Politici by nejefektivněji "bojovali proti komunismu" splněním předvolebních slibů

26. 8. 2014 / Jan Čulík

2. Mladí lidé pod třicet vědí o době před rokem 1989 naprosté minimum. Většinou hovoří o tom, že se stály fronty na banány, což podle mé zkušenosti je naprostá pitomost, protože jsem v Československu před rokem 1989 žádné fronty na banány nezaznamenal, žil jsem ovšem v Praze. Zajímavé je, že pod vlivem dnešní propagandy vnímají, zdá se, mladí lidé význam revoluce v roce 1989 konzumeristicky: prý byla o tom, aby lidé mohli cestovat, případně aby měli velký sortiment zboží v obchodech. Starší lidé, kteří to zažili, hovoří většinou o něčemu jiném: revoluce v listopadu 1989 požadovala svobodu a lidskou důstojnost. Nechtěla kapitalismus jako takový, už proto, že lidé tehdy vůbec nevěděli, co to je.

3. Jak už na to poukázala jiná studentka z Glasgow University se svým průzkumem, čeští občané volí a podporují KSČM v dnešní době především v důsledku frustrace z vládnoucích politiků. Je tedy docela komické, že iniciativy jako "Komunismus bolí dodnes" poukazují na to, že "komunisté neplnili své volební sliby". Lidem po čtvrt století, zdá se, daleko víc vadí, že dnešní politikové neplní volební sliby. Mimochodem, mnozí čeští občané, zdá se, jaksi vůbec nepociťují, že "Komunismus bolí dodnes"; velkému množství starších lidí dnes chybí existenční jistota minulého režimu, kterou kladou daleko nad všechny jeho případné nedostatky; techničtí odborníci poukazují také na to, že politikové v Česku od devadesátých let provedli celou řadu neodborných, ideologicky motivovaných změn, jimiž zemi vážně poškodili; skoro všichni dotazovaní, ať pravičáci či levičáci, také zaznamenávají, že sliby, že se do několika let po revoluci Česko dostane na úroveň Německa, nebo alespoň Rakouska, nebyly splněny. Snad všichni dotazovaní, ať pravičáci či levičáci, jsou silně frustrováni dnešními politiky. Z mého vlastního pohledu jsou billboardy s hesly jako "Komunismus bolí dodnes" podezřelé a pochybné - jsou kýmsi financovány, a někdo bohatý má ted zájem na oblbování veřejnosti.

4. Často se poukazuje na to, že držitelé pravicových názorů bývají hloupější než levičáci, a z uskutečněných rozhovorů to tak trochu vyplývá, aspoň pokud jde o vnitropolitickou českou situaci. Většina pravicových respondentů, zdá se, opakuje nepromyšlené a nereflektované floskule, které slyšeli v médiích, kdežto osoby, které zaujímají vůči dnešní české vnitropolitické realitě kritický postoj, mají svou argumentaci daleko promyšlenější.

5. Bohužel však v dnešní době velmi silně funguje v Česku politika emocionálního kýče a mohou za to mainstreamové sdělovací prostředky. Projevuje se velmi silně tzv. syndrom Rudého práva z doby před rokem 1989. Rudé právo tehdy psalo o bídě na Západě, lidi v Československu tedy uvěřili naprostému opaku, že na Západě létají lidem pečení holubi do úst. Situace byla samozřejmě o hodně složitější, jako vždy. Hlavní frustrace z dnešního režimu v České republice vyplývá podle mě především z toho, že mnozí Češi měli po roce 1989 obrovské iluze o novém režimu, protože si západní demokracii idealizovali. Lidé na Západě naproti tomu vědí, že západní demokracie je silně nedokonalá a že je nutno neustále bojovat o udržení základních práv.

Je na pováženou, že při vnímání zahraničněpolitické situace se u řady lidí uplatňuje výše zmíněný syndrom Rudého práva a mnozí si silně idealizují situaci na Ukrajině. Vyskytly se i názory, staršího respondenta, že v důsledku ostře protiruské linie pražských sdělovacích prostředků nyní mnozí mladí Češi adorují Rusko. Je to asi vždycky tak: dívka z komunistické rodiny vysvětlila, že se v důsledku komunistického přesvědčení svých rodičů stala hluboce věřící křesťankou.

Vytisknout