještě ve větší míře protiamerickým.

V každém případě jsem přesvědčen, že ti kdo na Západě rozhoduí byli vůči Rusku hluší - pomalu uznávali nebo byli z politických důvodů neochotni připustit rozsah, v jakém antiliberalismus, resentiment vůči Západu a rostoucí moc zvyšovaly pravděpodobnost střetu s Moskvou i jeho nebezpečnost. To mělo být zcela jasné za ruskogruzínské války v roce 2008, která se vesměs týkala ruských výhrad k rozšiřování NATO. Naneštěstí západní lídři postrádali strategickou vizi i politickou odpovědnost nutné k odvrácení akutní geopolitické krize.

Jestliže první chyba byla z největší části chybou Washingtonu, druhá byla většinově zaviněna evropskými partnery, zejména Německem, kde existoval konsensus že vztahy jsou v pořádku, že prohlubující se ekonomické vztahy Moskvu uklidní a postupně Rusko "poevropští", a že program EU Východní partnerství bude Kreml vnímat jako neškodný. Evropští představitelé hovořící opatrným a diplomatickým jazykem EU už nepovažovali tvrdou sílu za důležitý faktor mezistátních vztahů v Evropě. Jsem přesvědčen, že to bylo a je naivní a že jde o jeden z důvodů, proč Západ Rusko nepochopil a nedokázal se vypořádat s ruskými obavami o bezpečnost, dokud nebylo pozdě.

Proč je krize tak nebezpečná

Pokud jde o to, proč je krize tak nebezpečná, zdůraznil bych dva faktory. Za prvé, nesouhlasím s převládajícím přesvědčením, že konflikt není vyvolán ideologií. Naopak, podle mého názoru zahrnuje zásadní střet principů - nebo pokud dáváte přednost jiné formulaci, střet světových názorů. A za druhé jsem přesvědčen, že existuje nestabilní rovnováha vojenských sil podél západních hranic Ruska, což zvyšuje motivaci Moskvy použít vojenskou sílu.

Před anexí Krymu byly ve střetu principy, které nazývám "velmocenský realismus" Ruska na jedné a "demokratismus" Západu na druhé straně.

Ruský velmocenský realismus vychází z predikativního tvrzení, že přecházíme od mezinárodního řádu dominovaného jedinou supervelmocí, Spojenými státy, k multipolárnímu, v němž je moc ve stále větší míře distribuována mezi řadu víceméně navzájem sobě rovných "velmocí". Tato predikce je doprovázena hluboce zakořeněným normativním přesvědčením, že svět proto bude lepší. Rusko bude, a mělo by být, jednou z těchto velmocí - a jakožto velmoc bude mít a mělo by mít v "eurasijském" sousedství vlastní sféru vlivu. Západ by měl respektovat práva Ruska jakožto velmoci a měl by se zdržet vměšování do ruských vnitřních záležitostí nebo do vnitřních záležitostí států v ruské sféře vlivu. A především by měl zanechat pokusů přitáhnout tyto státy k Západu a rozšiřovat EU, a zejména NATO, k hranicím Ruska.

Demokratismus je Západem prosazován přinejmenším se stejným přesvědčením. Trvá na tom, že každá země má právo být, měla by být a může být demokratická; že každý stát a zejména každý demokratický stát má právo rozhodnout o své vnější orientaci a spojenectvích; a že Západ nemá právo bránit kterékoliv zemi ve vstupu do evropského institucionálního řádu, pokud splní kritéria.

Především by odporovalo západním demokratickým hodnotám přenechat kteroukoliv zemi včetně Ukrajiny Moskvě, prostě protože si to Kreml přeje, bez ohledu na preference vlády a lidu této země.

S anexí Krymu je nyní pro Západ v sázce další, ještě fundamentálnější princip považovaný za základ mezinárodního řádu uspořádaného podle pravidel a evropské bezpečnosti po II. světové válce: Nepřipadá v úvahu změna hranic mezinárodně uznaných států, zejména v Evropě, vojenskou silou.

Tyto svářící se principy a emoce, které na obou stranách vyvolávají, jsou příčinou, proč ústup bude pro kteroukoliv ze stran extrémně obtížný, možná dokonce nemožný.

Druhým důvodem, proč je krize tak nebezpečná, je nestabilní vojenská rovnováha podél západních hranic Ruska. Je faktem, že Rusko má podél těchto hranic velkou převahu ve vojenské síle a ve výsledku je nyní NATO přetíženo.

Bez ohledu na to, co si myslíte o rozšiřování NATO, bylo zvlášť riskantní přijmout členy hraničící se sousedním Ruskem (to znamená s výjimkou Kaliningradské oblasti). Ještě riskantnější bylo rozhodnutí přijmout členy, které NATO nemůže věrohodně bránit bez toho, aby zde zřídilo odstrašení typu "tripwire" (umístění menšího kontingentu vojsk ze spojenecké země, které naznačuje, že v případě útoku spojenec utrpí přímé ztráty a bude motivován území znova vojensky obsadit - pozn. KD) - například umístěním amerických vojáků a vojáků NATO vystavených újmě ve vojensky zranitelných zemích.

Stalo se, že NATO přijalo dvě velmi malé a velmi zranitelné země hraničící s Ruskem - Estonsko a Lotyšsko. A přijalo třetí - Litvu - která sice hranice s Ruskem nesdílí, ale má k Rusku blízko a je také malá a vojensky velmi zranitelná. V žádném z těchto případů NATO nepřijalo obtížné rozhodnutí zřídit zde v rámci přístupového procesu vojenské odstrašení, které by stálo za řeč.

V důsledku toho jsme nyní v situaci, kdy článek 5 Charty NATO zavazuje všechny členské země (ačkoliv poněkud nejednoznačně) ke kolektivní obraně kteréhokoliv jiného člena, pokud je napaden. Je však velmi obtížné řici, jak by to mohl Západ udělat, pokud by Rusko rychle a početnými silami obsadilo Estonsko a Lotyšsko.

Navíc existuje riziko, že se kvůli Pobaltí ocitneme v tom typu kompetitivní mobilizační hry, který pomohl vyvolat I. světovou válku. Uvažte, co se může stát příští rok, pokud Rusko provede rozsáhlé vojenské cvičení v Centrálním vojenském okruhu, jak je plánováno, a shromáždí vojáky v blízkosti pobaltských států. V té době USA a další státy NATO budou mít v pobaltských státech předsunuté významné množství vojenského hardwaru a nové síly rychlé reakce budou připraveny k rozmístění v odpověď na probíhající cvičení riúských jednotek. Jejich účelem je sloužit jako odstrašení ruské invaze, takže NATO patrně nařídí jejich rozmístění. A to zase Rusku poskytne záminku a omluvu jednat preemptivně.

Problém je v krátkosti v tom, že Putin a jeho poradci mohou dospět k názoru, že Západ nemá sílu ani vůli vyhnat ruskou armádu, která rychle obsadí Lotyšsko a Estonsko, která má k dispozici taktické jaderné zbraně a která je podporována ruským strategickým jaderným arsenálem. A Kreml může dospět k názoru, že NATO zkolabuje, pokud západní vlády a veřejnost prokážou velice rozdílnou toleranci pro riziko války s Ruskem, které by zaútočilo na Estonsko a Lotyšsko.

Měl bych objasnit, že neříkám, že členství v NATO není důležitým odstrašením potenciálního útočníka - je jím a je snadno pochopitelné, proč se Estonsku, Lotyšsku a Litvě velmi ulevilo, že jsou dnes součástí NATO. Ale účinnost takového odstrašení je omezená a motivace pro Moskvu provést preemptivní útok významná. (Zvlášť pokud je Moskvě jasné, že příští americký prezident nebude tak opatrný jako Obama - pozn. KD.)

Konečně stojí za to také zvážit možné odpovědi na otázku, jak by Putin reagoval, pokud Západ překročí naznačenou "červenou čáru" Kremlu - řekněme poskytne Ukrajině smrtící zbraně, bude jednat o členství Ukrajiny a Gruzie v NATO nebo trvale rozmístí v pobaltských státech pozemní jednotky, tanky či letectvo.

Nemyslím, že by byl Putin tak unáhlený, aby riskoval otevřenou válku se Západem, ale může být, a zejména pokud se ruská ekonomika zcela zastaví a bude se cítit zahnán do rohu. Je důležité uznat, že Moskva může v reakci na percipovanou hrozbu NATO jednat asymetricky - například může odpovědět na americké rozhodnutí vyzbrojit Ukrajinu vojenským tlakem na Gruzii, nebo organizováním a podporou kyberútoků na západní vlády či pravděpodobněji firmy.

V každém případě by podle mého názoru bylo od západních lídrů extrémně nezodpovědné pokračovat, jako by malé riziko katastrofické události nestálo za starost.

Současná politika USA: Čtyři obecné body

Dovolte, abych se konečně věnoval reakci americké politiky na ruskou roli v ukrajinské krizi a začal čtyřmi obecnými body.

Za prvé, myslím že Obamova administrativa se při zacházení s Ruskem a reakcích na ukrajinskou krizi dopustila omylů - například přítomnost Victorie Nulandové podporující opozici proti Janukovyčovi na majdanu a Obamova necharakteristicky nadbytečná poznámka, že Rusko je "regionální mocnost", která jedná spíše z důvodu slabosti než síly. Nicméně mám za to, že nejdůležitější omyly v americkoruské politice předcházely vzniku této administrativy a že Obama byl a bude dál přiměřeně opatrný v reakcích na krizi a obecně v zacházení s Ruskem. Jak jsem už řekl, Rusko není Irák a vojenská konfrontace s Moskvou je o celé řády nebezpečnější.

Výsledkem je, že zatímco administrativa byla jednoznačná ve své opozici k anexi Krymu a destabilizaci východní Ukrajiny Kremlem, Obama se vyhýbal omračujícícm reakcím, nebo hyperbole a osobním útokům na Putina (na rozdíl od mnohých v Kongresu). Spolupracoval s klíčovými spojenci na udržení jednotné fronty proti Rusku, zejména sankčního režimu, a pomalu a klidně podnikl důležité kroky k posílení odstrašujícího potenciálu na východním křídle NATO, včetně pobaltských republik (k nimž se za chvíli vrátím). Jsem přesvědčen že to vše odráží obezřetnou reakci na nebezpečnou krizi, jejíž kořeny sahají daleko před dobu, než Obama nastoupil do úřadu, a v níž jsou možnosti USA odpovědět silou omezené.

(Řada západních komentátorů včetně bývalého velvyslance v SSSR Matlocka nicméně poukazuje na Obamovy pokusy veřejně "školit" Rusko v dodržování mezinárodního práva, což s ohledem na to, že USA mají via Kosovo samy máslo na hlavě, je dosti nepřiměřené situaci - a kromě toho to zbytečně vyhrotilo atmosféru v době, kdy ještě žádné vojenské kroky, sebeomezenější, směřující k posílení obrany východního křídla NATO podnikány nebyly. Obecně Obama mluví příliš mnoho a zdaleka ne vždy promyšleně. - pozn. KD.)

Za druhé, ačkoliv Senát s republikánskou většinou bude znamenat zvýšený tlak na Obamu, aby byl vůči Moskvě tvrdý, myslím, že administrativa bude tomuto tlaku odporovat, dokud násilí na východní Ukrajině neeskaluje a Moskva nevystupňuje vojenský tlak na Gruzii, Moldavsko nebo Pobaltí, nebo se nepustí do ještě nebezpečnější hry s ohněm proti NATO. (Koncem minulého týdne Obama skutečně odmítl pasáže senátního návrhu, které měly znamenat vojenskou pomoc Ukrajině a přiznání statusu strategického spojence mimo rámec NATO - pozn. KD.)

Za třetí, věřím že nálada americké veřejnosti pomůže Obamovi kontrolovat jestřáby v Kongresu. Veřejnost má malou chuť vzít na sebe nějaké reálné oběti, nebo reálná rizika, na Ukrajině, zejména vojenská rizika...

Republikáni nepochybně ve zbývajících dvou letech vystupňují kritiku Obamovy zahraniční politiky a zejména s výhledem na prezidentskou kandidaturu Hillary Clintonové v roce 2016. Ale očekávám, že se prezident bude dál vyhýbat zatažení do nákladných a neefektivních vojenských konfliktů. Ve vztahu k Ukrajině bude cílem udělat, co je možné, aby bylo Kyjevu ekonomicky a vojensky pomoženo - více o tom za chvíli - a zvýšit odstrašující potenciál na východním křídle NATO, ale udělat to bez vyprovokování vojenské eskalace nebo přímé konfrontace s Moskvou.

Za čtvrté, Spojené státy čelí mnoha jiným vážným zahraničněpolitickým výzvám než je Ukrajina. Irák, Sýrie, Írán, Čína, ekonomická slabost Japonska a krize eura a růstu v Evropě soupeří o pozornost Bílého domu a to se v příštích dvou letech nezmění. Také to zvyšuje pravděpodobnost, že Obamova administrativa na Ukrajině odpoví opatrněji a uvážlivě.

Tři klíčová politická rozhodnutí

Dovolte, abych přešel ke třem pro Washington klíčovým politickým arénám: (1) sankce proti Rusku; (2) pomoc Ukrajině (včetně vojenské pomoci) a (3) posílení obrany NATO na východě.

Ekonomické sankce proti Rusku

Toto není místo pro diskusi o účinnosti sankcí, ale dovolte mi prostě tvrdit, že se domnívám, že pro západní vlády a zejména pro Washington bude zrušení sankcí politicky obtížné.

Jakmile jsou uvaleny, sankce je typicky obtížné zrušit - vzpomeňte si na americké sankce proti Íránu. Ale zvlášť to platí o sankcích proti Rusku, kvůli anexi Krymu. Kdyby Krym nebyl anektován, byl by možný kompromis na základě příměří v Donbasu a nějaké formy autonomie pro Krym, souběžně s garancemi, že Ukrajina a Gruzie nevstoupí do NATO. (Nicméně i to by bylo pro západní vlády těžko stravitelné, protože to je víceméně totéž, co se stalo v Gruzii po roce 2008, a západní vlády by byly neochotné podruhé ignorovat ruskou vojenskou intervenci v sousedním státě.) Kompromis tohoto druhu by pak západním vládám mohl poskytnout politický prostor pro zrušení některých, většiny, nebo dokonce všech sankcí.

Anexe Krymu nicméně způsobuje, že je těžké si představit, jak západní vlády a zejména Washington souhlasí s návratem k normálním vztahům s vládou, která okupovala a anektovala území jiného evropského suverénního státu. To je zvlášť komplikováno vzhledem k mnoha mezinárodním dohodám, které Moskva svými akcemi na Ukrajině porušila, včetně Budapešťského memoranda z roku 1994, Charty OSN, Helsinských dohod a dohody o černomořských základnách s Ukrajinou, abych jmenoval jen některé. Ve výsledku by bylo vážnou vnitropolitickou výzvou, zejména ve Washingtonu, prosadit nějaký typ "velké obchodní dohody" s vládou, která tak zřetelně porušila předchozí mezinárodní právní závazky.

Krátce řečeno domnívám se, že sankce zůstanou v platnosti po léta, přinejmenším z největší části, i kdyby příměří v Donbasu vydrželo.

Pomoc Ukrajině

Jsem přesvědčen, že Obamova administrativa bude nadále poskytovat Ukrajině ekonomickou pomoc a bude podporovat pomoc od svých spojenců, MMF a dalších mnohostranných institucí. Nicméně tato podpora zdaleka nepostačí k prevenci opravdových těžkostí pro Ukrajince během této zimy a také v příštích dvou nebo třech letech.

Tak je tomu z mnoha důvodů, ale tři zvlášť důležité jsou: Za prvé, rozsah ukrajinských potřeb; za druhé, obavy o schopnost Ukrajiny dobře využít významnou ekonomickou pomoc bez vážných a radikálních vnitřních reforem; a za třetí veřejná skepse ve Spojených státech, včetně republikánů, ohledně účinnosti ekonomické pomoci. Trvající dopady Velké recese znamenají, že americká veřejnost není teď zrovna ve štědré náladě. Navíc ukrajinské ekonomické potřeby je třeba vidět v kontextu dalších vážných mezinárodních ekonomických požadavků na Washington, včetně velmi vážných ekonomických problémů v Evropě a Japonsku.

Ve výsledku očekávám více téhož, čeho jsme svědky dnes, což znamená přímou ekonomickou pomoc z Washingtonu a nepřímou podporu prostřednictvím multilaterálních institucí, především MMF. Letos Washington podpořil mezinárodní podporu, zejména prostřednictvím MMF; poskytl Kyjevu záruky na státní půjčky ve výši miliardy dolarů; a poskytl přímou nevojenskou pomoc v hodnotě 312 milionů dolarů. Odhaduji, že tyto objemy se příští rok o něco zvětší a mohou pokračovat, pokud Ukrajina provede ten typ radikálních vnitřních reforem, které provedla Gruzie po Revoluci růží z roku 2003.

Když tohle říkám, nechci tvrdit, že ekonomická pomoc ze Spojených států, MMF, EU a dalších zahraničních zdrojů není pro Kyjev důležitá - je dokonce kriticky důležitá. Bez ní je ukrajinský bankrot v důsledku zahraničního zadlužení jistý a ekonomické potíže by byly mnohem horší. Ale zahraniční pomoc nepovede k rychlému oživení ekonomiky, zejména s ohledem na velmi účinné ekonomické páky vůči Ukrajině, které má v ruce Moskva. Bude ukrajinskou veřejností přiměřeně považována za nedostatečnou. Někteří Ukrajinci nakonec nepochybně budou vinit MMF a Západ, že věci zhoršili, tak jako ruská veřejnost pohlížela na podobnou pomoc Rusku v 90. letech jako na neadekvátní a na zahraniční vlády poskytující půjčky jako na příčinu potíží místo jako na ty, kdo tlumí bolest.

To mě přivádí ke kontroverzní otázce americké vojenské pomoci Ukrajině. Washington poskytl Kyjevu v roce 2014 neletální vojenskou pomoc v ceně 118 milionů dolarů, včetně brýlí pro noční vidění, balistické ochrany, přileb, vojenských dalekohledů, pozemních radarových systémů a malých plavidel, stejně jako rozšířeného vojenského výcviku a poradenství.

Tato nesmrtící pomoc bude napřesrok zřejmě rozšířena, patrně významně, protože administrativa bude chtít oslabit tlak jestřábů v Kongresu na poskytnutí letální pomoci.

I když to podle mých vědomostí nebylo zveřejněno, mám také podezření, že Washington také poskytoval a bude dál poskytovat důležité zpravodajské informace vojenského charakteru. (To patrně není pravda, protože USA se obávají ruskými agenty promořených ukrajinských bezpečnostních složek natolik, že odmítají riskovat prozrazení svých zpravodajských metod a kapacit - pozn. KD.)

Klíčová debata ve Washingtonu se tedy týká toho, zda prodat Kyjevu letální zbraně, jako protitankové zbraně a přenosné protiletadlové raketové komplety. Kongres zvažoval řadu zákonů podporujících Ukrajinu, včetně předlohy "Ukraine Freedom Assistance Act", kterou 18. září jednohlasně schválil senátní výbor pro zahraniční vztahy. Požaduje od prezidenta, aby uplatnil sankce na některé ruské společnosti a novelizuje Foreign Assistance Act z roku 1961, aby označil Ukrajinu, Gruzii a Moldavsko za "důležité spojence mimo NATO pro účely tohoto zákona a zákona o kontrole vývozu zbraní". Také "povoluje prezidentovi poskytnout letální vojenskou pomoc Ukrajině," a to následujícím způsobem:

Poskytuje ukrajinské vládě obranné položky, obranné služby a výcvik, aby čelila útočným zbraním a obnovila suverenitu a územní integritu Ukrajiny, včetně protitankových a protipancéřových zbraní; týmových zbraní a munice; dělostřeleckých radarů k identifikaci a zaměření dělostřeleckých baterií; prostředků řízení palby, dálkoměrů a optického, naváděcího a řídícího vybavení; taktických průzkumných dronů řízených vojáky a bezpečného vybavení pro potřeby komunikace a velení. Schvaluje na provedení těchto aktivit v roce 2015 350 milionů dolarů.

4. prosince 2014 Sněmovna reprezentantů schválila Rezoluci 758, která kromě jiného "vyzývá prezidenta, aby poskytl ukrajinské vládě letální a neletální obranné položky, služby a výcvik potřebné k účinné obraně jejího území a suverenity."

Klíčovými slovy zde nicméně jsou "povoluje" a "vyzývá". Ani senátní návrh ani sněmovcní rezoluce prezidenta k ničemu nezavazují a Obama patrně vetuje (což se mezitím již stalo - pozn. KD) - návrh, který mu ukládá významné kroky, o němž se domnívá, že protiřečí americkým národním zájmům.

Podobně se domnívám, že pokud válka na východní Ukrajině nebude významně eskalovat, Obama bude odolávat tlakům na poskytnutí letální pomoci Kyjevu. A pokud se rozhodne do toho jít, bude to v omezeném rozsahu. Jak Obama opakovaně tvrdí, americké protitankové a další obranné zbraně nedovolí Ukrajině znovu obsadit Donbas a Krym silou. Mohou nicméně vyprovokovat Moskvu k invazi a mnohem agresívnějším útokům na ukrajinské vojenské instalace, včetně instalací daleko za frontou, s použitím letectva a řízených střel nebo dokonce balistických raket.

Konečně stručné vyjádření ohledně ukrajinského členství v EU a NATO.

Washington bude pokračovat v podpoře ukrajinského členství v EU, ale akutní ukrajinská ekonomická krize a hluboce zakořeněné problémy s vládnutím znamenají, že skutečné členství je v nejlepším případě mnoho let vzdáleno.

POkud jde o NATO, nevěřím, že existuje šance, že by Ukrajina byla vyzvána ke vstupu, dokud nebude vykonávat de facto suverenitu nad celým svým územím, včetně Krymu. To se velmi dlouho nestane, možná nikdy. Článek 5 znamená, že ukrajinský vstup by ve skutečnosti přivedl NATO do války s Ruskem. Žádný americký prezident, bez ohledu na to, jak velkým jestřábem by byl, by neuvěřil, že vstup do války s Ruskem vyzbrojeným jadernými zbraněmi stojí za výhody spojené se vstupem Ukrajiny do NATO.

Navíc přijetí nových členů vyžaduje dodatek k Chartě NATO, který zase vyžaduje schválení všemi členskými státy NATO. Mám podezření, že existuje mnohem více členských států, které by ukrajinský vstup vetovaly, než kolik by jich jej podpořilo, pokud by došlo na hlasování.

Posílení obrany východního křídla NATO

Již před zářijovým summitem NATO ve Walesu USA a jejich spojenci v NATO podnikaly kroky k posílení pozemních, námořních a leteckých sil aliance podél východních hranic NATO.

(Následuje výčet aktivit NATO na východním křídle v posledním období, včetně společných cvičení, sil přítomných na východě na bázi rotace, v to počítaje asi 100 ks předsunuté techniky 1. brigádního bojového týmu 1. divize kavalerie U.S. Army s domovskou základnou ve Fort Hood na území Pobaltí, posíleného vzdušného hlídkování a doporučení ohledně vojenských výdajů pro členské země.)

Kreml nepřekvapivě vidí tyto kroky jako extrémně provokativní. Pokud Kreml věří, že rozšiřování NATO bylo vitální bezpečnostní hrozbou ještě před tímto posílením východního křídla, bude věřit, že hrozba je nyní výrazně větší. Je nicméně nejasné, co s tím Rusko může dělat.

Prozatím byla primární odpovědí hra s ohněm, zejména, ale nejen, podél hranic NATO. Povaha této hry s ohněm byla podrobně popsána 10. listopadu ve zprávě thinktanku European Leadership Network s názvem "Nebezpečná hra s ohněm", která detailně popisuje nějakých čtyřicet incidentů "zahrnujících ruskou a západní armády a bezpečnostní agentury" během posledních osmi měsíců. Většina incidentů proběhla v Baltském moři. Zatímco zpráva se vyhýbá přímému obvinění Moskvy, vyzývá Kreml, aby "urgentně přehodnotil náklady a rizika pokračujícího aseritvnějšího přístupu" a západní vlády, aby se pokusily přesvědčit Rusko "aby se vydalo tímto směrem".

Tato hra s ohněm činí krizi ve vztazích Ruska se Západem ještě nebezpečnější. Jediný incident, i kdyby byl nezáměrný, může eskalovat v širší konfrontaci. Když Kreml podniká tyto akty, signalizuje, že je extrémně znepokojen zhoršujícím se bezpečnostním prostředím. Signalizuje také, že má větší toleranci k riziku než Západ.

Nadto Moskva začíná posilovat své vojenské kapacity podél západních hranic, zejména na Krymu, v Kaliningradské oblasti a v Bělorusku. A v určitém okamžiku může odstoupit od smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu a rozmístit balistické rakety a střely s plochou dráhou letu namířené na Západní Evropu.

Závěr

Jsem přesvědčen, že krize začala jako nebezpečná a mezitím se stala ještě nebezpečnější. Vojenská konfrontace mezi NATO a Ruskem není vzdálenou možností. Dříve, před anexí Krymu, jsem se domníval, že státnické umění může přinést "velkou dohodu" zahrnující neutralitu pro Ukrajinu a Gruzii spolu s dohodami o kontrole konvenčního a jaderného zbrojení. Naneštěstí se domnívám, že anexe Krymu prakticky tuto možnost smetla se stolu, přinejmenším na příští dva nebo tři roky.

Podstatou problému jak ho vidím já je, že Západ nemůže Kremlu dát to, co chce, což je (1) Ukrajina, Gruzie a Moldavsko v ruské sféře vlivu; (2) smíření se s ruskou anexí Krymu; a (3) nepřesunutí sil NATO a amerických sil k jeho hranicím.

Proto mám za to, že je před námi pokračování toho, co pozorujeme v posledních měsících. Západ bude trvat na ekonomických sankcích - je dokonce pravděpodobnější, že sankce budou posíleny, než že by byly zrušeny. Bude se dál pokoušet podporovat ekonomicky a politicky Ukrajinu, ačkoliv tato podpora vůbec nepostačí k vyřešení vnitřních ukrajinských problémů, které mohou být nakonec řešeny pouze Kyjevem. Bude pokračovat v poskytování neletální vojenské pomoci a v určitém bodě by USA mohly začít poskytovat obranné letální zbraně. A nakonec NATO bude pokračovat v posilování vojenské přítomnosti na východním křídle.

Kreml odpoví ekonomickým a vojenským nátlakem na Ukrajinu, stejně jako na Gruzii, Moldavsko a baltské státy, Finsko a Švédsko; posilováním vojenské přítomnosti na západní hranici; a pokračující hrou s ohněm proti NATO. Bude také reagovat asymetricky na to, co považuje za západní provokace, včetně kybernetických sabotáží (a nejen pouhou kybernetickou špionáží). Podnikne nové pokusy o posílení svazků s Běloruskem, Arménií a středoasijskými státy, Čínou a dalšími zeměmi, které považuje za ty, kdo se Západu staví na odpor. A pokusí se v globálním měřítku zaujmout pozici vedoucího šampióna odporu proti západní liberální hegemonii, aby Západ politicky a ekonomicky oslabil a podpořil rozepře uvnitř NATO a EU.

Jak se dostaneme z této hry, v níž obě strany ztrácejí, přinejmenším mě není jasné. A naneštěstí mám podezření, že to potrvá léta. Kriticky důležité je nicméně to, že v jistém okamžiku Moskva a Washington začnou jednat o opatřeních, která by snížila pravděpodobnost vojenské konfrontace, tak jako to udělaly po kubánské krizi.

Podrobnosti v angličtině: ZDE