Rasismus mě zraňuje

7. 2. 2014 / Tomáš Gal

Může být. Ale oponuji a říkám, že, pokud bych v domě, kde bydlí 10 romských rodin s šedesáti dětmi, nepožadoval bych, aby se přestěhovali do jiného domu a jiných bytů, ale odstěhoval bych se sám. Rasismus mně uráží a zraňuje. Když vidím dnešní elitu, skládající se z politiků, bankéřů, vlastníků železáren a kamionové dopravy, která bydlí ve velkých vilách s velkými zahradami, velkými garážemi, kde parkují vozy značek Porche nebo Jeep, nikdy jsem neviděl jako příslušníka této elity Roma. Bankéři, kteří lidi připravili o celoživotní úspory vytunelovaním bank, nejsou Romové. Andres Brevik, který střílel v Norsku do dětí, do některých dvakrát, když se ještě hýbali, nebyl Rom. Na amerických, německých a jiných školách střílí do spolužáků a učitelů "bílí". O Romech jsem něco podobného doposud neslyšel. Burzovní makléři, držitelé různých fondů, hedge fondů a jiných institucí, které okrádají ve velkém stylu a když bezohlednými spekulacemi zaviní hospodářskou krizi, nechají se "zachraňovat" z peněz daňových poplatníků. Ani jeden z nich není Rom. Je s podivem, že jsem ještě nikdy nedostal hanlivé obrázky nebo vtipy na Breivika nebo střelce dětí na základních nebo středních školách.

Rasismus je nejen ponižující, ale i nebezpečný. Rasistická propaganda uvrhla do záhuby miliony lidí. Tak zvaná árijská "nadrasa" prováděla eliminaci v přesvědčení, že tak zvané méněcenné rasy musí být vyhubeny nebo zotročeny a tak sloužit vyvoleným. Židé, Romové i Slované byly považováni zfanatizovanými Němci za nižší rasu. A průvody v některých českých a moravských městech mi tyto doby a tehdejší průvody s pochodněmi připomínají, i když jsem je nikdy - zaplať Bůh - nezažil na vlastní kůži, na rozdíl od mých předků a příbuzných, kteří to štěstí neměli a nepřežili.

Vytisknout