V čem (ne)tkví odkaz jedenadvacátého...

21. 8. 2014 / Marek Řezanka

V souvislosti s tímto výročím uslyšíme z médií řadu zjednodušení. Jednak se dozvíme, že šlo o tragický pokus reformovat nereformovatelné, tedy, že demokratický socialismus je nereálnou utopií. Dále se dozvíme, že demokracie jsme se dočkali až s přechodem ke kapitalismu. A především -- budeme patrně svědky velkolepé protiruské propagandy, kdy se bude zdůrazňovat sovětská okupace v kontextu dnešní krize na Ukrajině.

Vše je ovšem poněkud jinak.

Šedesátá léta se u nás nesla ve znamení mimořádného kulturního rozkvětu. Během této doby vznikla řada literárních skvostů, natočily se desítky pozoruhodných filmů, realizovala se celá plejáda jímavých divadelních inscenací. To nebyla náhoda. V Československu 60. let se nezbrojilo, nechystalo se někoho vzít přes hlavu, nevytvářela se půda pro bratry Mašíny, aby mohli napochodovat v uniformách a vrhnout se na nepřítele.

Ne. Zato se formovalo podhoubí vzdělané, kriticky myslící společnosti, kde se lidé učili mluvit a diskutovat. Někomu mohlo přijít směšné, že i dělník vystoupí v televizi a řekne, co si myslí. Někomu mohlo přijít trapné, že se kultura otevírá i lidem jinak uvězněným mezi dojením a kydáním hnoje. Jenže právě v přístupu, kdy vzdělání a kultura neměly sloužit toliko vybraným elitám podporujícím vládnoucí establishment, vězela síla obrodného procesu. Skutečného demokratického socialismu, k němuž se mílovými kroky směřovalo.

To, proč se k němu nedospělo, netkvělo v jeho utopičnosti, ale v okolnosti, že obě velmoci tehdejšího bipolárního světa se takového modelu bály. Nevyhovoval ani jedné z nich. Sovětský "komunismus" se jím cítil být ohrožen stejně jako americký kapitalismus. Pokud by totiž tento model prokázal svou životaschopnost, vedl by k pádu obou do té doby hegemonních systémů. Proto bylo z pohledu obou velmocí záhodno, aby byl zadupán do země co nejdříve. Pokud možno ještě ve svém zárodku.

Bratrské tanky sice přijely z Východu, ale cestu jim dláždil svou nečinností Západ. Na rozdíl od Maďarska zde se nechystalo bitevní pole. Nejednalo se o zničení protivníka.

Dělení na zlý Východ a hodný Západ tedy neobstojí. Byli jsme semleti velmocenskou politikou ze všech stran. Semleti tak, že jsme se odnaučili pro cokoli nadchnout. Že jsme se zařekli věřit v cokoli jiného než ve svůj momentální prospěch. Že jsme si odvykli v komkoli a v čemkoli vidět naději.

Stali jsme se cyniky a prospěcháři, kteří se naučili přežívat. Přežívat v pevných klientelistických sítích s tím, že ten ví na toho to a ten zas na onoho ono a dohromady se drží všichni pod krkem. Takto se zrodilo podhoubí pro různé mrázky, rittigy, pitry či janoušky. Podhoubí pro Klausovu privitazaci a kapitalismus po česku.

Toto nám ovšem naše média připomínat nebudou. Média, která v šedesátých letech obstála s čistým štítem -- a zejména dobu hájení svobody Českého rozhlasu je třeba připomínat.

Tehdy média netloukla do válečných bubnů a nepřilévala olej do zlověstného ohně demagogie a šalby.

Že k nám nepatří Podkarpatská Rus, si již ani nevzdychneme. Zato bychom div nerukovali, že se k Rusku připojil Krym, který se ukrajinským stal na chvíli a vlastně náhodou -- a o jehož osudu rozhodli jeho obyvatelé v referendu poté, kdy se situace na Ukrajině vyhrotila a kdy se menšiny (včetně volyňských Čechů) přestaly cítit bezpečně.

Putin není rozhodně žádným spasitelem, ale také to není žádný diktátor. Není to Hitler. Nestupňuje své požadavky ad absurdum. Nechce vyvolat světovou válku za každou cenu. Nenabádá nikoho, aby vraždil představitele cizích zemí.

Čím více jsme ujišťováni, že současný systém nemá alternativu, tím více stávající fáze kapitalismu obnažuje své meze, své limity. A my spolu s ní na tyto mantinely narážíme. Někteří z nás velmi citelně a značně bolestivě.

Prozření, že neoliberální fáze kapitalismu není slučitelná s demokracií a humanismem, jak jsme si oba tyto termíny během šedesátých let vysnili, může být pro mnohé z nás šokující.

O to více si Pražské jaro -- a vůbec šedesátá léta -- zaslouží naši vzpomínku a naše zamyšlení. Neboť pomyslný kompas svobody ukazuje tímto směrem -- a v žádném případě nemíří k nadnárodním korporacím, k fiskálním paktům a transatlantickým smlouvám, ani ke zbrojařským lobby, které se živí krví žen a dětí a troskami škol a nemocnic.

Vytisknout