Nová kniha o postkomunistické podnikatelské morálce

13. 3. 2014

To jsou města, která jsou v těchto postkomunistických společnostech hospodářsky nejrozvinutější. A také jsem zkoumal zaměstnání a sociální status osob. Zkoumal jsem nové podnikatelské zbohatlíky. Rozhodl jsem se je srovnávat s jejich otci. Zkoumal jsem, jaký mají tito lidé hodnotový systém, který používají, aby dosáhli ekonomického úspěchu v postkomunistickém světě.

Srovnával jsem Rusko, Čínu a východní Německo. Ty tři společnosti se od sebe velmi odlišují, ale já jsem chtěl zjistit, co mají navzájem společného. Zjistil jsem, že ve všech převládá jedna společná postkomunistická, kapitalistická vlastnost, totiž zvýšený pocit individualismu, ambicióznosti, nezávislosti. Materialismu v tom smyslu, že shromažďuju bohatství. Všechny tyto vlastnosti mají záporné dopady na rodiny a přátelé těchto lidí. Většina těchto lidí navštěvuje své rodiny méně často a myslí na ně méně často. Ale součástí toho je i napětí. Není to tak, že by se tito lidé nezajímali o své rodiny. Zjistil jsem, že tito lidé, kteří usilovně pracují mnoho hodin, mají zároveň vůči svým rodinám pocit viny. Ten konflikt se řeší tak, že rodiny jsou odsunuty stranou. Největší problémy mají lidé, kteří jsou nejvíc zaměřeni na rodinu. Nejmenší problémy mají lidé, kteří se soustřeďují čistě na práci a dávají jí přednost přede vším. Rodina se pak stává jen latentním problémem.

Tito podnikatelé nyní vnímají práci ve vztahu k rodině úplně jinak. V rozhovorech s otci dávají vždycky důraz na to, že pracují pro rodinu. Ale synové dávají v první řadě přednost práci, a teprve pak přichází rodina. Odkládají dobu, kdy se budou těšit ze společného života v rodině až na důchod.

Dvě citace.

1. Jeden moskevský respondent:

"Změnilo se všechno. Všechno se rozpadlo, celý systém. Bylo velmi obtížné o tom hovořit. V novinách se velmi často psalo, že většina mladých lidí nabyla přesvědčení, že nemá smyslu studovat, stačí si otevřít stánek u nádraží a prodávat tam Coca Colu a pivo. To znamená, že jste dosáhli naprostého naplnění. Anebo, například, když jste si opatřili deset let staré BMW, koženou bundu a zlatý řetěz, to znamenalo, že jste se dostali absolutně nahoru. Všechno se poměřovalo materiálními hodnotami."

2. Respondent z Lipska:

"Mám pocit, že běhám v točícím se kole jako křeček. Pohybuju se, ale nikdy nedosáhnu cíle, protože nic nedělám správně. Nejste vlastně nikdy doma a pokud jste, jste vždycky v myšlenkách někde jinde, a obráceně taky tak."

Ti lidé jsou postižení kognitivní disonancí. K tomu dochází, když jsou v člověkově mysli zároveň dvě rozporné myšlenky, které jsou v konfliktu. Například konflikt mezi rodinou a prací. Uvědomění si, že když pracujete v zaměstnání, ten čas netrávíte s rodinou. Existují různé způsoby evaluace našich vztahů. Když pracujeme, máme tendenci hodnotit věci instrumentálně, jako nástroje k dosažení určitého cíle. Své rodiny a svá blízká přátelství hodnotíme na základě jejich samostatné, vnitřní hodnoty, emocionálně. A lidi si uvědomují, že existuje i konflikt mezi těmito dvěma způsoby hodnocení věcí. Je obtížné přecházet od jednoho způsobu hodnocení k druhému.

Respondenti se vzdali osobních morálních hodnot, aby dosáhli podnikatelského úspěchu. Navzdory tomu, že za komunismu byli lidé často nuceni jednat nemorálně, přesto lidé zaznamenávají, že s pádem komunismu došlo k naprostému rozkladu systému morálky. To vyšlo najevo v rozhovorech s respondenty. Především, podnikatelé si uvědomili, obchodní cestující a prodavači, že musejí opustit ideál poctivosti, mají-li být schopni své produkty prodávat. Protože nemůžete zákazníkovi otevřeně říci, že vaše zboží je horší než zboží konkurence. A druhým příkladem je vykořisťování zaměstnanců. Podnikatelé si uvědomili, že musejí zaměstnancům platit míň, než kolik by měli právem za svou práci dostat, donutit je, aby pracovali tvrději a delší pracovní dobu, aby zvýšili produktivitu. Z toho také vzniká u těch podnikatelů nepokoj a pocit morálního napětí.

Vytisknout