Má postmoderní Evropa z post-sovětských a post-amerických dějin nějaký slušný "exit"?

4. 4. 2014 / Miloš Dokulil

1) Začalo to opravdu především provokacemi na Ukrajině?

Možná ani teď již kolem Krymu neuslyšíme nic vzrušujícím způsobem aktuálního. Vše se vrátilo do "normálních kolejí", jak se říká. A jako kdyby se pouze po 60 letech Krym vrátil do lůna matičky Rusi. A to, co je teď státoprávně s Krymem jinak jaksi staronově nové, než to bylo do března 2014, jako kdyby fakticky bylo zcela "legitimní". Alespoň z hlediska Ruska.

Pak ovšem se musí jevit přinejmenším jako podivné, pokud mezi řádky stále pronikají informace, jako kdyby paradoxně ty jistě před měsícem nečekané státoprávní změny v souvislosti s Krymem výchozím způsobem spískalo kyjevské náměstí Majdan. Samozřejmě že tu došlo ke zcela nepochopitelnému (lidsky nepřijatelnému a politicky nekvalifikovanému a sebevražednému) zákazu ruštiny na Ukrajině (23. února 2014), byť pak brzy nato odvolanému.

Je jinou otázkou, zda automaticky na tzv. Západě (z hlediska Ruska) byli vlastně všichni jen nacionalisty, fašisty a anti-semity; a taky pučisty. V Rusku se objevila dokonce dokumentace s údajnými uprchlíky před těmito riziky na hranicích mezi Ukrajinou a Ruskem; přitom však mělo doopravdy jít o záběry na hranicích Ukrajiny s Polskem. (Tak to uvádí The Economist z 29/3 na str. 28.) Proč se tohle děje?

Přitom se jenom podle Putina vrátili "Krym a Sevastopol do svého přístaviště, do svých rodných břehů, do svého domovského přístavu, do Ruska" (viz mj. web). Ne že ne. Ale jak? (Co to bylo za ozbrojence, kteří se na počátku krymské krize objevili, dokonce s těžkou technikou na tehdy ještě ukrajinském území, mluvících sice rusky, ale údajně z Ruska nevyslané?) A proč k té anexi muselo dojít zrovna takto? Bylo to vůbec nutné? (O tom ví své Moskva, i Brusel, i Washington; ale pro své zájmy třeba i Peking?)

Takže v období evropského míru na základě vojenské akce během tří týdnů nastala změna státoprávních poměrů na Krymu, která je považována za legální (v Rusku) nebo nelegální (skoro všude jinde?). Pokud zůstaneme na citlivých hranicích SSSR v Evropě před rokem 1991 a vztáhneme je blíže k našemu času, jak dopadla předtím čečenská několikaletá krize? Co poměrně nedávné vojenské střetnutí Ruska s Gruzií (z roku 2008)? A nejsou tu další etnická a historicko-politicky citlivá místa, která by si mohla žádat nové státoprávní řešení (o východní a jihovýchodní Ukrajině nemluvě)?

2) Vždyť slunce opět vyšlo, takže "kde je problém?"

Jen letmo chci zároveň připomenout to údajné Švejkovo, že "to chce klídek". Zrovna teď, s datem 2. dubna se v internetovém New Republic objevil titulek s názvem "The World Is Much Safer Than 20th-Century Historians Would Have You Believe" (tedy "Svět je mnohem bezpečnější, než jak by vás chtěli přimět věřit historikové 20. století"; jejím autorem je Ali Wyne). Ta stať měla v podtitulku ujištění, že "nikde nejsme blízko třetí světové válce". Pochopitelně se všude ví, jak dramaticky vypadal před půl stoletím tehdy studenou válkou rozdělený svět, když došlo k tzv. kubánské krizi (z podzimu roku 1962; víc než rok předtím tu bylo jiné napětí mezi oběma tehdejšími supervelmocemi, vzniknuvší kvůli budování tzv. berlínské zdi, což bylo v létě roku 1961). Nukleární zbraně už tehdy svou nepředstavitelnou ničivostí jako kdyby automaticky krotily jakékoliv řešení "na ostří meče". A dnes těch států, které takové zbraně také vlastní, je mnohem víc, než jich bylo ještě před půl stoletím. Je ovšem otázkou, zda to může znamenat větší podíl bezpečnosti před krajními řešeními politických střetů, anebo naopak zvýšené -- byť "ukolébávané" -- riziko. (K totálnímu zákazu všech nukleárních zbraní a k naprosté likvidaci jejich skladů se státy tohoto našeho světa zatím neodhodlaly.)

Ve druhé půli 20. století se stále hovořilo a psalo o "dvou supervelmocech". Dnes jako kdyby zůstala na světě z těch dvou jen jedna, tj. USA. S tím, že Rusko jako kdyby teď bylo jen "regionální mocností", byť na nesmírné rozloze ve dvou světadílech. A pak je tu dnes o velmocenské postavení usilující Čína. A je tu stále ta známá písnička o "sférách vlivu". (A také o vlastní bezpečnosti. Přičemž nemusí být jasné, v čem má, či musí, ta bezpečnost fakticky spočívat.)

Jako řečnickou otázku si položme, zda se v Rusku nějak (a pročpak asi?) nevrací do tamní politiky šovinismus, pseudopatriotismus, snaha obnovit kdysi tradiční (už "caristickou") imperiální politiku? Zrovna teď v březnu ruský profesor Andrej Zubov připomněl v souvislosti s těmi nedávnými událostmi kolem Krymu situaci ve střední Evropě z doby mezi léty 1938-39. Ne že by se někdo obtěžoval vyvracet ty jeho argumenty. Byl zbaven svého místa. Nebyla to zároveň bezděčná lekce o preventivní ochraně současné vlny ruského "patriotismu"? Ne-li také o stávající svobodě projevu? (O míře oprávněnosti historických paralel zatím nemluvě.)

3) Anebo jsou tu stíny chmurné minulosti?

Kupodivu kromě jiných i Hillary Clintonová měla přirovnat anexi Krymu k invazi Hitlera do Sudet roku 1938. Jinými slovy: Že Hitler se odvolával na to, že jde o etnické Němce, zrovna tak, jako se teď odvolává Putin na etnicitu Rusů, o jejichž osud musel teď mít obdobné obavy. (Zmiňoval se o tom britský The Economist z 22/3, str. 23.) Jako kdyby tehdy šlo jen o etnické Němce; copak se k tomu za onoho počínajícího podzimu roku 1938 nepřifařil hned problém s etnickými Maďary či Poláky na Slovensku, o územním zmrzačení tehdejší Podkarpatské Rusi nemluvě? Tehdy v roce 1938 jako kdyby se jenom mj. revidovalo poválečné řešení z let 1918-19 o právu přirozeném a historickém.

A ovšem! Jako kdyby nebyl "Krym vždycky neoddělitelnou částí Ruska"! (Tak to prohlásil V. V. Putin v ruském parlamentu 18/3.) Že musel ochránit krajany. Ale nevysvětlil, kdo to vůbec poslal přes "uznávané" hranice ty státně neidentifikované vojáky? Putin nedodal, že posledních 60 let tomu bylo jinak, aniž kvůli tomu existovaly nějaké viditelné problémy. (Přijatelně se neví, proč přesně Chruščov toho roku 1954 rozhodl o přivtělení Krymu k Ukrajině. Koneckonců tehdy s tím nemohl být v rámci SSSR žádný problém.)

Na Krymu byli ve středověku usídleni Tataři, kteří trvale sužovali slovanské obyvatele na sever od tohoto poloostrova; získávali tam otroky pro svůj výnosný obchod s Ottomanskou říší. Až za carevny Kateřiny II. se stal Krym součástí Ruska (1783). Teprve roku 1921 zde byla vytvořena Autonomní SSR. Během 2. světové války zde Stalin roku 1944 tyto Tatary násilně vysídlil na Sibiř (pod záminkou jejich předchozí kolaborace s Němci). Mnoho jich zahynulo cestou; návrat byl krymským Tatarům umožněn až po letech. Při rozpadu SSSR (1991) Krym zůstal součástí Ukrajiny; teď je tedy zase ruský. (Dokonce na základě "plebiscitu", že?)

4) Má zde místo odkaz na mezinárodní právo?

Bylo to všechno v pořádku, i podle mezinárodního práva, když přičlenění Krymu k Rusku bylo přece schváleno hlasováním tamního obyvatelstva a přivítáno i novými orgány tamní politické moci (s nepochybným zadostiučiněním přímo z Kremlu)? Jako kdyby právo nemělo skoro vždycky různé výklady! Jako kdyby se též proto neříkalo, že ten paragraf mívá vždycky dva protikladně vytrčené konce... Jako kdyby ta původně anonymní okupační vojenská moc taky honem nespěchala s tím hlasováním. Nálady se vyprovokují vždy snadno, emoce nepotřebují žádné argumenty (nejen roku 2014, a nejen na Krymu). Pro korektní průběh jakéhokoliv hlasování v citlivých časech se vždycky pár měsíců čeká, než se celková situace uklidní, aby projev občanské vůle měl pokud možno adekvátní podmínky.

Na druhé straně tohoto jakoby jen akademicky nastoleného problému: Copak nebyl tím nečekaným obsazením Krymu tzv. Západ zaražen ve své cestě na Východ? Nesměřovala EU, ale i NATO, dále směrem na Východ, k hranicím Ruska? Nová konstelace teď nastala i pro Ukrajinu; teď chudší také o příjmy za nájem námořní základny Rusku a o dva miliony obyvatel (takže Ukrajina jich teď má 44 milionů). Kdykoliv může být teď občansky labilním nejen východ Ukrajiny (s početnou ruskou menšinou), ale třeba i Pobaltí (či také Podněstří?)... Takže i jinde latentně právo na národní svébytnost je možná ohroženo?

5) Svět chce (?) být klamán?

Řečové projevy jazyka mohou sloužit nejen k informaci; také "bez mrknutí oka" poslouží k dezinformaci. Použité výrazy mohou zcela záměrně mást. (Jako kdyby neexistovali také na to dnes školení odborníci. Neříká se už jenom s respektem "píár"?) Mohou sugerovat i to, co bylo zcela či aspoň ze závažné části jinak. Nejen text ovšem takto poslouží. I obraz může být "manipulován". Jeden případ byl uveden již shora. Zde také již citovaný internetový zdroj New Republic (ze 2/4, autorka textu Irina Kalinina) uveřejnil článek pod názvem "Russian Television Is Telling a False Story About Ukraine" (tedy: "Ruská televize vypráví nepravdivý příběh o Ukrajině"); s dále vysvětlujícím podtitulkem, tvrdícím, že "dostat se k pravdě o Ukrajině není snadné, ale jedno je jasné: nedívejte se na ruskou televizi, pokud si chcete uchovat aspoň o ní nějaké zdání".

Takže: Stalo se, či nestalo se nic mimořádného? Vše bylo a je podle "regulí"? Anebo vznikl zcela nový souběh veřejných věcí, nový jejich řád, alespoň na Krymu, který takto ale přece nemůže zůstat? Nebo jenom musíme zaujmout nový přístup k jistým -- a nejen mezinárodně-politickým -- otázkám? A uklidnit se? Aby nebylo zbytečně "horko"? Přijmout, co se diplomatickou francouzštinou třeba ještě minulého staletí nazývalo "fait accompli" (zkrátka "dovršený akt")?

Copak se stalo třeba jen po ozbrojené pacifikaci Čečenska? Co se dělo ve světě -- po vojenské intervenci zvenčí -- kvůli dvěma odtrženým provinciím na severní části Gruzie? Co všechno se radikálního již stalo kvůli té anexi Krymu Ruskem?

Jenže taky: V Rusku se v lednu 2014 souhlasně vyjádřilo s Putinovou politikou 65 % zkoumaných voličů, teď -- po té elegantní (přece poměrně hladké?) anexi Krymu -- to je celých 80 %... (Je potřeba k tomu doprovodný komentář?)

6) Každé přirovnání něčím nutně kulhá

Analogie, čím vzdálenější a čím možná dalekosáhlejší, tím mohou být více zavádějící. Jak na jedné straně třeba i odkazem na Sudety; tak na straně druhé i máváním -- jakoby na protiváhu kritice vůči záboru Krymu-- zrovna Kosovem.

Před lednem 1933 v ČSR žádná "německá" otázka neexistovala. Až po nástupu Hitlera v Německu k moci začala se profilovat v českých zemích tehdejšího Československa "Sudetendeutsche Heimatsfront" a po jejím zákazu "Sudetendeutsche Partei" ("SdP"), která pak v parlamentních volbách roku 1935 získala dokonce ze všech stran nejvíce hlasů (jen povolební aritmetikou zůstala za agrárníky na druhém místě; jinak by bývala měla dokonce vytvořit vládu!). Až o další dva roky později vzrostl tlak SdP na jakoby jen řešení "jazykových" problémů v republice. A politické horko v ČSR potom začalo s počátkem následujícího roku 1938 (počínaje tzv. karlovarskými požadavky SdP, zformulovanými 6 týdnů po "anšlusu" Rakouska 13. března 1938). Pak teprve následuje tzv. mnichovská dohoda. Několik let "tahanic", než posléze nastal ten zářijový úder po Mnichovu. A půl roku nato likvidace ČSR, k 15. 3. 1939.

Kosovo? Samozřejmě že v tomto případě bylo ve scénáři i historické "Kosovo polje" (osudová bitva pro další dění na Balkáně tam proběhla v červnu 1389). A museli bychom podrobněji analyzovat, co kdo jak dělal ještě před zjevnou krizí, která pak v této původně srbské provincii naplno propukla koncem posledního desetiletí 20. století. K bombardování Kosova (roku 1999) letectvem NATO také pak došlo. Hned ale anektována celá ta oblast nikým nebyla. Až po 9 letech se zcela uvolnilo Kosovo od Srbska, aniž se -- vzhledem k složení svého obyvatelstva -- stalo součástí Albánie.

A jiná řešení, kde příští a nový stav měly předzjednat zbraně? (Včetně z Ruska dnes recipročně kritizovaného angažmá zrovna těch USA?) Třeba labilita Libye? Či Iráku? Anebo Afghánistánu? (Tohle teď rozvinout šíře by znamenalo, že bych tuto stať ani nemusel dopsat do konce.) --- Jenže uvažme to? Aspoň letmo? Co činily "rámcově" USA? Již třeba v různých zemích Latinské Ameriky během 19. století? Kolikrát ty USA zasahovaly vojensky třeba jen po 1945? (Jako "intervence" jeden zdroj z webu jen do 1996 zaznamenal několik desítek takových "operací", v některých zemích opakovaně, jako např. jen během posledních několika desetiletí v Panamě, Guatemale, Nicaragui, v El Salvadoru; a přidává "k lepšímu" i literaturu; viz www.zompist.com/latam.html. Jde o podobnost čistě náhodnou? Pro velmoci jako kdyby platila jiná pravidla mezinárodního chování, že? Anebo to bylo opravdu v zájmu jak těch sousedů, tak světa?)

Jenže --- nežijeme již v 21. století? Se spoustou předvídavě stanovených záruk za mír? Zároveň za nezadatelné občanské svobody? Za mezinárodní spravedlnost?

7) V Sarajevu se střílelo, na Krymu ne

Pokud jde o "krymský" problém, tak ten ani nebyl vůbec nastolen. Byl ovšem velmi pohotově řešen, jako kdyby předtím už palčivým problémem byl.

Takže mnozí komentátoři začali ve svých nosech cítit střelný prach. Kterou válkou začít? Už před 1. světovou válkou byly podobné krizové symptomy? Vždyť ani před 1. světovou válkou nebyl přijatelný mezistátní dialog, ani diplomacie na úrovni těch delikátních potřeb daného času; takže potom ta válka jakoby překvapila každého, když posléze po několika týdnech najednou začala. (I zde opět citovaný The Economist z 22/3 má na str. 23 titulek "Which war to mention?" [Tedy "Kterou válku zmiňovat?"]; vždyť i ta 2. světová válka začala vlastně jaksi nemálo proti vůli všech tehdy zúčastněných, že? Skoro se zapomnělo, že než naplno propukla, předcházel jí pakt "Ribbentropp-Molotovův", fakticky Hitlerův se Stalinem... později rozmanitě interpretovaný. Ale o Polsko se tito dva tehdy partneři "bratrsky" podělili hned v září 1939!)

Nemůžeme tohle všechno rozvádět. Snad by mohlo teď stačit, že třeba zrovna ruské řešení čečenského problému zůstalo jakoby interní záležitostí Ruska. Anebo co Gruzie v roce 2008? Také pak zůstalo ticho po pěšině! (Co se dělo před 35 lety po vpádu SSSR do Afghánistánu? A byl vojenský vpád USA do Iráku roku 2003 právně také bez chyb?)

Jenže jakmile někde začnou "mluvit" zbraně, kde jsou pak mírové... řekněme že trumfy, pokud ty zbraně náhodou utichnou? A kdo je má v rukávě? Žádná válka neměla předem k dispozici algoritmus pro následné mírové uspořádání. Může nás opravdu uklidnit, čteme-li v Time ze 7/4 na str. 7, co nelze přehlédnout? Obama se měl vyjádřit následovně: "Rusko je regionální mocností, která zrovna ohrožuje některé ze svých bezprostředních sousedů... ze [své] slabosti." (A na "dovažek" toho, že přece, přiměřeně situaci, jakési sankce tu již je, v témže čísle Time, na str. 12, je pár zobrazených hlav, vybraných mezi těmi lidmi, kteří byli sankcionováni deklarovanými omezeními na obou stranách...)

8) Jaké sankce, abychom si sami neublížili?

Právě ty již vyhlášené sankce jsou symptomem výchozí bezradnosti přinejmenším výlučně na straně Západu. Ne že by se nechtěl Krymu zastat. Jenže v jeho moci (politické či ekonomické) není, aby navodil pro státoprávní uspořádání na Krymu "zpátečku". Zvláště když až na prvním místě bývá, že sice chci uhodit, ale aby mě přitom nebolela ruka. Jinak řečeno: Je zde sice na straně Západu přání dostat Rusko pod ekonomický tlak, aby v záležitosti Krymu revidovalo, co předtím již tak slavnostně proklamovalo; jenže jak to učinit, aniž by sám Západ (třeba EU), nebo ještě bezprostředněji samotná bankrotující Ukrajina neutrpěla další škodu?

Když ono ekonomicky se pořád něco počítá. Třeba zrovna v té Velké Británii je teď nemálo školáků ze zbohatlých rodin z Ruska. Je jich tam teď dokonce 2 x tolik než před pěti lety (r. 2009; alespoň podle Economistu z 22/3 na str. 24); což dává do britského školství jen na poplatcích desítky milionů liber ročně. Další nemalé desítky milionů přitékají do Británie koupí realit ruskými boháči; oligarchové se zakupují zvláště v Londýně (který má snad i přezdívku "Londongrad", jak rovněž sdělil ve stejném čísle týž britský týdeník, a to na str. 23).

Nebo příklad odjinud, zase jinak ekonomicky provazující: Německo zatím (mj. i po uzavření vlastních atomových elektráren) potřebuje ve výrazném množství plyn (a ropu) z Ruska. Nemůže si dovolit nějaké dramatické ekonomické sankce vůči Rusku, aby na to samo nedoplatilo ještě možná víc. Kancléřka Merkelová sice před třemi týdny (13/3) ještě prohlásila,že v Evropě sféry vlivu a územní požadavky z 19.  a 20. století bychom měli mít za sebou; a ono skutečná situace tomu kupodivu stále nepřitakává.

(Jen jsem chtěl ilustrativně uvést, že "prásknout do stolu" teď není zřejmě na pořadu dne. To ani v Kremlu není ten případ. Jenže Kreml teď zašachoval, Ukrajinu, a spolu s ní i Západ, kupodivu. Ne poprvé. A Západ opravdu asi neví, jak účinně táhnout, aby z toho nebyl ještě větší problém.)

9) Takže si zachovejme chladnou hlavu!

Takže když ne konfrontaci, pak co? Hodně dlouho se nosilo v té době dřívějšího relativního politického oteplování, že vzájemně prospěšným obchodem se může mnohé mezi rozdílně orientovanými režimy jaksi "ohladit". (V Německu se dokonce říkalo: "Wandel durch Handel!" -- A tedy "K proměně obchodem!")

Jenže když tu byla před několika týdny rozehrána ta působivá melodie na supernosné téma jazykového sebeurčení, a nadto s takovým aplausem na otevřené scéně, může být kdykoliv na programu obdobná starost pro jiné teritorium, ne snad jen pro východní a jihovýchodní Ukrajinu. Všimněme si jen pobaltských republik. Celá čtvrtina obyvatel Estonska a Lotyšska jsou etnicky Rusové. Patří do jiné kapitoly, jak se tam po roce 1939 Rusové vůbec dostali, když tam předtím nežili; a je zbytečné rozvádět nucené deportace jisté části domácího obyvatelstva a umělé doplňování tamní národnostní struktury rodilými Rusy Stalinem ještě v období před červnem 1941. Jenže zvažme také to, že žijí-li vedle sebe příslušníci dvou etnik, dochází také mezi nimi ke sňatkům či partnerství a narodí se děti z těchto smíšených vztahů. Copak je zde účelné zvenčí nasazovat lidem nežádoucí "brouky do hlavy"? Mj. Litva jako třetí z těch pobaltských států má na svých hranicích Kaliningradskou oblast, která nemá s Ruskem, k němuž územně patří, žádný pozemní kontakt.

Jako kdyby aktuálně přitom na této naší Zemi nikde nebyl žádný etnický problém. Co třeba Kurdové, jichž je snad 25 milionů a žijí převážně na území čtyř států, aniž mají zatím přímo stát svůj (i když na území severního Iráku již se emancipovali od vlády v Bagdádu)? V nesrovnatelně menším měřítku ani třeba Arméni v severní Sýrii nežijí "doma". A o stěží vylíčitelných humanitárních problémech, k jakým zvenčí svět jen přihlížel, k nimž došlo mezi Hutui a Tutsii v Rwandě, teď nemluvme (i když tu genocidu poměrně nedávno postihly statisíce nevinných lidí). To je taky skoro současný svět "kolem nás". A opět jen jako svérázná "ilustrace". (Co se to vlastně na Krymu dělo, že muselo dojít k té zvláštní invazi anonymních vojsk, aby bylo tamní obyvatelstvo osvobozeno od "nadvlády" z Kyjeva?)

10) Kdo to ale má všechno na této Zemi "na povel"?

Žijeme nesporně ve složitém světě. A nemluvme o dílčích problémech... kdo to tady všechno, co se na naší zeměkouli děje, diriguje? Je to všechno "pod hlavičkou" OSN a RB? Třeba stávající občanská válka v Sýrii? Nebo situace na severu Nigérie? Případně na Mali? Atd., třeba v Republice Jižního Súdánu? Ale co třeba dnešní, stále nestabilizovaný Irák? A Afghánistán?... Copak ten svět nepotřebuje mít nad sebou nějakého osobitého četníka? A nebyly jím USA vícekrát po 2. světové válce? Svou celkovou ekonomickou a vojenskou potencí dozajista. Vždyť ještě na konci toho 20. století se časopisy v USA málem zalykaly komentáři, že zrovna končilo -- pořád ještě podle názorů žurnalistů -- "americké století"! (Jenže jak to předtím všechno zvláštně dopadlo třeba v Koreji, ve Vietnamu, a potom taky v Afghánistánu a v Iráku? O současném stavu poměrů v Libyi nemluvě?)

Nuže, v Evropě tou autoritou -- snad nesporně dnes -- je EU hospodářsky a NATO vojensky. Jenže co bude NATO bránit na východních hranicích s Ruskem? A proti komu? Přičemž nejde teoreticky či prakticky jen o Balt; co třeba Moldávie (a Podněstří)? Opravdu chce Putinovo Rusko nastoupit do stop vyšlápnutých třeba zrovna Chruščovem (vpád do Maďarska roku 1956) nebo potom za Brežněva (do ČSSR roku 1968); copak teď Rusko opět chce ukazovat "zuby"? Místo politiky koexistence? A místo ekonomiky prospívající na základě vzájemných výhod?

Že by to řešení (vypadající skutečně jako "fait accompli") tzv. krymského problému mohlo být inspirací, kdyby se to zrovna hodilo, také jinde? Není to už teď příklad pro Čínu (pro niž je stále citlivý jak Tibet, tak -- byť jinak -- Taivan)? Či pro Indii (třeba vůči Číně: Arunačal Pradeš, anebo Pákistánu: Ladakh)? Přitom pokaždé tu jde o státy s nukleárními zbraněmi!

Takže zbyla na Západ úloha, aby už jenom moralizoval? I když legalita anexe Krymu k Rusku může být stále sporná? Anebo po čase si Západ "jaksi" přizná, že skutečně na jaře roku 2014 jenom došlo k nápravě státoprávní anomálie z roku 1954? Či si bude Západ "pouze" připomínat, že tentokrát došlo bohužel k pokračování gruzínské lekce, která není poslední?

Závěr

Závěr nebude zrovna radostný, neboť vidíme prakticky, jak se dělá úspěšná politika. Může-li někdo zcela pragmaticky, byť problematickými prostředky, přispět ke své osobní slávě (jakž už bylo proslule známo ve starém Římě), pak bodejť by se řídil nějakými "ideály"; copak to teď V. V. Putin neuskutečnil podle téhož antického vzoru, stále ještě v té svatozáři rychlého řešení anexe Krymu jako "návratu" na rodnou hruď? Nuže, taky je třeba přece jen trochu počítat, co nám asi vynesou sankce na obou stranách; i když "útočník" si to předem jistě již vykalkuloval politicky, i ekonomicky (zřejmě jen on?). I když bychom se asi měli ptát, zda a o kolik procent se teď na všech stranách určitě zvýší výdaje "na obranu". (Nezapomínejme na výchozí iluze i drsné následné požadavky hned po roce 1945, sotva ta strašná válka tehdy skončila!)

Ale také si všimněme, že jen MMF (z 27/3) chystá výchozí injekci pro už zadluženou Ukrajinu, mající teď před sebou různé platby, a to ve výší $14 až $18 miliard; kromě dalších očekávaných půjček od jiných potřebných věřitelů. Ty peníze nejsou darem; je to jen půjčka. Bude časem nutné tu výpomoc v nouzi uhradit. Jenže je také nanejvýš třeba konečně vylepšit ekonomické klima ve státě a omezit korupci. (Bez ohledu na nedávné věznění ještě za Janukoviče to automaticky neznamená, že by měla na funkci příštího prezidenta Ukrajiny kandidovat pravděpodobně nemálo kontroverzní Julia Tymošenková!)

A mělo by určitě být méně slovní mlhy kolem toho všeho. Přirozeně se nepočítá s tím, že každý má dost svých osobních starostí. A že si další možné souvislosti nepřipouští. Už proto ne, že zrak inteligenčního průměru lidstva (který je -- nematematicky -- většinou pod tím uvažovaným průměrem!) tak daleko nedohlédne...

Také ta naše současnost není ničím "postmoderní", ani "post-sovětská" či "post-americká"; je naléhavě dnešní, moderní a globální. A vůbec, i ten "exit" vypadal v nadpisu této stati trochu morbidně, že? A takhle se uvažuje (či musí uvažovat?) v informačním století?!

Vytisknout