22. 8. 2014 / Kamil Vladislav Vaněk
Velká většina válečných konfliktů se během posledních let soustředila na státy a území, které buď mají velké zásoby ropy a zemního plynu, nebo se zásobováním energií nějak souvisí. Toto vede k značně rozšířené představě, že třetí světová válka bude válkou o zdroje a to především o zdroje energie. Válečné harašení tak překrývá pohled na jednu ze základních otázek vývoje moderní společnosti: proč je představa lidského štěstí spojována s počtem mechanických "otroků", které vlastníme a proč je západní model nadspotřeby tak atraktivní pro země rozvojové i rozvíjejících se ekonomik.
Země moderní západní civilizace prošly během posledních staletí vývojem stále se zvyšující spotřeby energie a surovin. Podobný vývoj, i když s podstatným zpožděním se odehrává i v ostatních částech světa. Prudký růst spotřeby, který nastává v Číně, Indii a ostatních zemí rozvíjejících se ekonomik podstatně přispívá k rostoucímu napětí a postupně mění geopolitickou mapu světa.
Osobní spotřeba bohatých, tak jak argumentuje Adam Smith (1759), je omezena kapacitou jejich žaludků a proto...bohatí jsou vedeni neviditelnou rukou tak aby distribuovali životní nezbytnosti téměř stejně, jako kdyby půda byla rozdělena rovnoměrně mezi všechny obyvatele... Industrializace podstatně změnila pojem i podstatu bohatství a rozdílu mezi chudými a bohatými. Moderní bohatec nepředvádí své bohatství obligátním pojídáním kaviáru, ale soukromým tryskovým letadlem, životní standard je posuzován podle počtu aut a jejich velikosti, případně podle kubatury vyhřívaného bazénu, kvalita dovolené podle tisíců nalétaných kilometrů, atd. Ze všech produktů spotřebitelské společnosti jsou většinou nejatraktivnější ty, které vyžadují pro svou výrobu, provoz a údržbu nejvíce energie.
Jedním z výrobků moderního průmyslu, který podstatně přispěl k vývoji nejen současného životního prostředí, ale i myšlení a hodnot moderního člověka je automobil. Od prvních pokusů samohybů s parním motorem až po první sériovou výrobu automobilů uplynulo jedno století. Během dalšího století se automobil stal jedním z hlavních hnacích motorů vývoje a to nejen automobilové techniky, ale i silnic, dálnic, servisů, celé architektury měst, sídlišť, nákupních center, rozmístění pracovišť, atd.,atd. V současnosti je na Zemi více než jedna miliarda automobilů, jejich rozdělení je však velmi nerovnoměrné, v zemích s největší hustotou automobilů připadá na jednoho obyvatele zhruba jedno auto, v Togu na jedno auto 500 obyvatel. ZDE
Jiným vysoce energeticky náročným produktem moderní doby je klimatizace. Spotřeba elektrické energie na klimatizaci jen v USA, kde je sto milionů domovů vybaveno klimatizací, je stejně vysoká jako veškerá spotřeba elektřiny v celé Africe. ZDE
Kromě produktů, které potřebují ke své funkci energii, jako automobily, klimatizace, ledničky, pračky, televize, atd., produkuje spotřební průmysl nesčíslné množství zboží, kterým jsou zaplněny prostory chrámů konzumismu -- super- , hyper- a jiných -marketů a nákupních center.
Na všechny produkty spotřebitelských průmyslů se neustále nabalují nové a nové produkty a služby, "bez kterých moderní člověk nemůže žít".
Jak vznikala moderní spotřební společnost? Jaká byla role spotřebitelů a výrobců? Až do doby počátků industrializace používalo lidstvo obnovitelné zdroje -- biopaliva, svaly zvířat či lidí a případně energii větru a proudící vody. Zavedení fosilních paliv, tepelných motorů a strojů, nahrazujících lidskou práci zvýšilo nesmírně produktivitu výroby. A ta se s technologickým vývojem neustále zvyšuje. K výrobě nezbytností, nutných pro přežití a reprodukci bylo v předprůmyslové společnosti zapotřebí převážné většiny celospolečenské práce, přebytek umožnil nepatrné mocenské elitě žít bez práce a případně vytvořit -- jako v případě Řecka- kulturu, která hluboce ovlivnila následující tisíciletí.
V současných průmyslových zemích je situace obrácená. K výrobě nezbytností je zapotřebí velmi malý díl celospolečenské práce a tento díl se neustále zmenšuje díky postupující automatizaci, robotizaci a outsourcing zbytku průmyslu do nízkonákladových zemí. Pokud by lidé v průmyslových zemích pracovali pouze pro nezbytnosti, tak by byla práce pouze pro desetinu obyvatelstva a možná ještě méně.
Kapitáni plachetních lodí znali nebezpečí nečinnosti: proto za bezvětří zaměstnávali posádku drhnutím paluby a podobnými "neodkladnými" úkoly. Mocenské elity průmyslových zemí, pokud si chtěli udržet moc při stoupající produktivitě práce, museli řešit kromě odbytu pro výrobky také problém volného času pracujících. Od počátku industrializace byla sice značná stoupající produktivity odčerpána zbrojením a ozbrojenými konflikty -- převážně v koloniích, nicméně koncem devatenáctého století se objevuje nová možnost.
Jeremy Rifkin (End of work,1996) píše o počátcích konsumismu v USA kolem roku 1900:
"Fenomén masové spotřeby nevynikl spontánně, ani nebyl výsledkem nenasytnosti lidské přirozenosti. Přesně naopak. Ekonomové přelomu století zaznamenali, že většina pracujících byla spokojena s takovým výdělkem, který kryl základní potřebu a několika málo luxusních předmětů, dávali přednost více volnému času nad delší pracovní dobou a zvýšeným příjmem. .....Se vzrůstající produktivitou práce, snižujícím se počtem dělníků a zvyšující se produkcí, výrobci zoufale hledali nové cesty reorientace zaměstnanců k tomu, co tehdejší známý průmyslový poradce nazýval: nový ekonomický ráj spotřeby......Klíčem ekonomické prosperity, prohlásil Ch. Kettering z GM je organizovaná tvorba nespokojenosti zákazníků... J.K. Galbraith to definoval po letech ještě jasněji: hlavním účelem byznysu je vytvořit potřeby, které sám vyplní..."
K vytvoření ekonomického ráje spotřeby bylo ovšem nutné přesvědčit potenciální zákazníky, co je pro ně dobré a žádoucí a co ne. Současně s technologickým rozvojem probíhal i vývoj moderních reklamních prostředků. Tyto prostředky byly tak účinné, že o něco později J. Goebbels použil metod amerického reklamního průmyslu ve své funkci ministra propagandy.
Nerozlučnou součástí moderního konzumismu je koupě na splátky, respektive na bankovní půjčky. Zadlužením ztrácejí zaměstnanci velkou část svobody, projev jakékoli kritičnosti může znamenat ztrátu příjmu a tím i všech předmětů, z nichž je vyvozován sociální status a prestiž.
Konzumismus je velmi účinným prostředkem kontroly a řízení myslí, absorbuje pracovní sílu a předkládá spotřebitelům stále nové a nové produkty, bez nichž "nelze žít". Nicméně, "nebe" neohraničené spotřeby má mnoho úrovní, na té nejnižší jsou lovci "zázračných" nabídek v místním nákupním centru, ta té vyšší jsou zbohatlíci, soupeřící navzájem drahými auty, kubaturou bazénu a opulentním životním stylem. Obě tyto kategorie k sobě nerozlučně patří; ti bohatší poskytují těm chudším názorné příklady o skutečných životních "hodnotách", které vhodně doplňují televizní seriály. Ti chudší a nejchudší opět představují pro ty bohatší názorné varování toho, co i je může postihnout, pokud se odchýlí od "hlavního proudu" vývoje společnosti.
Nad oběma podvrstvami stojí věrozvěstové, formulující principy skutečného "štěstí" a kategorie životních stylů, vhodných pro všechny vrstvy konzumentů a kdesi v nebeských prostorech se pohybují moderní polobohové, vlastníci peněz v miliardových sumách. Ti, spolu se svými pomocníky přesouvají peníze tam, kde jim kyne nejvyšší zisk.
Peníze se často přesunují tam, kde právě konzumismus nadělal největší škody. Nejedná se ovšem o nápravu škod, ale o jejich využití k dalšímu růstu zisků. Epidemie obezity, která je důsledkem moderního stylu života a potravin, "přilepšených" produkty chemického průmyslu, přispívá k zvýšení zisku průmyslu na léčbu obezity, včetně "zázračných" produktů na hubnutí, diet a plastické chirurgie, epidemie narkomanie přispívá nejen ke zisku mafie (často propojené s vládními i nevládními organizacemi), ale i k růstu zisku soukromých věznic, atd...
Celý systém konzumního kapitalismu se tak vyvíjí v universální globální systém, velmi blízký idolatrii. Produkty lidské práce jsou povyšovány na předměty téměř božské úrovně a jejich nabytí za hlavní smysl a účel života. To platí nejen pro peníze, ale i pro řadu spotřebního zboží, které nám dodává sociální status a prestiž.
O skutečné síle konzumismu svědčí vývoj "východního bloku". Socialismus se snažil o výchovu "socialistického" člověka všemi prostředky, propagandou, zdůrazňováním předností kolektivismu nad "dekadentním" individualismem, revolučním a budovatelským etosem, kombinovaným s bojem proti "maloburžoasním" hodnotám, atd...
Nicméně, "socialistický" člověk vyměnil všechny výhody socialismu, včetně sociální jistoty, za kapitalistický konzumismus a to hned při první příležitosti. Tomuto vývoji ovšem předcházela poměrně dlouhá doba "gulášového socialismu", kdy se všechny původní hlasitě reklamované cíle nové společnosti postupně redukovaly na "hmotnou zainteresovanost" a spotřebitelskou kulturu, lišící se od té západní pouze nedostatkem a nízkou kvalitou spotřebního zboží. Popularitě konzumismu podstatně přispěla i samotná nomenklatura, která na jedné straně odsuzovala západní dekadentní konzumismus, na druhé straně byla ovšem jeho největším obdivovatelkou a spotřebitelkou jeho produktů. Svou roli při propagaci konzumismu sehrál i Tuzex a podobné obchody, oficiální propaganda, která byla většinou chápána obráceně a nade vše masmédia, zobrazující "pokrokové" životní styly.
Bývalé kolonie byly v naprosto jiné situaci. Pro koloniální velmoci byly kolonie především zdrojem surovin, levné pracovní síly pro těžbu surovin a pro práci na plantážích a odbytištěm pro hotové výrobky, které byly vyráběny v mateřských zemích. Po pádu kolonialismu se vlastní průmyslová produkce rozbíhá velmi pomalu a to především v Asii. Ve většině ostatních rozvojových zemích se toho mnoho nemění, země zůstávají především zdrojem surovin.
Místní mocenské elity byly po generace vystaveny přímému vlivu kolonialistů, osvojily si jejich životní styl a jejich děti studovali často v mateřských zemích. Po pádu kolonialismu a nástupu neokolonialismu vyplňují místní mocenské elity prázdná místa po koloniálních administrátorech a úřednících, pouze s tím rozdílem, že značná část zisků z těžení a prodeje surovin je distribuována do penězovodů místních oligarchů a jejich nejbližších pomocníků. Ti pak předvádějí moderní životní styl zbytku populace.
Jiný proud propagace moderních hodnot přichází ze strany milionů přistěhovalců z chudých zemí do zemí bohatých, především do západní Evropy. Ti se, bez ohledu na původ a náboženství a stupeň integrace v nových zemích, velmi rychle přizpůsobili západnímu konzumismu a při styku se zeměmi svého původu seznamují své méně šťastné krajany se životním stylem bohatých zemí.
Zvláštním případem je Čína. Přesto, že se na rozdíl od Ruska nikdy neřídila radami západních poradců a udržela si dokonce "komunistický" režim, stala se Čína jedním z hlavních cílů přestěhování západního průmyslu v rámci globalizace. Během velmi krátké doby se Čína vyvinula z poměrně (technologicky) zaostalé země v předního světového výrobce spotřebního zboží, včetně motorových vozidel a elektroniky. Současně s rostoucím objemem i kvalitou čínských výrobků jich byla část přesměrována pro domácí potřebu.
Typickým ukazatelem vývoje Číny je změna v oblasti dopravy. Zatím, co za doby předsedy Mao ce-tunga jezdila většina Číňanů na kole, stala se moderní Čína největším světovým trhem automobilů, když v roce 2009 předhonila USA. Čína je také největším světovým výrobcem motorových vozidel, vyrobila v roce 2013 více než 22 milionů vozidel ročně (oproti 11 milionům vozidel v USA a 16 milionům v EU) ZDE. Od roku 2000 do 2010 stoupl počet motorových vozidel v Číně dvacetkrát. Přesto zůstává Čína v počtu motorových vozidel na obyvatele hluboko pod úrovní rozvinutých zemí a dokonce i pod světovým průměrem -- ten je 148 vozidel na 1000 obyvatel, zatím co Čína má pouze 58 vozidel na 1000 obyvatel.
Průmyslové země vyvinuly během několika málo staletí společenskoekonomický systém, který jim v počáteční fázi umožnil podrobit si celý svět a který později zajistil i poměrně vysokou životní úroveň velké většině jejich obyvatelstva. Tento systém však potřebuje ke své existenci neustálý růst, při poklesu růstu hrozí kolaps systému.
Technologický vývoj kombinovaný s globalizací přemístil většinu západního průmyslu do "nízkonákladových" zemí, včetně "komunistické" Číny, Indie, Indonésie, atd. Přestěhování průmyslu má za následek snížení růstu spotřeby energie v bohatých zemích a drastické zvýšení spotřeby v zemích, kam se průmysl přestěhoval -- v USA klesla spotřeba energie na jednoho obyvatele mezi lety 1990 a 2008 o dvě procenta, v EU spotřeba stoupla o jedno procento, v Číně stoupla o celých 111 procent ZDE.
Mezi konzumismy tradičních průmyslových zemí a zemí na nižší úrovni rozvoje je však podstatný rozdíl.
Obyvatelé tradičních průmyslových zemí si zvykli na vysokou úroveň spotřeby, považují ji za samozřejmost a snaží si ji za každou cenu udržet. Dlouhá doba strávená v nadspotřebě a blahobytu však podstatně oslabila jejich vitalitu a sílu. Spotřebitel, který "má již vše" a rozhoduje se, zda má auto vyměnit po třech či pěti letech je v jiné posici než ten, který si ještě své první auto nekoupil, ale již vidí v koupi auta vstup do "vyšší" sociální úrovně.
Rozdíl je i v posici středních tříd. Zatím co v tradičních průmyslových zemích střední třídy upadají, v Číně a Indii jsou nejrychleji rostoucími třídami, v Číně vzrostl podíl středních tříd ze 4 procent v roce 2000 na více než dvě třetiny v roce 2012 ZDE. Pojem i struktura středních tříd v Indii i Číně se pochopitelně velmi liší od středních tříd tradičních průmyslových zemí ZDE. Nicméně, prognózy růstu spotřeby středních tříd naznačují drastický pokles v USA a EU (z 51% světové spotřeby v roce 2009 na 21% v roce 2029), zatímco podíl Číny a Indie stoupne z 5% na 41% ZDE.
Je zřejmé, že ohnisko vývoje se přesouvá z tradičních průmyslových zemí do zemí "rozvíjejích se ekonomik" a tím se mění i geopolitická mapa světa. Tyto změny jsou doprovázeny řadou konfliktů, které se často zakrývají "demokratizací" , "bojem proti terorismu" či jinými nálepkami.
Jaký asi bude nový multipolární světový řád, pokud se opravdu podstatně změní geopolitická mapa světa a pokud při této změně nedojde k nukleární válce?
Z dosavadního vývoje se dá usuzovat, že nedojde ke změně řádu a že čínští, indičtí a případně i ruští oligarchové se nebudou chovat podstatně jinak než ti současní "západní" a že kapitalistický konzumismus bude pokračovat ještě o něco déle. I když se bude v nadnárodních korporacích pravděpodobně mluvit více čínsky než anglicky, jejich charakter a moc se nejspíše mnoho nezmění. Ekologická destrukce Země bude ovšem pokračovat zvýšeným tempem až do konečného kolapsu.
Vytisknout4.2. 2016 / Ivo Barteček
Začínáte podléhat svodům ekologické propagace a uvažujete nad solárními panely? Slyšíte i na to, že díky nim ušetříte? Zapomeňte na to! V budoucnosti se vám taková investice může šeredně vymstít. Proč? Protože stát je chobotnice, která bere i tam, kd...