Jak se z novináře stane prokorupční aktivista

9. 10. 2014 / Boris Cvek

Ta základní idea je jednoduchá: občanští aktivisté, kteří bojují proti korupci, nechápou, že politika má svoje "specifika", měli by proto svoje požadavky sami uplatňovat v politice, aby ta specifika poznali. Jistě, politikové bez občanského tlaku budou vždy tendovat k tomu, aby měli více moci a peněz na úkor veřejnosti, s jejímiž penězi zacházejí. Obrovská moc a peníze, to jsou ta specifika politiky. Ve státech na západ nebo sever od nás není lepší situace ve fungování společnosti proto, že by tam tato "specifika" politiky neměli nebo že by tam politikové byli lepší než u nás, je tam pouze větší tlak veřejnosti na obhajobu veřejného zájmu, funguje tam občanská společnost a policie a justice.

Ovšem v Honzejkově poněkud byzantském systému má veřejnost pouze dvě možnosti: vstoupit do politiky, nebo držet hubu. Kdo vstoupí do politiky a uspěje, přestane být ovšem veřejností a stává se tou věrchuškou, která má svoje "specifika". Ano, ta "specifika" jako Tolkienův prsten zdeformují více či méně každého, proto bez veřejného tlaku a dohledu politika nutně musí zdegenerovat do korupčních orgií, jakých jsme svědky např. v zemích bývalého Sovětského svazu. Nicméně po pětadvaceti letech nedostatku veřejného tlaku na politiky (např. vzestup Klause po skandálu z roku 1997, který ho měl politicky pohřbít a možná by ho i politicky pohřbil, kdyby tehdy existovaly protikorupční organizace, spojené dnes v Rekonstrukci státu, která Honzejkovi tak vadí) je podobná situace také u nás. Ostatně také u nás -- podobně jako na Ukrajině -- si lidé myslí, že volbou oligarchy přenesou břemeno boje proti korupci z veřejnosti a občanské společnosti na někoho jiného.

Asi nejvíce na mě zapůsobil Honzejkův argument, že o škodlivosti aktivit Rekonstrukce státu svědčí to, že z hodnocení, které udělila politickým stranám, nejlépe vychází "populisticko-xenofobní formace Tomia Okamury". V Honzejkově světě to znamená, že pokud nějaká strana není "populisticko-xenofobní", tak je vždycky lepší -- prostě hoši z ODS mohou rozkrást, co mohou, zatlačit lidi do bídy, mohou zalívat rostliny mafiánského obchodu s nelegálním lihem a organizovaného zločinu vůbec, mohou podrýt justici a policii, ale pořád to budou dobří hoši, protože nejsou přece "populisticko-xenofobní formací". V Honzejkově světě neexistuje to, že politická strana se musí chovat důvěryhodně a jednat ve veřejném zájmu, aby měla legitimitu, legitimitu má prostě už tím, že není "populisticko-xenofobní formací". V takovém světě veřejnost opravdu není zapotřebí, stačí to, že jednou za čtyři roky zvolí někoho, kdo ji semele v mafiánském systému a kdo ji zcela zodpovědně, nepopulisticky poučí, že se musí cítit šťastná ve svobodě, definované volnou rukou zločinců.

Obhajobou "specifik" politiky, kterou je údajně legitimní ovlivňovat pouze zevnitř politiky, se v osobě Petra Honzejka stal z novináře aktivista, který obhajuje korupci (prokorupční aktivista). To je poměrně bizarní jev, vystihující zřejmě hlubší podstatu poměrů v naší zemi. Zatím se zdá, že tradiční politické strany reflektují situaci po vzestupu Babiše tak, že bojovat proti korupci nemohou, že se nemohou stát důvěryhodnější pro středového voliče, než je Babiš, neboť jsou zcela zkorumpované, tedy nezbývá jim, než zahájit transformaci v nějakou Národní frontu fašistickou, což se jim začalo dařit v této volební kampani (ZDE). Honzejkova doktrína je pouze zoufalým pokusem vrátit se zpátky do báječných let s Václavem Klausem, který asi nikdo nemůže brát už vážně -- xenofobie je hratelnější karta.

Vytisknout