8. 2. 2014
V zapnutém černém kabátu s kožešinovým límcem se Vladimír Putin široce usmíval, když zhasla světla na stadionu Fišt. Sám Putin byl sice omezen na necharakteristicky okrajovou roli Olympijskou chartou, která mu dovolila říct jen jednu větu, kdy oznámil oficiální zahájení Olympijských her. Ale triumfální úsměv na jeho tváří se vyrovnal tisícům slov. Pro Putina jsou toto dva nejdůležitější týdny jeho politické kariéry, míní Shaun Walker v deníku Guardian.
Pomineme-li jeden chybný olympijský kruh, hry byly zahájeny velkolepým stylem úvodní ceremonií, která snivým a přepychovým způsobem pohlédla na ruskou historii, ceremonií, která byla tak obří jako přípravy na olympijské hry samotné.
Oficiální zahajovací ceremonie se konala na závěr dalšího teplého a slunečného dne v Soči a předcházela jí hodina zábavného programu na stadionu, který se nevysílal v televizi ani v Rusku ani v zahraničí. Poněkud surreálné bylo, že většina zábavného programu během této hodiny byla věnována - možná neúmyslně - homosexuální tematice. Sedadla soutěžících byla natřena barvami duhy, první píseň byla verze písně skupiny Queen "We are the Champions" a pak následovalo vystoupení falešné lesbické pop dvojice Tatu, která zazpívala svůj hit z doby asi před deseti lety, Not Gonna Get Us.
Tatu přišly na jeviště v uniformách školních dívek a držely se za ruce. I když obě ženy později informovaly, že jejich lesbické vystoupení si vymyslel jejich manažer jako akci PR, uvedly, že podporují homosexuální komunitu v Rusku. Ředitel ceremonie vysvětlil, že organizátoři zvolili vystoupení skupiny Tatu, protože je to jedna z mála ruských skupin, které jsou známy v zahraničí, a byla to hudba skupiny Tatu, která se hrála, když vstoupil do arény ruský olympijský tým.
Ale ohniskem večera byla elegantní, mesmerizující a občas surreálná cesta ruskou historií, kterou režíroval ředitel státní televize Konstantin Ernst. Začalo to psychedelickým panoramatem kupol a točících se samovarů, pak jsme viděli modernizujícího ruského cara Petra Velikého, jak se vynořuje z moře. Následovala krátka baletní přestávka na téma Vojny a míru a pak jsme vstoupili do sovětského období.
Následovala zřejmě dosud nejatraktivněji zpracovaná reprezentace sovětského státu, v níž blyštivé starobylé limuzíny rychle projížděly stadionem, ze země vyrostly mrakodrapy vybudované ve stylu art-deco a šťastní dělníci koordinovaně pracovali. Ostré, abstraktní úhly konstruktivismu dvacátých let ustoupily obrovskému srpu a kladivu.
Utopiánství sovětských dvacátých let a průmyslové nadšení pozdějších let Sovětského svazu byly vizualizovány spektakulárním způsobem. Samozřejmě, v prezentaci se nevyskytl J.V. Stalin, ani čistky z třicátých let ani systém gulagu a někdo mohl být uražen skutečností, že ceremonie se zdála oslavovat systém, za jehož vlády tolik lidí trpělo. Avšak byla to oslava, a volba byla buď sovětské období zcela ignorovat, anebo si vybrat jeho esteticky atraktivní aspekty.
Je pozoruhodné, že ceremonie vůbec netrpěla nacionalistickou pompézností, která často doprovází interpretace ruské historie. Jedinou zobrazenou vedoucí osobností byl Petr Veliký, ceremonie se skoro vůbec nezmínila o Velké vlastenecké válce, jak je zde známa druhá světová válka, který se stala za Putinovy vlády celonárodní jednotící myšlenkou.
Toto byl estetický portrét ruské historie, nikoliv ideologický. Sám Ernst, režisér ceremonie, zdůraznil, že chtěl ukázat světu autentický obraz země a jeho obyvatel, "skutečné Rusy, nepoškozené desetiletími propagandy a studené války".
Těchto Olympijských her se účastní 88 zemí světa - rekordní počet - a jejich vstup otvorem, který se otevřel v podlaze, byl rychlou a překvapivě zábavnou módní přehlídkou.
Bylo také užitečné vidět, kdo ceremonii sleduje z tribuny. Putin sám stál vedle předsedy Olympijského výboru Thomase Bacha. Státní televize ukázala premiéra Dmitrije Medveděva, který se nyní údajně znelíbil Putinovi, jak podřimuje,
Ceremonie se účastnilo jen málo evropských politiků, ale byla navštívena Xi Jin Pingem z Číny a Recepem Erdoganem z Turecka, stejně jako šéfy většiny postsovětských států. Mezi nimi byl i běloruský diktátor Alexander Lukašenko, který, jak vždy, seděl vedle svého devítiletého syna Kolji. Přítomen byl i prezident Turkmenistánu Gurbangulij Berdjmuchamedov, který kolem sebe vytvořil obrovský kult osobnosti a byl zřejmě zmaten, že není na stadionu plném lidí skandující jeho jméno.
Ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, který čelí politické krizi doma, seděl vedle prázdného sedadla, možná určeného pro Evropskou unii.
Projevy, které následovaly po představení, měly ideologičtější vyznění. Bach znovu kritizoval mezinárodní politiky, kteří Olympijské hry bojkotují, a šéf organizačního výboru Dmitrij Černyšenko zdůraznil, že Soči "rozbije stereotypy a ukáže světu nové Rusko".
To bylo dominantní téma projevů všech vrcholných ruských činitelů, kteří hovoří o Olympijských hrách. Ty podle nich mají vytvořit nový obraz Ruska, které podle jejich názoru má ve světě špatný image, a to nikoliv v důsledku celé řady problémů, z nichž je nový protihomosexuální zákon jen jedním, ale v důsledku jakéhosi mezinárodního protiruského spiknutí.
Poté, co Putin vyhlásil hry za zahájené, přineslo na pódium osm známých ruských osobností, od dirigenta Valerije Gergieva až po Valentinu Těreškovovou, olympijskou vlajku a Anna Netrebková zazpívala olympijskou hymnu.
Celý večer byl bizarně nekontroverzní, avšak mezi pěti atlety, kteří nesli olympijskou pochodeň, byla i Alina Kabajevová, o níž se povídá, že je to Putinova milenka. Ano, je to držitelka olympijské zlaté medaile, ale určitě nepatří mezi pět nejúspěšnějších ruských sportovců, takže závan skandálu byl přítomen. Ale divákům to bylo jedno a olympijskou pochodeň přivítali s ovacemi.
Kompletní článek v angličtině ZDE
Vytisknout30.7. 2015
Obyvatelé Bostonu nechtějí být Aténami ze stejného důvodu, z jakého nechtějí být Aténami Oslo, Krakov nebo Stockholm. Olympijské hry se staly korporátním tunelem odsávajícím miliardy dolarů a budoucnost měst do bezedné propasti megalomanství. Nemusí ...