Lekce o "demokracii" na vlnách Českého rozhlasu

26. 4. 2014 / Daniel Veselý

Titulky pátečního vydání MfD, jimž na dramatičnosti dodává křiklounská tiskařská čerň, hlásají "Rusko je jen krok od útoku na Ukrajinu", "Putin vyhrožuje Ukrajině, nařídil cvičení u hranic", "Ruské tajné služby verbují agenty na Ukrajině," "Putin chce, aby Moskva měla vliv jako za Sovětského svazu". Komentátor Luboš Palata, jenž imunizoval Obamovu teroristickou kampaň bezpilotních letadel v textu "Pilot dronu - práce snů. USA jich už trénuje víc než stíhačů" na stránkách tohoto listu v pátek napsal: "My Evropané nesmíme nechat naše východní partnery putinovskému Rusku napospas. Putin není silnější. Je jen odhodlanější. Ale to byl Hitler v září roku 1938 taky."

Analogie s Hitlerem je opět resuscitována a na scéně, ovšem jinak, než tomu bylo v případě Husajna, Miloševiče či Asada. Řada z nás na nekritický přístup MfD k dění doma i ve světě již rezignovala, ačkoliv je tento list některými českými občany stále považován za vlivný. O to horší jsou mediální výstupy, jež se objevují ve veřejnoprávních médiích, a to za situace, kdy se spousta lidí domnívá, že si alespoň Český rozhlas ponechal jakousi autochtonní imunitu. Avšak poslední dobou vše naznačuje, že i zde narazíme na jednostrannou agitaci líčící Rusko a Rusy včetně ruského prezidenta až s neututlanou arogancí a nenávistí, což by se ve veřejnoprávním médiu nemělo objevovat.

Alexandr Mitrofanov, od něhož by člověk čekal trochu odstupu, ve svém příspěvku v názorové rubrice ČRo Plus sáhl v textu "Leninovi dědici" k těmto slovům a větám: "Ruští komunisté a komunisté celého světa ho dodnes uctívají. Ti ruští spolu se Stalinem. Ostatní občas separátně. To jsou jejich stranické hrátky. S výjimkou Kuby a Severní Koreji komunistický režim v jeho dřívější podobě nikde nevládne", " Prázdnota v mozcích Rusů vymytých agresivní televizní a jinou státní propagandou byla dovedena téměř k dokonalosti" atd.

Mitrofanov mylně srovnává "komunistické režimy" panující na Kubě a v Severní Koreji. Oficiální státní ekonomická doktrína čučche zakotvená v ústavě KLDR pojednává o soběstačnosti a nacionalismu v této zemi, nikoliv komunismu, ale směsici myšlenek neokonfucianismu, stalinismu a maoismu. Srovnání s jakýmsi "castrokomunismem" vládnoucím na Kubě je tedy naprosto zavádějící. Tomuto lacinému příměru by se údajně levicový komentátor měl vystříhat. A co "kolektivní vina" Rusů za to, že mají údajně vymyté mozky agresivní státní propagandou? Skutečně myslel autor komentáře všechny Rusy nebo jen ty, kteří s "prázdným mozkem" podlehli Leninově vábení?

Mitrofanov také píše, že Rusové cítí nenávist "vůči všem na západ od hranic Ruské federace". Vzpomíná si pan Mitrofanov na spolupráci Vladimira Putina a George W. Bushe bezprostředně po 11. září a vyhlášení války proti globálnímu terorismu? Putin podporoval americkou invazi do Afghánistánu třeba poskytnutím leteckých základen americkým vzdušným silám v bývalých sovětských republikách, přestože na začátku invaze neměl Washington požehnání RB OSN ZDE , jak se píše ve speciální zprávě na webových stránkách Reuters. George W. Bush dokonce na svém texaském ranči uvítal svůj ruský protějšek a nazval ho "reformátorem", který v těsné spolupráci se Spojenými státy "učiní svět mírumilovnějším místem". Nic na tom, že už tehdy měl Putin pár let ruce hluboko namočené v krvi čečenské tragédie. V té době Putin Bushovými slovy představoval "nový typ lídra". Kde byly tehdy hromadné odsudky, rezonující dnes českými sdělovacími prostředky, na adresu Putina, když se těšil přízni šéfa planety?

Toto podivné "přátelství" bylo v listopadu 2002 otřeseno. G.W. Bush podpořil kroky NATO, aby sedm východoevropských zemí, včetně bývalých sovětských republik Estonska, Litvy a Lotyšska, v podobě jednání s těmito státy o připojení k NATO. O dva roky později se sedm východoevropských zemí stalo řádnými členy NATO, tedy vojenské aliance, jež po dobu studené války představovala primárního nepřítele Ruska, potažmo SSSR. Putin a další ruští představitelé se celkem logicky otázali, proč se NATO rozrůstá, když jeho hlavní nepřítel už neexistuje?

Americká nelegální invaze do Iráku v roce 2003 s oficiálním důrazem na šíření demokracie a západních hodnot, a především tragická okupace, Putinovi a jeho spolupracovníkům otevřela oči. Když v této zemi nešlo Spojeným státům o prosazování demokratických hodnot, proč by mělo o to samé jít v případě šíření NATO k ruským hranicím, nehledě na to, že klíčovými členy NATO jsou dva bývalí historičtí agresoři proti Rusku?

Obdobně skeptický pohled Rusům nabízela americká podpora různých barevných revolucí prostřednictvím ministerstva zahraničí a "nevládních" těles v několika bývalých sovětských republikách (včetně Ukrajiny), což Putin otevřeně kritizoval. Měl na to vůbec právo? Podle některých bývalých amerických činitelů ano, příkladně dle názoru bývalého Bushova poradce a specialisty na Rusko Thomase E. Grahama, protože tato politika představovala řádný políček do tváře ruského prezidenta.

V roce 2008 Spojené státy uznaly samostatnost Kosova, a de facto rozbití jednoty ruského spojence Srbska, jehož územní celistvost měla být garantována rezolucí Rady bezpečnosti OSN, která byla svévolně pošlapána. Tento protiprávní krok Putinovi při nelegálním záboru Krymu výtečně posloužil coby obhajoba pro jeho jednání. Tentýž rok na summitu NATO v Bukurešti získala Bushova administrativa od členských zemí podporu k vybudování protiraketové obrany USA ve východní Evropě.

Bush na konci roku 2008 naléhal, aby NATO zahrnulo do tzv. Akčního plánu členství Gruzii a Ukrajinu a výhledově do samotné Severoatlantické aliance. Francie a Německo ale tento návrh zamítly s odůvodněním, že by další rozšíření NATO vyvolalo agresivní odpověď Moskvy. Nakonec však Aliance jednoduše vydala prohlášení, že se tyto dvě země stanou členskými státy NATO.

Tyto tři kroky -- nezávislost Kosova, protiraketová obrana USA a další plány na expanzi NATO -- podle jednoho nejmenovaného amerického představitele vyvolaly v Putinovi pocit ohrožení a posílily jeho dojem, že vyústí v poziční oslabení Ruska v regionu. Vojenská reakce Kremlu na gruzínský vpád do Jižní Osetie (s podporou Washingtonu) posílila ruskou kontrolu nad Jižní Osetií a Abcházií.

Architekt Obamovy politiky vůči Rusku Michael McFaul stojí též za Obamovou doktrínou "resetování" vztahů s Ruskem, jež měla posílit pošramocené vztahy mezi oběma zeměmi. Tyto "líbánky" v podobě redukce jaderného potenciálu Washingtonu a Moskvy a boje proti terorismu, trvaly asi dva roky.

V roce 2011 Putin obvinil šéfku americké diplomacie Hillary Clintonovou z toho, že potají organizuje protivládní protesty, které následovaly po zpochybňovaných parlamentních volbách v Rusku, posilováním "nepřátel Kremlu". Poté co se v roce 2012 Putin už potřetí stal ruským prezidentem, rozpoutal pacifikační kampaň proti domácímu disentu a znovu upevnil svou moc. Vztahy mezi Bílým domem a Kremlem se opět zhoršily; McFaul, který v té době působil jako americký velvyslanec v Moskvě, z toho otevřeně obviňoval ruskou stranu.

V roce 2013 americko-ruské vztahy klesly na bod mrazu, když v červnu ruský prezident nabídl azyl americkému whistleblowerovi Edwardu Snowdenovi. Obama na oplátku zrušil svou účast na plánovaném letním summitu v Moskvě, k čemuž došlo poprvé za 50 let. Na podzim téhož roku vypukly na Ukrajině protivládní protesty a zbytek už známe, ačkoliv hrozba širšího konfliktu kvůli "chybám" všech zúčastněných stran nadále hrozí.

Nicméně česká média včetně ČRo mají zjevně jasno v tom, kdo je primárním architektem současné krize; vyvolávají ze záhrobí Hitlera, vybízejí k agresivním postojům proti Moskvě, tvrdším sankcím -- ovšem navzdory názorům některých specialistů na Rusko, již tvrdí, že kroky Západu vůči Putinově Rusku celý konflikt jen zhoršily a vyhrotily; poskytly kremelskému vládci nejen argumentační výbavu, ale i silný klacek. České sdělovací prostředky nejsou s to pochopit spletité vztahy mezi Západem a Ruskem a uchylují se pouze ke sterilní a jednostranné propagandě, jako v případě Alexandra Mitrofanova.

Vytisknout