Co je dovoleno Jovovi...

15. 3. 2014 / Daniel Veselý

Ač se některým mezi námi může zdát, že moc Spojených států měnit dění ve světě, v hojné míře k horšímu, upadá -- když se zamyslíme nad nepříliš horlivým postojem Bílého domu vůči možnosti přímo válčit v Sýrii nebo nad "neschopností" Států zasáhnout na Ukrajině -- ukazuje se, že realita je jinde. Proč by tento konflikt ale měly řešit právě USA, které se různými způsoby vměšovaly do ukrajinských záležitostí už před nynější krizí, k níž přispěly (třeba prostřednictvím "nevládní" organizace National Endowment fo Democracy, zkráceně NED ZDE) takovým způsobem, který by si žádná suverénní země nenechala líbit? Spojené státy v ukrajinské krizi nemohou hrát roli mediátora, protože se jasně postavily za jednu z nesvářených stran, obdobně jako nemohou nestranně vyřešit izraelsko-palestinský konflikt. <{p>

Představme si, že by se naplnily představy řady českých novinářů o tom, že ruské "nevládky" nebo tajné služby nějakým způsobem ovlivňují mínění Čechů třeba před klíčovými volbami, aby se voliči poučili, jak a koho mají volit (několik obdobných programů zabývajících se "edukací" zejména mladého elektorátu zahájila na Ukrajině před parlamentními volbami v roce 2012 právě NED ZDE). To by bylo skutečně na pováženou; české newsroomy, redakce a rotačky by se zavařily a za situace, kdy v tuzemském mediálním mainstreamu stále koluje nepodložená zpráva o tom, že hnutí Ne základnám financovaly ruské tajné služby, by dostaly ještě větší klacek do rukou.

Upadající vojenská moc Bílého domu?

Jak je uvedeno výše, některým z nás se může zdát, že USA nejsou schopny plně zvládat funkci "světového četníka", když vojensky nezasáhly v Sýrii ani na Krymu. Útoky amerických leteckých sil na Libyi společně s britskými a francouzskými v rámci NATO (kde na obou stranách o život přišly desítky tisíc lidí ZDE) a podpora tamních rebelů nebyly tak extatické jako v případě bombardování Kosova. To vše je ještě opepřeno pokusy o resuscitaci zastaralého systému vzdušné obrany, a hlavně plánovanými škrty v rozpočtu Pentagonu, k nimž už nyní dochází. Na levicovém webovém zpravodaji Truthout (ale i jinde ZDE) se můžeme dočíst, že Američané stále zbrojí více, než v dobách studené války, kdy Bílému domu šéfoval Ronald Reagan, a že výdaje na zbrojení se od 11. září více než zdvojnásobily ZDE. Pentagon přitom nebude ani v roce 2015 terčem výrazných úsporných opatření.

USA a Francie si podmaňují Afriku

Podle výzkumu informačního serveru TomDispatch ZDE, kam přispívají investigativní novinář Nick Turse a spisovatel Tom Engelhardt, se loni USA jen na africkém kontinentu, který spolu se svými kořeny "objevil" prezident Barack Obama, vojensky angažovaly v cca 50 zemích. Vzpomeňme si, jak útok na Libyi destabilizoval nejen samotnou zemi a vyústil ve smrtící útok na amerického ambasadora a další tři Američany, ale celý region. Hlavním bubákem se stal islámský fundamentalismus v různých afrických mutacích. Nick Turse píše o tom, že ZDE výprask Kaddáfímu destabilizoval Tunisko, Keňu a Alžírsko, kde došlo také k útokům a atentátům na západní cíle. Jižní Súdán se za nepřímé asistence Washingtonu propadl do naprostého chaosu a občanské války s 870 000 uprchlíky, kteří čelí akutnímu hladovění vedle masových vražd a dalších zločinů. Nurse dále informuje o tom, že maliská armáda byla přes podporu Bílého domu opakovaně poražena povstaleckými silami, jimž se podařilo svrhnout zvolenou vládu v Bamaku. Ani vojenské jednotky ve Středoafrické republice, jež se těšily vojenské podpoře Washingtonu, nedokázaly zabránit svržení prezidenta této africké země lokálními rebely. Obamovi při jeho válečných eskapádách pomáhá jeho francouzský protějšek, "socialista" Hollande, doplňuje Turse a dodává, že ani deklarovaný úspěch francouzské armády a jejích afrických spojenců v Mali zdaleka není tak výrazný. Samozřejmě, že USA ani Francii nejde o porušování lidských práv v Africe, nýbrž o jejich vlastní zájmy, jak opakovaně svědčí historie.

Co tedy z napsaného plyne? Akutní nezájem tuzemských sdělovacích prostředků o z globálního hlediska významné události je pozoruhodný. Obsese Ruskem stále u nás v médiích dominuje a sám se osobně domnívám, že účelově zastírá jiné důležité skutečnosti.

Nedokáži proto pochopit ty, kteří na Rusku nenechají suchou nit, aniž by rozlišovali mezi mocenským aparátem a Ruskem obecně, ani jejich mlčení ohledně toho, co předvádí světový hegemon v Africe, na Středním východě i ve východní Asii (Pivot to Asia), který sice po hospodářské stránce může zakrňovat, nicméně po vojenské zásadním způsobem neslábne a co se rozsahu vojenských operací týče, suverénně převládá.

Vytisknout