Mírový projekt

8. 10. 2014 / Přemysl Janýr

Protože kdyby vystřízlivěli, mohli by klást otázky. Především, která Evropská unie? Ta, která desítky let budovala svou identitu a prestiž na zásadách mírového soužití, mezinárodního práva a právního státu, na odmítání konfrontace, na diplomacii namísto vojenských řešení? Ta, ke které se občané dalších zemí rozhodli přistoupit v referendech? Či se jí mezitím nepozorovaně zmocnily síly, které ji obrátily v pravý opak?

Spiklenecké teorie nabízejí řadu více či méně plausibilních teorií, od partikulárních zájmů finančních, olejářských, zbrojních korporací přes izraelskou lobby a spiknutí neocons až po zoufalé pokusy o udržení dolaru coby světové měny jako poslední záchrany před krachem. Jakkoli snad vystihují některé aspekty politiky USA, odklon EU od všech zásad, na kterých vznikala a její příklon k militantním americkým pozicím nevysvětluje žádná z nich.

Do Evropy se válka jako ozbrojený útok proti cizímu státu vrátila po 54 letech v březnu 1999 a předznamenala nové tisíciletí. Nepřítelem se stala Jugoslávie, záminkou obrana muslimských separatistů (do té doby teroristického uskupení) před etnickými čistkami, legitimací nepřijatelné ultimatum rozmístění jednotek NATO na jugoslávském území.

Madelaine Allbright přesvědčovala evropské politiky, že Miloševič do tří dnů po zahájení útoku kapituluje. Ti protiprávní agresi NATO a humanitární bombardování civilních cílů očividně překousli aniž by se alespoň dodatečně zeptali, zda tomu sama věřila či zda vědomě lhala a která z obou variant je horší. Velká část jich pak v roce 2008 uznala i státní samostatnost Kosova, přestože to bylo další očividné porušeni mezinárodního i evropského práva, připouštějícího změnu hranic jedině se souhlasem dotčených států. Nejmocnější sedlák zapráská bičem a ostatní se podřídí, vysvětlil tehdá principy evropské mezinárodní politiky ministr Schwarzenberg.

Nejmocnějšímu sedlákovi však o dva roky později zasadil smrtelnou ránu Osama bin Ladin. Američané byli tak šokováni nespravedlností, že by je důsledky jejich vlastní zahraniční politiky mohly postihnout i doma, že hystericky souhlasili s odbouráváním všeho, co po jedno století utvářilo americkou identitu. V první řadě všech ohledů a závazků vyplývajících z mezinárodního práva. Bylo-li přepadení Afghánistánu ještě možné vydávat za obranu, vylhané záminky přepadení Iráku, válečné zločiny v jeho průběhu i překotná likvidace občanských svobod a právního státu doma v rámci války proti teroru zdiskreditovaly mezinárodní důvěryhodnost někdejší bašty demokracie.

Některé konspirační teorie interpretují kauzalitu opačně. Podle nich nedošlo k likvidaci právního státu v důsledku 9/11, ale naopak k 9/11 -- ať již aktivně anebo záměrným ignorováním jeho příprav -- jako zámince k předem připravované likvidaci právního státu. Bez ohledu na jejich romantický šarm je nepřehlédnutelným faktem, že útok na Irák byl připravován čtyři roky před 9/11 a k útoku na Jugoslávii došlo dva roky před ním. A také že za oběma lze rozpoznat stejný think-tank, který v roce 1997 ve svém manifestu Projekt pro nové americké století narýsoval vizi unipolárního světa vojensky ovládaného USA a jejich zájmy.

Běžný občan Evropy, odříznutý od souvislostí a zákulisí zahraniční politiky v americké hegemonii problém nevidí. V jeho očích USA dosud přežívají jako garant demokracie, svobody, volného trhu, hospodářské prosperity a lidských práv. Jejich vedoucí úlohu považuje za přirozenou. Bombové útoky v Londýně, Madridu a jinde s jejich hegemoniální politikou ani s válečným angažmá vlastní země nespojuje. V souladu s propagandou je připisuje výhradně iracionálnímu fanatismu islámských džihadistů a jejich snaze ovládnout svět. Sílící islámského hnutí a zejména jeho militantní skupiny vnímá ne jako reakci na rozklad západních hodnot, ale jako nové globální ohrožení, proti němuž je posílení americké hegemonie nejlepší obranou. A že jeho mnozí mladí spoluobčané -- včetně těch bez migračních kořenů -- k islámským militantům přebíhají vidí jako legitimaci pro přísnější policejní dohled a další omezování svých práv.

Jenomže existuje příliš mnoho indicií, že ambice světového vůdcovství, nárokované v době bezprostředně po pádu komunismu se mezitím proměnily v útěk vpřed a boj o vlastní přežití. V průběhu necelých dvou desetiletí ztratily USA kontrolu nad Jižní Amerikou a Blízkým východem, vytratily se z Afriky, prohrály války v Somálsku, Iráku a Afghánistánu, objevily se trhliny ve vztazích s Evropou a v očích světového veřejného mínění se staly spolu s Izraelem největší hrozbou světového míru. Mezitím sílí konkurence Číny, Indie, Ruska, Brazílie i nové aliance jako Šanghajská dohoda, BRICS, Eurasijská unie, potenciálně i Evropská unie a nejnověji Islámský stát. Fiasko americké zahraniční politiky jen podtrhují její tristní výsledky od Iráku, Afghánistánu, Pákistánu a Sýrie přes Somálsko, Libyi a Egypt až po Gruzii a Ukrajinu.

Ztráta mezinárodního postavení a prestiže však není jediným problémem USA. Ještě více jím je předlužená ekonomika, držená při životě pouze pozicí světové rezervní měny, tisknutím nekrytých peněz a prodejem státních dluhů, jakož i průběžně se prohlubující propast mezi bohatými a chudými. To ovšem nemůže vydržet dlouho. Velcí věřitelé USA jako Čína, Brazílie či Rusko připravují přechod na jiné mezinárodní měny či na zlatý standard s očekávanými katastrofickými následky pro americkou ekonomiku. K tomu se objevují hlasy, že boom břidličného plynu, který byl motorem ekonomického růstu USA několika posledních let je jen umělou bublinou a že výtěžnost je ve skutečnosti jen krátkodobá a finančně ztrátová. Pokud by se potvrdily, byla by to pro americkou ekonomiku rána z milosti.

Snad největším problémem USA je však vnitropolitická situace. Polarizace společnosti se volbou Obamy nejen nezmírnila, ale naopak vyhrotila do míry fakticky paralyzující základní fungování státní správy. Rivalita obou velkých stran přerostla do nesmiřitelného nepřátelství a hnutí Tea Party je tlačí do stále extrémnějších pozic. Hodnoty, které Američany dosud spojovaly, svoboda a ekonomická prosperita, se ve válce proti teroru a proudech peněz od chudých k bohatým rozplynuly. Polarizace perspektivně ohrožuje samotnou soudržnost země. Již při druhé volbě G. W. Bushe se v internetu objevily mapky Severní Ameriky, sestávající ze Spojených států Kanadských a Jesuslandu. Od té doby napětí průběžně houstne a země se stala politicky neovladatelnou. Excesy finanční i zahraniční politiky lze nejlépe vysvětlit tak, že si státní agendy zprivatizovaly vlivné organizované skupiny bez politického mandátu a kontroly. Připisovat je Americe jako celku je stejně nesmyslné a nespravedlivé, jako připisovat izraelskou politiku všem Židům.

Ať již je osobní názor čtenáře na USA jakýkoliv, je třeba varovat před oblíbenými postoji typu dobře jim tak, mohou si za to sami. Strach z hrozící katastrofy, jaký dnes v USA panuje vede obvykle k panickým pokusům o záchranu, často prostřednictvím válek. Zdánlivě zmatené a chaotické akce, jako pokus vyprovokovat konflikt s Ruskem a po jeho fiasku okamžité přeorientování na démonizovaný Islámský stát jsou vysvětlitelné jak panikou, tak i manipulací skupinami sledujícími vlastní zájmy.

Ale především, destabilizace USA, ať již ekonomická, politická či státní, představuje asi největší globální riziko s následky vymykajících se představivosti. Krach jediné velké americké banky stačil způsobit globální ekonomickou krizi. Kolaps americké vojenské síly by po všech koutech světa vytvořil mocenská vakua, která by se dlouhá léta zaplňovala v sériích nekonečných válek. Asi nejděsivější je však představa jugoslávských, iráckých, libyjských, syrských, ukrajinských poměrů v podmínkách USA, vybavených obrovským potenciálem nejmodernější vojenské techniky včetně zbraní hromadného ničení a připravených jej použít.

Ale zpět domů do Evropy. Neexistuje žádný důvod ani aby podporovala panické reakce USA, ani aby jednala v režii kruhů, které USA ohrožují zevnitř. Ve své současné podobě poutají transatlantické vazby Evropskou unii k potápějícímu se Titaniku. Nalézt konstruktivní východiska znamená velice radikální kroky. Alternativou je však trpně přihlížet, jak jsou Evropa i USA manipulovány do stále nových destabilizací a válek, které dříve či později zasáhnou i je.

K takovým radikálním krokům má ale Evropská unie jen omezené možnosti a předpoklady. Především jí chybí základní zahraničněpolitické struktury, myšlení, strategie. Od počátku ráda přenechávala celou mezinárodní politiku USA a jediným vlastním zájmem byla obrana před africkými uprchlíky. K tomu je značná část zahraničněpolitického personálu EU úzce svázána právě s těmi kruhy, které Evropu, USA a svět do současných konfliktů zatahují.

Navíc se EU připravila o svou hlavní devizu, mezinárodní důvěryhodnost. Mírový projekt EU byl v celém nezápadním světě sledován se sympatiemi a očekáváním, že se stane světovou stabilizující silou a protiváhou ke stávajícím mocnostem, USA, Rusku i Číně. Nejpozději v průběhu posledního desetiletí se obraz převrátil. EU se dnes jeví jako nedílná součást jednolitého bloku USA -- Izrael -- EU -- NATO, neboli agresivního Západu, proti kterému nezbývá než bojovat se zbraní v ruce.

Absence jednotné mezinárodní politiky však může za dané situace být i výhodou. Manipulovat kolektivní jednání je značně obtížnější, než manipulovat jedinou centrální strukturu. Příkladem mohou být sankce proti Rusku, jejichž další eskalaci zabránila zdrženlivost několika členských států. Zásadnější změnu společné zahraniční politiky lze sotva očekávat od Evropské komise, ale mohl by ji iniciovat Evropský parlament či některé členské země samy, ať již jednotlivě anebo v dohodě.

Jejich intencí by musel být návrat k hodnotám, na kterých Evropská unie vznikla, pro které k ní další státy přistoupily a které od ní půl miliardy jejích občanů očekávají: důsledný návrat k mezinárodnímu právu a právnímu státu, k zásadám kooperace namísto konfrontace, k vyvážené diplomacii namísto hrozeb, k řešení konfliktů jednáním namísto vojenskou silou.

A především vysvětlení, jak a proč EU od těchto zásad upustila. Průběh ukrajinské krize vyvolává řadu konkrétních otázek, jejichž objasnění by napomohlo tyto mechanismy identifikovat:

Proč EU neiniciovala nezávislé vyšetření okolností střelby na Majdanu 20. -- 21. února 2014, při které bylo zabito více než 100 lidí?

Proč EU netrvala na dodržení dohod mezi zvoleným prezidentem Janukovičem a zástupci majdanské opozice, které společně s Ruskem 21. února 2014 sama zprostředkovala? Proč okamžitě uznala vládu, která se chopila moci ozbrojeným pučem a ve které jsou zastoupeny skupiny klasifikované v řadě jejích členských zemí jako kriminální seskupení?

Proč EU nezprostředkovávala mezi kyjevskou vládou a představiteli oblastí, které jí odmítly uznat? Jak mohla připustit, aby kyjevská vláda vyslala proti vlastním občanům armádu a paramilitární bojůvky a dokonce ji v tom podporovat? Bylo cílem protiruské kampaně usnadnit kyjevské vládě masakry neposlušného obyvatelstva?

Na základě jakých informací dospěla EU k závěrům o bojové účasti ruských ozbrojených sil a vyvodila z nich nezbytnost protiruských sankcí? Byly tyto informace potvrzeny z nezávislých zdrojů, například pozorovatelů OBSE? Jak to, že zároveň nevyvodila závěry z informací o bojové účasti amerických a izraelských paramilitárních jednotek a CIA?

Na základě kterých informací přistoupila EU ke zostření protiruských sankcí po sestřelení letadla MH 17, ačkoliv neexistovaly žádné spolehlivé indicie, že by na něm Rusko mělo podíl? Proč sankce okamžitě neodvolala když se ukázalo, že všechny kyjevskou vládou poskytnuté informace byly zfalšované?

Možná se čtenář domnívá, že mu jsou odpovědi známé. Jenomže smyslem těchto otázek není propaganda, ale odhalení mechanismů, kanálů, okruhů a osob, které Evropskou unii přiměly jednat proti vlastním zásadám, které ji přivedly na pokraj válečného konfliktu, které způsobily rozvrat a občanskou válku v sousední zemi s tisíci mrtvých a statisíci uprchlíků a narušení po třicet let budovaných vztahů na euroasijském kontinentu. Bez důkladného objasnění jsou EU i USA vydány napospas dalším manipulacím s osudnými důsledky pro ně samé i pro svět okolo, jak se právě rýsuje v přípravách další křižácké války proti Islámskému státu.

Není přitom třeba čekat na nějaká rozhodnutí Evropské komise. Kterýkoli členský stát může s hledáním odpovědí začít sám u sebe a od ostatních i od Evropské unie požadovat další informace, pomoc i opatření nezbytná k nápravě. Odpověď na stejné otázky mohou požadovat i poslanci a vyšetřovací výbor Evropského parlamentu.

Je přitom třeba si uvědomit, že evropské státy v tom mají podstatně volnější ruce, než sám Barack Obama, paralyzovaný politickými dohodami s předchozí administrativou a svými donátory, faktickým stavem americké politiky a administrativy i mezinárodními důsledky amerických akcí. Má-li mít transatlantické spojenectví ještě vůbec nějaký pozitivní obsah, pak by jím musela být právě společná obrana proti silám, které EU i USA destabilizují a ohrožují zevnitř.

Vytisknout