Kam zmizela čtvrtá opice

26. 8. 2014 / Lubomír Brožek

Nu hlavně, že to někdo objasnil. Jinak by z těch zvěstí mohlo dost dobře hrábnout i těm, kdo mají ještě špetku zdravého rozumu a mohli by si myslet, že tam venku za ústavní zdí, je ještě větší blázinec než u nás doma, kde je sice smrádek, ale teploučko. Tedy hlavně teď, koncem léta. A až se zima zeptá, co jste dělali v létě, blázni už vědí, co odpovědět: Četli jsme vynikající lidové tiskoviny. Uvidíme, co na to řekne zima. Možná nás pokryje jinovatkou, ale my, (z těch báječných novin) dobře informovaní cvoci, si toho nemusíme všímat, může třeba věřit, že je to něco jako kečup u těch mrtvých -- třeba pouťová vata. Anebo poleva na dorty. Až na to, že příšerně studí.

Tak tedy kečup. Ne krev. To jsem si oddechl. Jenom si nejsem jist, zda tohle vysvětlení bláznům postačí, aby nekřičeli ze spaní. Mimochodem, kdysi jsem navštívil představení mentálně postižených. Moc se mi líbilo. Když skončilo, popovídal jsem si krátce s jedním z herců. Nebyl sice zase až tak moc postižený, aby si pletl krev s kečupem, ale řekl mi jednu podivuhodnou větu: "Jsme sice mentálně postižení, ale nejsme žádní magoři." Rozdíl je zřejmý. Mentálně postižení hrají divadlo pro radost, což se o magorech říci nedá.

Ti mají jinou motivaci. Protože jsou to ale magoři, vždycky to krapet přepísknou. Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí, chtělo by se říci. Obávám se však, že zatraceně dobře vědí, co dělají a proč. Jediné, co možná nevědí, že když vyjete s vlky, ještě to neznamená, že se s vámi vlci budou dělit o žvanec. Možná vám pár bláznů zatleská v tomhle zdivočelém představení, v téhle ústavní boudě, nad níž nápis "Národ sobě" nahradilo prosté: "Blázni bláznům." Což mi přijde docela výstižné ve světě, jenž tak zdrsněl a zlhostejněl, že jeho pozornost už jen tak něco neupoutá.

Nedávno jsem viděl v jednom hypermarketu starou manželskou dvojici. "Koupilas máslo, Mařenko?" zeptal se stařeček. "Copak nevíš," odvětila žena, "musíme ještě do lékárny. Když zbude, vrátíme se." Nikomu ten dialog nepřišel divný, ani nemístný. Zvykli jsme si. Vzpomněl jsem si na Kafkovu povídku Umělec v hladovění: "Mohl si hladovět, jak uměl, a on to dělal; ale nic už ho nemohlo zachránit, nevšímali si ho. Pokoušejte se někomu vyložit umění hladovět! Kdo to necítí, tomu to nelze vykládat."

Obávám se, že si jednou zvykneme i na to, že někde umírají lidé bez možnosti úniku, bez šance se dovolat, bez práva a bez naděje na spravedlnost a soucit, zatímco my si chlácholíme svědomí báchorkami o krvi, která není krví, ale prostě pitomým kečupem. Bojím se, že nakonec budeme jako ty tři japonské opice: Mizaru, Kikazaru a Iwazaru. První si zakrývá oči, druhá uši a třetí ústa v prosté symbolice: "Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo."

Stačí však docela málo- jenom poslední sdělení nepatrně posunout, pozměnit na: "Nekomentuji zlo", případně: Zamlčuji zlo", anebo dokonce : "Neodsuzuji zlo". Ale v takovém případě už je v podstatě docela zbytečné se pídit po tom, kam vlastně zmizela čtvrtá opice jménem Shizaru, jejíž zkřížené ruce svým gestem sdělovaly to nejpodstatnější: "Nečiním zlo." Protože v takovém případě je jasné, že vrata blázince se za námi definitivně zavřela.

Vytisknout