Mír na Ukrajině?

26. 8. 2014 / Karel Dolejší

Pokud má nějaký stát garantovánu vlastní suverenitu, není terčem útoku a není odříznut od přirozených komunikačních linií, jichž dosud užíval, nemá žádný důvod vést nějaké obranné války. V opačném případě, či když mu něco z právě uvedeného bezprostředně hrozí, je ovšem situace značně složitější.

Po anexi Krymu je zřejmé, že garance ukrajinské suverenity a územní integrity dle Budapešťského memoranda z roku 1994 jsou nefunkční a nelze na ně spoléhat. Od dubna zřetelně ruskými občany nebo na Rusko politicky napojenými osobami ZDE, ZDE, ZDE, ZDE vedený ozbrojený útok na východě země představuje bezprostřední hrozbu suverenitě a územní integritě Ukrajiny, přičemž mapy "Novoruska" zřetelně zachycují snadno předvídatelný nejhorší výsledek takového útoku. Tento výsledek kromě jiného zahrnuje odříznutí od přístupu k Černému a Azovskému moři, od relativně bohatých kosmopolitních enkláv na pobřeží těžících z rekreace a lodní dopravy.

Tvrdím, že není obecně pravdivá teze, podle níž válka představuje "nejhorší a poslední řešení", jemuž je potřeba se za každou cenu vyhnout. Kdyby Kyjev ustupoval ozbrojencům řekněme k Oděse a pak se teprve pokusil postavit na odpor tomu, co by pro něj bylo již absolutně nepřijatelné, musel by válčit v podstatně horších podmínkách, než dnes. Dokonce i kdyby nakonec ztratil Donbas, šlo by o mnohem méně špatný výsledek než v případě, že by se snažil pouze "domluvit" s ozbrojenci usilujícími o naplnění ambic, jež jsou jasně zachyceny na jejich mapě.

Obranná válka je ospravedlněna, pokud může zabránit snadno předvídatelnému nejhoršímu výsledku absence ozbrojeného odporu. Představy, že válka je cosi údajně velkého a vznešeného jsou ovšem pitomé, stejně jako představy, že obrannou válkou lze v ekonomickém ohledu snad něco získat. Válka je destruktivní proces, směřuje k ničení, a může být tedy maximálně použita k tomu, aby se zabránilo ztrátám ještě větším, k nimž by automaticky došlo, kdyby vůbec nebyla vedena. A to je z ukrajinského hlediska právě to, co probíhá v Donbasu. (Jiná věc je otázka provedení zahrnujícího masivní nasazení palebné síly v sídelních oblastech, které takto v žádném případě ospravedlnit nelze.)

"Ale vždyť oni útočí!", zní námitka, podle které nejde o obrannou válku, jestliže akce zahrnují také ofenzívní operace. Inu, co k tomu dodat. Podle této logiky by prakticky celá "Velká vlastenecká válka" od bitvy u Kurska byla neospravedlnitelným krvelačným tažením, protože sestávala z ofenzív.

Pokud je země napadena, znamená to mimo jiné, že selhala koncepce odstrašení protivníka od útoku. V takové situaci nelze školometsky postulovat požadavek "pouze se bránit". Pokud je tu plán vyhlásit "Novorusko" usilující o připojení k Ruské federaci a zahrnující polovinu ukrajinského území, a pokud Kyjev měl schopnost jednat agresivně o něco dříve, než byl protivník plně připraven k realizaci svého plánu, jednal správně. O skutečných úmyslech separatistů přitom, opakuji, není nejmenších pochyb, sami se s nimi chlubí.

Je strašné pozorovat zničená města a životy v Donbasu. Bylo by však ještě strašnější pozorovat totéž a v masivnějším měřítku v Kyjevě a Oděse. Tvrzení, že eskalace, kterou Kyjev zvolil, je v principu špatná věc, je zcela falešné. Eskalace, která zničila plány na obsazení poloviny Ukrajiny, je rozhodně méně špatná věc, než pasivní přihlížení realizaci plánů protistrany a pouhé "reagování".

Ukrajinská krize není triviální záležitost a nelze o ní uvažovat v parametrech "Když Kyjev kapituluje, 'zítra' bude po válce". "Musíme o ní přemýšlet minimálně ve střednědobém horizontu," upozornil Bohuslav Sobotka na pondělní poradě velvyslanců a vedoucích zastupitelských úřadů. To je zcela realistické.

Pokud by se Kyjev zítra vzdal Donbasu, za pár týdnů by se válčilo v Mariupolu a před koncem roku by boje probíhaly na přístupech k Dněpropetrovsku.

Vytisknout