Kolik slz máš ještě prolít, Argentino?

25. 8. 2014 / Ilona Švihlíková

Začněme velmi stručným (neboť podrobná analýza by si vyžádala samostatný analytický článek) souhrnem argentinského defaultu na počátku nového tisíciletí. Argentinskému selhání předcházel mix chybné hospodářské politiky, silně neoliberální navíc v kombinaci s extrémem monetární politiky, tzv. měnovým výborem. Měnový výbor (currency board) vedl k plné vazbě argentinské měnové politiky na Spojené státy, což mělo za cíl snížit inflaci a zemi stabilizovat. Druhým faktorem byly finanční krize rozvíjejících se ekonomik, které byly spuštěny v roce 1997 v Thajsku, a následně se šířily dále (jihovýchodní Asie, Rusko, Turecko, Brazílie, Argentina). Argentina, oslabená neoliberálním experimentem a politikou měnového výboru, dostala poslední ránu, když se do problémů dostala Brazílie, její hlavní obchodní partner.

Jak je známo, ve finančních krizích se s chutí angažuje MMF, jehož hlavní starostí jsou věřitelé (tj. mimo jiné západní spekulanti). I v oblasti jihovýchodní Asie se objevily nicméně země, které MMF vzdorovaly (Jižní Korea, Malajsie), Rusko při svém vnitropolitickém rozkladu uvalilo moratorium na splácení dluhu a uvolnilo cestu nástupu V. Putina. Argentina se dostala do katastrofální ekonomické a sociální situace, neboť MMF tlačil na udržení měnového výboru (tj. podobně jako nyní v Řecku nedovoloval devalvaci), čímž přenášel tlak na ceny a mzdy. Připomeňme, že v nejtěžším období argentinské krize žilo 60% občanů v chudobě. Politická scéna se začala otřásat a prezidenti se střídali téměř den za dnem. Z celého dění ale vykrystalizovala silná politická osobnost -- Nestor Kirchner. Jemu se podařilo nejen Argentinu vrátit na cestu stabilního vývoje, ale také se odvážně postavit vůči podmínkám MMF.

Kirchnerovi se, ke vzteku Západu, podařilo uskutečnit tzv. default vedený dlužníkem, což je velmi netypická záležitost (a navíc na částku 100 mld. dolarů). V ekonomických analýzách a učebnicích je proto Argentina uvedena zvlášť jako případ sui generis. (např. v materiálech Research on money and finance je případ defaultu vedeného dlužníkem detailně rozebrán, byl mimo jiné doporučován i pro Řecko).

Samozřejmě, že takovýto postup nebyl snadný. Nestor Kirchner v dokumentu Olivera Stonea, South of the border (Na jih od hranice) vzpomíná, jak neskutečnému tlaku a vyhrožování od MMF čelil. Argentinu zachránila také spřátelená Venezuela, kterou tehdy vedl Hugo Chávez, a která ihned přispěchala s masivní finanční pomocí a stala se tak jedním z důležitých argentinských věřitelů.

Jenže -- v současném systému jsou síly, které se nerady vzdávají a které využívají všech cest, aby mohly získat miliardy a zdevastovat celé ekonomiky. Jsou to tzv. supí fondy. Právě jejich požadavkům nyní čelí vdova po Nestoru Kirchnerovi, současná argentinská prezidentka, Cristina de Fernandez.

Vše začíná u hedgeového fondu NML Capital. Jen pro orientaci: hedgeové fondy jsou vysoce spekulativními aktéry, kteří používají tzv. páku (vysoký poměr cizího kapitálu k vlastnímu) a které dokáží skvěle destabilizovat celý finanční systém. Po krizi v roce 2008 zaznělo mnoho návrhů, jak tyto fondy zcela zakázat (ne jen regulovat). Jelikož ovšem tvoří opěrnou páteř tzv. "finančního průmyslu" (zejména Velká Británie), tak ani k regulaci se moc chuti dodnes nenašlo.

Ale zpět k NML Capital. Ten totiž vede (malou!) skupinu věřitelů, kteří chtějí plnou platbu za nerestrukturalizovaný dluh. Řečeno srozumitelně: Tyto fondy (jejichž odnož bývají již zmíněné supí fondy) koupily za centy části dluhu Argentiny v krizovém období roku 2001. Nestor Kirchner bojoval za udržení argentinské suverenity a nakonec se mu podařilo dosáhnout stavu, ve kterém 93% (!) věřitelů akceptovalo dluhovou restrukturalizaci (s dohodami o placení z let 2005 a 2010). Většina věřitelů tedy dostala nové dluhopisy, v asi čtvrtinové hodnotě oproti původnímu nominálu, které řádně splácela.

Jak již asi tušíte, supí fondy a další spekulanti tuto restrukturalizaci odmítli a jedou dle jiného scénáře -- za pár centů (obvykle cca 5 centů za dolarový nominál), za které koupili argentinské vládní dluhopisy v krizových letech, chtějí nyní 1,5 mld. dolarů!

Kromě destabilizačních hedgeových fondů, které rády provozují hrátky jménem carry trade (který vychyluje kurzy měn, např.), jsou tu právě ony supí fondy. Ty patří k tomu nejodpornějšímu, což lze v současném finančním systému nalézt. Tyto fondy totiž kupují dluh chudých zemí, nebo zemí, které se ocitly v krizi za malé částky z původní nominální hodnoty (v řádu centů oproti dolarovým nominálům). Následně pak vlády těchto zemí žalují a chtějí celou nominální částku. Jejich zisky začínají tak na 400%. Supí fondy jsou esencí parazitického kapitalismu. A právě tyhle supí fondy vedené Paulem Singrem, kterému se "sup" přezdívá, si vyhlédly jako svou další kořist -- Argentinu.

Problém je v tom, že argentinské dluhopisy (před Nestorem Kirchnerem) byly vydány pod newyorským právem. Proto NML Capital žalovala Argentinu právě tam (a "vyhlédla si na to toho "správného" soudce, jak uvidíme), aby uspokojila doložku "pari passu", tj. stejné zacházení se všemi věřiteli, ať už akceptovali restrukturalizaci či ne). Nařízení soudu tedy znělo: buď Argentina vyplatí plně všechny, nebo vyhlásí default na nové, restrukturalizované dluhopisy (které řádně splácela!).

Uvědomme si, o jaký druh defaultu se jedná, aby nedošlo k chybné interpretaci. Argentina měla řádně připravenou (a v bance N. Y. Mellon deponovanou) splátku pro ty věřitele, kteří na restrukturalizaci přistoupili. A nyní přijde to neuvěřitelné, jak konstatoval rovněž J. Stiglitz: soudce T. Griesa tyto platby ale nechal zablokovat s tím, že Argentina nezaplatí nikomu, dokud nezaplatí všem. Poprvé v historii země chtěla (a mohla!) zaplatit svým věřitelům, ale nemohla, protože soudce z jiné země (!) ji v tom zabránil. Proto se objevuje poněkud nejasný termín "technický default", neboť Argentina měla zdroje ke splátce připravené, ale byly jí neuvěřitelným rozsudkem zablokovány.

NML Capital je součástí hedgeového fondu Elliot Management (vlastněného již zmíněným Singerem, o kterém si ještě něco povíme). V dluhopisech měli 48 milionů dolarů a dle rozhodnutí soudce Griesy mají dostat 832 milionů dolarů (protože chtějí i úrok a rizikovou prémii, což je samo o sobě ekonomicky absurdní). Jak uvádí Stiglitz, jejich návratnost se tak dostává na 1600%. Tito supi tvoří pouhé jedno procento věřitelů, ale nárokují si celkem 1,5 mld. dolarů. Pokud by Argentina měla takto vyplatit všechny, pak by částka činila 140 mld. dolarů, což by byl konec této země. Uveďme: Argentinské HDP za rok 2013 bylo 771 mld. dolarů (v paritě kupní síly), v kurzovém přepočtu, který zde dává větší smysl, 485 mld. dolarů. Devizové rezervy se pohybují kolem 30 mld. dolarů.

Zdroj: ZDE

Pro pochopení jednání supích fondů je třeba ale dodat na scénu postavy. Greg Palast, významný americký novinář, tak učinil pro rozhovor v Real News TV. (čtenáře varuji, že je to rozhovor jen pro silné povahy. Greg Palast mimo jiné hovoří o tom, že sám byl Singerem ohrožován, bylo mu oznámeno, že na něj Singer "vede složku" apod.).

Zdroje: ZDE ZDE

Je potřeba se podrobněji podívat na Paula Singera, přezdívaného ne jen tak bez důvodu Sup. Jeho pověst je taková, že má tato osoba zákaz využívat soudních procesů v celém Commonwealthu (!). Jenže, tento zákaz neplatí pro USA. Paul Singer roky hledal "vhodného" soudce, který by mu pomohl najít cestu, jak Argentinu zničit. Nakonec našel starého, 84-letého příznivce pravého republikánského křídla -- Newyorského soudce T. Griesu. Sám Singer, jaké to překvapení, je významným dárcem extrémního pravicového křídla Republikánské strany.

Palast přitom konstatuje, že cesta, jak pomoci Argentině je poměrně snadná. Pokud by prezident Obama, který s rozsudkem nesouhlasí a který soudce vyzval předem, aby nepodlamoval argentinskou suverenitu, postavil do cestě rozsudku národní bezpečnostní zájem, mohl by světu (nejen Argentině) dosti prospět. Problém je ovšem v tom, že Singer je osoba, která má nejen obrovské finanční zdroje, ale i dosti "dlouhé prsty."

Stiglitz uvádí, že rozhodnutí 84-letého starce odměňuje lichvářské chování a zásadním způsobem ohrožuje fungování finančních trhů. A pozor: tyto supí fondy si také dělají chutě na argentinská aktiva rozmístěná různě po světě (nezaplatíš lichvářské zisky -- zabereme Tvé lodě, letadla, firmy...)

Proto je třeba zdůraznit, že 1,5 mld. dolarů sice není částka, kterou by Argentina, třeba i za použití devizových rezerv, nemohla splatit. Pokud to ovšem udělá, dostane se do rozporu s vnitřními, argentinskými zákony. Argentina totiž přijala RUFO (rights upon future offers), která znamená, že nemůže dát těm, kteří nesouhlasili s restrukturalizací víc, než těm, kteří na ni přistoupili. Zaplacením by tedy porušila svá vnitřní ustanovení a zároveň by si tak podepsala rozsudek smrti nad svou zemí, protože pak už za rohem číhá celá částka 140 mld. dolarů.

Argentina se za Kirchnera dostatečně poučila a následně začala vydávat své dluhopisy pod doložkou CAC (collective action clause), jejíž obliba roste. Tato doložka znamená, že držitelé dluhopisů jsou nuceni akceptovat restrukturalizaci, pokud s ní bude 70% věřitelů souhlasit. Dalším poučením je nevydávat žádné dluhopisy pod newyorským právem.

Argentina se rovněž dočkala plného vyjádření solidarity v rámci OAS (Organizace amerických států), samozřejmě ovšem bez Kanady a USA. Kromě deklarativní podpory se opakovaně zdůraznila nutnost alternativní finanční infrastruktury, kterou v rámci Latinské Ameriky představují plody práce Huga Cháveze: alternativní měna SUCRE a především Banka jihu. Právě ale jejich rozšířené fungování prověří, do jaké míry se u představitelů latinskoamerických zemí jedná jen o slova a do jaké míry o reálné činy.

Čína jednala rychle, ještě v červenci s Argentinou uzavřela dohodu o 11 mld. měnovém swapu a půjčkách z Čínské rozvojové banky pro zlepšení argentinské infrastruktury. Kromě toho, podobně jako později Rusko, projevila zájem o argentinské potraviny.

Dokonce i mainstreamoví ekonomové se "rozsudku" proti Argentině vyděsili. Je patrné, že pro vypořádávání "bankrotu" zemí (nelze již používat slovo suverénní, i když v anglosaské literatuře se pojem "sovereign debt" samozřejmě vyskytuje) nemáme žádný ustálený mechanismus. Není zde jednotný postup v rámci mezinárodního práva a proto platí, že dluhy se řeší různě v závislosti na síle země.

Existuje Pařížský klub, který má na starosti řešení suverénního dluhu drženého dalšími suverény. Celá situace se od 80. let zkomplikovala tím, že dluh nedrží už dominantně banky, jako dříve, ale "účastníci" finančního trhu, kteří na tom, aby se země zotavila, nemají žádný zájem. Kromě toho mají hedgeové fondy a další spekulanti v oblibě používání CDS (credit default swap, tj. sázky na to, že nějaká země vyhlásí bankrot, hojně používáno v případě Řecka firmou Goldman Sachs). Mohou tím pádem kasírovat hned dvakrát!

Většina ekonomů, ať již má Argentinu v oblibě či ne, se ale shoduje, že rozhodnutí soudce Griesy je nejenže vrcholně neodborné, ale způsobí v systému suverénního dluhu dokonalé vlnobití. Dostat se z dluhové pasti se pro země stane mnohem obtížnější. Pokud totiž restrukturalizace dluhu, která je naprosto běžným nástrojem, nebude dovolena, pak se ekonomika může dostat do věčné spirály stagnace splácení, prodeje národního bohatství a trvalé pozice kolonie -- což je ovšem přesně to, co kapitál chce. Malá skupinka supů tak může držet v hrsti celé země. Pro globální finanční systém to znamená navýšení úroků z dluhopisů přes rizikovou prémii. Uvědomme si, že finanční parazitické struktury mají země v kleštích geniálním způsobem:

a) omezují daňové příjmy přes úniky do daňových rájů, používají vnitropodnikové ceny, kterými nadnárodní firmy tvoří umělé zisky, resp. ztráty, kde se jim zachce. K tomu připočtěme oblíbený zdroj příjmů, což je dobývání renty. Celá tato úniková infrastruktura je skvěle vymyšlena a státům unikají příjmy, které jim následně chybí. Politická vůle zakročit je malá, neboť velká část politické elity Západu je zaplacena těmito infrastrukturami a sama svůj majetek odvádí do daňových rájů, na skrytá konta apod.

b) ideově parazitickou strukturu drží MMF. Je sice pravda, že v posledních letech vyjadřuje "obavy" z nezaměstnanosti a sociální situace v západních zemích, ale jsou to spíš obavy rázu -- "ať jsou naši drazí kapitalisté v bezpečí a neohrožuje je žádná bouřící se lůza." Na případu Řecka vidíme dobře, jaké jsou recepty MMF a na koho cílí.

c) Nově na případu Argentiny, nemožnost restrukturalizovat dluh, resp. navyšovat úroky z dluhu tak, aby si vybraní miliardáři vyzobali národního bohatství jiné země jako rozinky. Uvrhnout celé ekonomiky do pasti věčné stagnace a totální chudoby.

Zdroj: ZDE

U "technického" defaultu Argentiny nejde zdaleka jen o tuto latinskoamerickou zemi, která si již prošla velkým utrpením. Jedná se o ukázku, do jaké míry je suverenita zemí jen frází v systému, kterým je parazitický kapitalismus. Systém založený na vysávání nepohodlných zemí, ale i bezmocných lidí. Supí fondy představují esenci takovéto destruktivní síly. Pokud Vám takováto slova připadají silná, pak uvedu opět J. Stiglitze, který přímo konstatuje, že americký systém, který vysává chudé Američany se tímto rozsudkem rozšířil globálně. Zdroj: http://www.project-syndicate.org/commentary/joseph-e--stiglitz-and-martin-guzman-argue-that-the-country-s-default-will-ultimately-harm-america

Argentina vzdoruje a hledá řešení. Použití anti-teroristických zákonů proti záboru aktiv přímo v Argentině. Žaloba u soudu v Haagu a OSN. Pokus o další restrukturalizaci dluhu. Boj země proti finančním parazitům není jen boj Argentiny, je to boj nás všech, kteří se nesmíříme s takovýmto systémem.

Zdroje: ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE

Vytisknout