Při pohledu na Jana Kellera v čele kandidátky ČSSD mne až dosud napadaly dvě myšlenky. Za prvé, jde o výborný tah Bohuslava Sobotky, protože profesor Keller právě jako nestranický externista bude v Evropském parlamentu nepochybně reprezentovat sociální a demokratické ideje (tedy ideje doopravdy sociální a demokratické, nikoli to, co se mnohým sociálním demokratům zrovna náhodou honí hlavou). A za druhé, Jan Keller bude důstojným potíračem všelijaké fašizodní hnědi, která se z celé Evropy po květnových volbách - ani o tom není pochyb - do Štrasburku nahrne. Takové národofrontovní roty paní Marine Le Penové (Front national) přímo volají po bolestivém sešlehání kellerovským sarkasmem.

Pak jsem si ale uvědomil, že sešlehat tímto sarkasmem nebo aspoň neméně proslulou kellerovskou ironií možná potřebují sami sociální demokraté. A nejen ti tuzemští, které s sebou nestranický profesor do europoslaneckých křesel nejspíš doslova vysadí. Zmrskat potřebuje celé uskupení socialistických, sociálně domokratických a labouristických stran Evropské unie, které je známé pod anglickou zkratkou PES (The Party of European Socialists).

Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Pokud jde o PES, našel jsem si článek Henriho Webera, francouzského europoslance, socialisty, doktora filozofických a politických věd "Sociálně demokratický kompromis třetího druhu" (Libération 14. března 2014). Autor ovšem chce být pozitivní, PES vyzvedá vysoko. Konstatuje navíc pravdu, která dnes jen málokoho pohorší: že totiž sociální demokracie již velmi dávno není stranou revoluční. V určité době se stala "rezolutně reformistickou" a směřuje ke kompromisu - jak říkával Jacques Delors - "mezi kapitálem a prací, trhem a státem, svobodou (podnikání) a solidaritou". Ke kompromisu, který by byl pro zaměstnance co nejvýhodnější a ještě socialistům umožnil reprezentovat lidi práce...