Humánní bombardování a jiné šílenosti

8. 10. 2014 / Lubomír Brožek

Zvláště když se vám podaří být ve špatném čase na špatném místě. Momentálně například na hranicích s Tureckem, v syrském městě Kobani obývaném Kurdy, jehož se krok za krokem, ulici za ulicí zmocňují bojovníci Isis, spojeni vírou a stmeleni spojeneckými nálety, zatímco turecká armáda na své straně hranice čeká, nemajíc ke Kurdům pražádný sentiment, jak se věci vyvrbí. To je ovšem otázka vpravdě zapeklitá. A není sama.

Je to spíše gordický uzel otázek, do jejichž rozetnutí se nikomu valně nechce. Například, kdo vypustil tohoto válečného džina z láhve. Kdo ho vycvičil a proč. (Něco se šušká.) Kdo ho vyzbrojil, kdo jeho aktivity financuje a poskytuje logistickou podporu. Co o něm vlastně víme, kromě toho, že je nemilosrdný, neslitovný. Kolik má (doopravdy) bojovníků a kolik sympatizantů v regionu, v němž vládne uprostřed chaosu tolikerý běs, aniž by bylo zřejmé, zda ten kdo ho vyvolal vůbec tuší, jak se ho zbýti. Že by standardně, tedy průběžným bombardováním?

Když jsem se před časem dočetl, že válka (rozumí se především vzdušné údery) proti Islámskému státu se může protáhnout až na deset let, pochopil jsem, jak důležité je bombardování pro zachování naší civilizace a obranu jejích hodnot. Samozřejmě včetně (a v neposlední řadě) hodnoty akcií na bombardování zainteresovaných korporací.

Že to bude stát spoustu peněz, je nepochybné. Ostatně týmy analytiků již pilně pracují na předběžných odhadech nákladů. Odhady neplánovaných lidských ztrát civilního obyvatelstva jsou ve hvězdách, a pokud o nich lze hovořit, pak nejlépe s věštci a astrology. Vlastně je všechno při starém. Spojenci bombardují, islamisté postupují, lidé umírají (vinní nevinní, však už si je bůh přebere) Taková už je holt povaha  humanitárního bombardování. Když se kácí les, létají třísky, že.

Je ovšem zvláštní, že ještě nikoho nenapadlo změnit humanitární bombardování na bombardování humánní. Intenzita bombardování by se přitom vůbec nemusela snížit. Ba naopak. Zisky válečných podnikatelů by se zvýšily. Dramaticky by se naopak snížily lidské oběti. Při dobré organizaci humánního bombardování by se počet obětí dokonce mohl reálně přiblížit nule.

Možná vám termín humánní bombardování přijde šílený, ale pokusím se o vysvětlení. Nejprve by bylo třeba vytipovat pustinu, kam lidská noha nezabloudí. Druhý krok by byl poněkud komplikovanější, ale při dobré vůli a nezpackané konspiraci zvládnutelný. Prostě by se trochu zavrtělo mediálním psem. Pustina (mohlo by se jí říkat třeba Říše běsů) by se virtuálně zalidnila. Nikdo by ji sice fyzicky neobýval, ale média by pilně informovala o tamní nebezpečné koncentraci nepřátelských ozbrojenců. Vytvoření virtuálních guerill by nejspíš něco stálo, ale rozhodně ne tolik, na kolik přijde opravdová armáda. Toť vše.

Letectvo by pak mohlo nepřetržitě bombardovat liduprázdné pláně, při čemž by média průběžně informovala o vítězstvích v boji s temnými silami. Skutečný lidský svět, obývaný opravdovými lidmi, by zatím mohl žít v míru a relativním bezpečí. Samozřejmě, až na (řečeno s Ferlinghettim) "různé jiné nepřístojnosti které víc než dost/ sužují/ naši patentovanou společnost/ a její potentáty/ stejně jako její prachsprosté katy/ a její pátery/ a různé jiné policajty/ a její všemožné segregačky/ a kongresové vyslýchačky/ a různé jiné opletačky/ všechno čím naše bláhové tělo/ je dědičně zatíženo// Jistě svět je to nejlepší ze všech míst/ kde se dá dělat spousta věcí jako třeba/ legrační kousky/ a milostné kousky/ a psí kusy/ a zpívat smutné písničky a mít inspiraci/ a chodit sem a tam/ na všechno koukat/ a vonět ke kytkám/ a okukovat sochy/ a dokonce i myslet..."

Vytisknout