24. 4. 2014 / Marek Jandák
Dnes 24. dubna 2014 si připomínáme již 99. výročí začátku arménské genocidy, před více jak dvěma týdny 7. 4. se svět po 20 letech ohlédl za systematickým vyvražďováním ve Rwandě. Příští rok to bude 100 let od arménského Aghetu, ale také 40 od genocidy v Kambodže.
Jako by se zvláštní náhodou ta výročí sešla? Ne, bohužel tomu tak není. Velký počet kulatých výročí těchto tragických událostí není dán zvláštní náhodou, ale jejich počtem. A to jsme jmenovali jen některé z řady obzvláště závažných zločinů proti lidskosti. V podstatě ke každému dni v kalendáři by se dalo najít výročí nějakého masakru.
Zápasy o omezené zdroje nebo v moderní době převládající souboje stoupenců partikulárních identit, ať již etnických, náboženských nebo ideologických, nejen, že vedly, ale stále vedou k masovému násilí a nenávisti. Dva "dobří" lidé, kteří se navzájem neznají a za jiných okolností by mohli být přáteli, se dokáží nenávidět, odsuzovat a v krajním případě i zabít jeden druhého jen pro příslušnost k jiné etnické, náboženské či ideologicky vymezené skupině.
Celá problematika zůstává beznadějně zpolitizovaná a nahlížená prizmatem politického přesvědčení, nikoli humanismu. Jako to vystihl George Orwell:
"Co mne však ohromilo -- a nepřestává mě ohromovat dodnes -- je skutečnost, že zvěrstva jsou považována za věrohodná či nevěrohodná čistě podle politického zaměření. Každý věří na zvěrstva nepřítele a nevěří, že by se jich dopouštěla vlastní strana, aniž by se kdo pokoušel zkoumat důkazy. "(George Orwell, Hold Katalánsku a Ohlédnutí se za španělskou občanskou válkou, Odeon, Praha 1991, s. 200.)
Mezinárodnímu společenství chybí účinné instituce v boji proti zločinům proti lidskosti a zároveň mocenská konstelace nezřídka znemožňuje jakýkoliv zásah nebo od něho odrazuje. Nicméně existují i hlubší psychologické kořeny pro naši lhostejnost vůči masovým vraždám. Stodenní genocidě ve Rwandě bylo možné zabránit. Mezinárodní společenství vědělo, co se odehrává. Rwanda je jednou z nejmenších afrických zemí, takže zásah byl dost dobře fyzicky proveditelný. Mezinárodní právo dokonce vynucovalo akci, ale přesto nepřišla. Po smrti 800 tisíc -- 1 milionu lidí ani žádný velký politický hráč nepřišel o podporu voličů, které celá záležitost příliš nezajímala. Kam sahají kořeny tohoto nezájmu? V následující pasáži budu tlumočit článek amerického psychologa Paula Slovica s podtitulem "Psychická otupělost a genocida" (http://journal.sjdm.org/jdm7303a.pdf). Slovic si v něm klade základní otázku asi v tomto smyslu: proč jsou dobří lidé schopni vynaložit velké úsilí a riskovat i vlastní život při pomoci jednotlivci a zároveň jsou titíž lidé schopni nehnutě ignorovat smrt milionů?
Autor vychází z duální teorie myšlení, v níž je myšlení rozděleno na "systém 1": intuitivní, automatický, přirozený, neverbální, narativní a experimentální a "systém 2": analytický, úmyslný, verbální a racionální.
Systém 1 je většinově zodpovědný za pocity, které posléze ovlivňují rozhodování o následné pomoci. Paul Slovic v článku prezentuje výsledky výzkumů, který odhalily, že lidé jsou méně ochotni pomáhat skupině lidí nežli jednotlivci. Exaktně bylo prokázáno, že tato devalvace ceny zachráněného lidského života je značná už při porovnání ochoty pomoci jednomu člověku a dvěma lidem. Čím větší je pak skupina, tím klesá i ochota pomoci, nakonec se životy lidí ve větší skupině propadnou do kategorie "statistických".
Když se v testu vybíraly peníze pro africké sirotky Mussu a Rokiu pro každé dítě zvlášť, činit průměrný příspěvek 25 dolarů. Když se však vybíralo na oba sourozence současně, činil průměrný příspěvek jen 21 dolarů. V jiném experimentu se vybralo při stejném principu na jednu oběť v průměru 11 dolarů a na osm obětí pouze 5. Se zvětšující se skupinou disproporce prohlubuje, ale když byla otázka postavena jinak: "Chcete přispět jednomu dítěti nebo sedmi?" 69 % lidí raději přispělo sedmi dětem, při tomto rozhodnutí byla totiž více zapojena racionalita než emoce.
Problém devalvace "statistického života" pramení z toho, že systém 1 se vyvinul, aby nám a naší rodině pomohl přežít, nikoliv aby nám umožnil adekvátně reagovat na vzdálenou masovou vraždu. Slovic vidí východisko v "nakrmení" systému 1 skrze média obrazotvorným materiálem, který by správně reflektoval hrůzy masového vraždění a umožnil veřejnosti se vcítit do obětí a pocítit "reálnost genocidy". Čísla jsou v tomto smyslu nedostačující; nemá tedy smysl plýtvat silami na přílišné precizování odhadů počtů obětí, protože cifry samotné, ať jsou jakkoliv obrovské, nevyvolávají téměř žádnou emoční odezvu, která by měla vliv na rozhodování se o případné pomoci.
Slovic upozorňuje, že by bylo chybou spoléhat se pouze na systém 1. Z perspektivy prevence genocidy je, podle něho, daleko slibnější systém 2. Ten totiž dohlíží na mentální operace a chování, které produkuje systém 1.
Slovic uzavírá, že bychom měli provést "co nejsoustředěnější a nejzáměrnější analýzu alarmujících zpráv, které se dočítáme v novinách, aby se jasně ukázalo, že potřebujeme vytvořit zákony a instituce, které by vynucovaly příslušné akce, když vejdou ve známost informace o genocidě."
Nebezpečí genocidy zůstává naléhavým problémem, který od nás vyžaduje skutečné racionální řešení.
Vytisknout7.4. 2016 / Marek Jandák
Francouzská republika je známá svými „zákony paměti“, které se týkají mimo jiné popírání nejzávažnějších aktů masového násilí. Francouzský stát kriminalizuje popírání holocaustu a uznává arménskou genocidu. Z triády kanonických příkladů genocid 20. s...