Středozemní moře jako moře smrti

9. 10. 2014

Představte si to množství zdrojů, které by bylo určeno na vyšetřování, kdyby bylo ve Středozemním moři úmyslně usmrceno pět set bělošských Evropanů. Je to daleko více lidí, než kolik jich zahynulo při sestřelení malajského letadla nad Ukrajinou o dva měsíce předtím.

Hromadné umírání na hranicích EU bude vzrůstat, pokud nezměníme nespravedlivý systém, který selhal, míní v deníku Guardian Seumas Milne.

Středozemní moře se stalo evropským mořem smrti. Více než 3000 lidí už letos zahynulo ve snaze uniknout válce a chudobě v Africe a na Blízkém východě a dostat se do kontinentální pevnosti na severu. Je to více než čtyřnásobek mrtvých z roku 2013 a tvoří to tři čtvrtiny počtu mrtvých imigrantů z celého světa.

Je to humanitární katastrofa na hranicích Evropy: přímý důsledek systému, který zvýhodňuje svobodný pohyb levných evropských pracovních sil a vůbec neposkytuje pomoc obětem válek a chudoby na naší periferii.

Jsou to Syřané, Palestinci, Eritreané a Libyjci, mnoho z nich jsou děti, kteří jsou zaháněni do rukou pašeráků lidí. Umírají, když se přeplněné rybářské čluny převrátí, anebo jsou prodáváni zkorumpovaným úředníkům, zatímco evropské pobřežní stráže hlídají slunečné pláže. Od roku 2000 podle odhadů zemřelo ve snaze dostat se do Evropy více než 22 000 lidí. Každoroční počet mrtvých se výrazně zvýšil minulý měsíc, když pašeráci lidí najeli záměrně do lodi plné uprchlíků, kteří se snažili dostat z Egypta na Maltu, protože uprchlíci odmítli přestoupit na menší loď. Zahynulo pět set osob.

Jedním z nich byl čtrnáctiletý Egypťan, který chtěl vydělat peníze na uhrazení nákladů na léčení svého nemocného otce. Jiní přežili izraelskou ofenzívu v Gaze a použili peníze, které dostali na znovuvýstavbu svých domů, aby z obklíčení navždy uprchli.

Představte si to množství zdrojů, které by bylo určeno na vyšetřování, kdyby bylo ve Středozemním moři úmyslně usmrceno pět set bělošských Evropanů. Je to daleko více lidí, než kolik jich zahynulo při sestřelení malajského letadla nad Ukrajinou o dva měsíce předtím.

Avšak když jde o arabské a africké oběti evropského moře zabíjení, bohatý světový establishment jen pokrčí rameny a stará se dál o své zájmy. Alespoň argentinský papež František navštívil brzo po svém zvolení italský frontový ostrov Lampedusa nedaleko severoafrického pobřeží a požadoval aby se lidem nad tímto skandálem "probudilo svědomí".

Toto je, konec konců, jeden z nejviditelnějších ostrých projevů globálního rozdělení světa mezi bohatství a chudobu, jehož brutalita vysvětluje, proč se tolik migrantů v Calais skrývá na převoznických lodích do Británie. Ve skutečnosti je počet mrtvých, kteří se snažili dostat se do Evropy, ve výši 3072 osob, který zaznamenala Mezinárodní organizace pro migraci, silně podhodnocen, stejně jako jinde na světě. Kdo zaznamenává mrtvé imigranty na poušti?

Po celém světě zřejmě zahynulo od roku 2000 asi 120 000 migrantů. V Evropě italské úřady letos zaznamenaly příchod 112 000 migrantů - ten počet se od roku 2013 ztrojnásobil. Je to důsledek válek, které Evropa vyvolala na svých humnech, od Libye až po Levant.

Avšak ono to není o moc jiné na americko-mexické hranici nebo v námořních cestách mezi Indonésií a Austrálií. To jsou další dvě frontové linie mezi tím, čemu se říkávalo první a třetí svět. Za posledních 15 let zahynulo nejméně 6000 osob při pokusech dostat se do USA a 1500 zahynulo při pokusech dostat se do Austrálie.

Australská vláda se vychloubá, že počet mrtvých snížila tím, že příchozí imigranty posílá do vězení anebo je přesunuje do zchudlých států a lodě s imigranty násilím nutí k návratu. To je děsivá tvář globální bohaté společnosti v jednadvacátém století, které ignoruje důsledky svých činů v ostatním světě.

Vzhledem k tomu, jak rychle roste globální nerovnost, jediným překvapením je, že imigrační tlaky nejsou ještě silnější. Koncem devatenáctého století byl průměrný příjem v nejbohatších zemích světa asi pětkrát vyšší než průměrný příjem v zemích nejchudších. Začátkem jednadvacátého století byl už osmnáctkrát vyšší a v USA je to nyní asi pětadvacetkrát více než v nejchudších zemích světa.

Stoupenci kapitalistické globalizace argumentovali, že moc globálních trhů tohle všechno změní. Avšak, když vyčleníte Čínu - která zaznamenala nejrychlejší hospodářský růst a nejrychlejší odstraňování chudoby v historii, i když za vysokou ekologickou a sociální cenu - chudoba a nerovnost se prohlubují, mezinárodně i v jednotlivých zemích.

Jak byl světu vnucen katechismus "svobodného trhu" a deregulace, podle dohod o "volném obchodu" a o "partnerství" pod ničivou disciplínou MMF, Světové banky a Světové organizace pro obchod, z rozvojových zemí jsou odváženy kapitálové zdroje a desítky milionů lidí byly zahnány do života v městské chudobě korporacemi, které jim odcizily jejich pozemky na venkově.

Proto se počet lidí, kteří mají denní příjem menší než 2 dolary, v subsaharské Africe od roku 1981 zdvojnásobil. Došlo k tomu pod tlakem globalizace bohatého světa. V Africe dochází k rozkvětu v oblasti plenění tamějších místních přírodních zdrojů, nedochází k růstu životní úrovně tamějších obyvatel. Tak není zrovna překvapující, že migrace z globálního jihu do zemí s vysokým a středním příjmem se za poslední půlstoletí víceméně ztrojnásobila.

Dodejme k tomu dopad mnohonásobných válek za poslední dvacetiletí, vyvolaných či podporovaných bohatými zeměmi - od Iráku a Afghánistánu až po Jemen, Pákistán, Somálsko, Mali a Libyi - a tlak ne evropské hranice není obtížný pochopit.

Tyto války vytvořily desítky milionů uprchlíků, drtivá většina z nichž končí v rozvojovém světě. Libye, která se po intervenci NATO proměnila ve stát, který selhal, je nyní zemí, odkud odplouvá mnoho lodí s přistěhovalci směrem do Evropy, lodí, které končí potopením v moři.

A uprchlíci z Gazy prchají před dlouhými desetiletími izraelské války, okupace a obklíčení, které jsou financovány a vyzbrojovány Spojenými státy a EU. Dodejme k tomu rostoucí dopad klimatických změn v africkém regionu Sahel a už nebezpečně vysoké počty obyvatel na evropských hranicích a dnešní počet uprchlíků, kteří se snaží dostat do Evropy, bude vypadat jako pozoruhodně nízký.

Skutečností je, že ekonomický model, který je nám už celou generaci vnucován, nepřináší prospěch drtivé většině obyvatel tohoto světa, ani na severu, ani na jihu.

Pokud se máme vyhnout tomu, aby krize, které už tento ekonomický model vyvolal, se proměnily ještě v něco horšího, musíme se s ním rozloučit. Znamenalo by to samozřejmě radikální změnu. Ale bez ní bude masakr na našich hranicích stále strašnější.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 9.10. 2014