Nová hnutí v parlamentu a veřejný zájem

16. 3. 2014 / Boris Cvek

Může se zdát paradoxní, že fanatický příznivec přímé demokracie, která mimochodem ze Švýcarska udělala poslední západní zemi, uzákonivší volební právo žen (1971), odmítá širší demokratický základ pro svou politickou stranu. Podle citovaného článku se Okamura bojí, že by mohl velice snadno ztratit moc, zatímco Babišovo hnutí ANO se bojí "politických podnikatelů". A obě hnutí mají pravdu, neboť k polistopadové politické tradici patří, že politické strany jsou především prostředkem boje privátních zájmů proti zájmům veřejným. Tak nějak automaticky se u nás zachází jako s bernou mincí s předpokladem, že cílem politické strany je uchopit moc. Jako cesta k moci slouží kampaně, programy a konkrétní politická rozhodnutí, jak si koupit voliče nebo jak si koupit sponzory (samozřejmě vždy se kupuje za veřejné peníze). Takto nastavený systém se chová jako soutěž týmů o koryta a odrazuje lidi, kteří by politiku chtěli chápat jako hledání a hájení veřejného zájmu.

Připusťme, že těch nebezpečných korytářů a politických podnikatelů (ale doslova řečeno: co jsou dnes Andrej Babiš nebo Tomio Okamura jiného než političtí podnikatelé?) je všude před branami úspěšných politických stran mnoho, mnohem více než těch, kterým jde opravdu o veřejný zájem. Mohou však malé skupinky lidí s vazbami na obrovské peníze chápat a prosazovat veřejný zájem? Nemá se politika budovat zdola od základních organizací, obcí přes celospolečenskou diskusi až k parlamentním a vládním postům? Za těch dvacet let naší "demokracie" se nám tento model vůbec nepovedl a šéf hnutí ANO jasně říká, že šel do politiky (já osobně myslím, že to, co on dělá z politiky, už není politika, ale přeměna politiky v byznys, což on sám svými příměry o státu a firmě víc než připouští) proto, že ta fatálně nefunguje. Otázka je, proč politika nefunguje.

Myslím, že to není proto, že jsme tu v minulosti neměli Okamuru a Babiše, ti jsou naopak produktem celého polistopadového systému. Problém byl a je v tom, že čeští politici, zejména V. Klaus a M. Zeman a jejich lidé, pojali politiku jako mechaniku moci, přičemž veřejným zájmem je to, aby se tento stroj dobře hýbal, byl pravidelně ideologicky i jinak mazán, prostě aby probíhaly volby, soutěžilo se, srovnávalo se, kdo je větší machr v oblouzení voličů (třeba s akcí "čisté ruce") a získání většího procenta, kdo má moc atd. Lidé, kterým šlo o skutečný veřejný zájem, nemohli mít z logiky věci samé šanci. Shnilé ovoce celého tohoto systému se nakonec muselo ukázat v podezřeních na rozsáhlé rozkrádání veřejných peněz, které se stalo podle všeho raison d'etre české politiky. A tak vznikla i Nečasova vláda, totiž jako vláda protikorupční. Víme, jak to dopadlo, a dopadlo to tak, že se ukázalo, proč to ani nemohlo dopadnout jinak: podrobnosti kolem pádu Nečasovy vlády vyjevují stále zřetelněji vnitřnosti celého systému.

Chtějí nová hnutí hledat a prosazovat veřejný zájem, nebo prostě jejich angažmá v politice je pouze definitivní privatizace politiky? Hledání a obhajoba veřejného zájmu musí začít tím, že se o něm začne vážně mluvit a že se veřejný zájem ostře postaví proti pouhé mechanice moci a ještě ostřeji proti pojetí státu jako firmy. Jedině v prostředí, které dospěje tak daleko, že by Andreji Babišovi stud a hrozba ztráty důvěry napříč veřejností zabránili přirovnávat stát k firmě, jedině v takovém prostředí mohou mít opravdoví zastánci veřejného zájmu šanci, že se jich veřejnost zastane a že prosadí její zájmy.

Okamurovi stačí devět členů k ovládání Úsvitu ZDE

Vytisknout