Ultrakonzervativní ruská politika proti gayům je produktem čistě cynického kalkulu

6. 2. 2014 / Karel Dolejší

Ruský politik a fanatický křesťan Vitalij Milonov je sice autorem zákonů pronásledujících homosexuály, avšak nebýval členem Putinovy "osobní" vládnoucí strany Jednotné Rusko. Zcela původně je "křesťanským demokratem" a dokonce zapadnikem (coby baptista), k pravoslaví přešel v roce 1998, k putinovcům se přidal teprve v roce 2007. Ultrakonzervativní směr, jenž reprezentuje, stejně jako ultrapravicoví extrémisté, kteří homosexuály beztrestně napadají, tvoří teprve druhý okruh příznivců prezidenta. Na celé věci tedy není ani tak strašné, že jsou v Rusku v politice fanatici - v americké je jako menšinu nalezneme rovněž - ale fakt, že se režim v jistém okamžiku cílevědomě rozhodl opřít o politickou podporu právě těchto skupin, aniž by sám skutečně sdílel jejich předsudky. Jde o čistě cynický mocenský kalkul, který má ještě další vnitropolitické i zahraničněpolitické aspekty.

14% obyvatelstva Ruské federace tvoří muslimské menšiny vesměs sunnitského vyznání a konzervativní orientace. Ruský režim se těchto lidí obává, není si jist jejich loajalitou. Po určitou dobu kolísal ohledně politiky jejich možné integrace do svého státního "eurasijského" projektu. Nakonec se rozhodl, že se nepřímo vymezí proti "společnému nepříteli". Konzervativní islám má k homosexualitě velmi odmítavý vztah. Tedy na muslimy uděláme dojem, když jim ukážeme, že rozhodně nejsme žádní západní liberálové.

Další fasetu reprezentuje spekulace s obrazem Ruska v nezápadním světě. Symbolické vymezení proti liberálnímu Západu, potažmo Evropské unii, konstruuje jistou identitu ruského Východu, potažmo Eurasijské unie. (Duginův eurasianismus klade již léta velký důraz na závaznou autoritu a společenské hierarchie jako definiční znak odlišný vůči západnímu "atlantismu".) Toto ruské gesto je na Západě přijímáno s nevolí, ale v mnoha konzervativních a neliberálních státech světa je tomu bohužel naopak. Země jako Írán či Saúdská Arábie, nebo třeba i Čína, nejsou rozhodně nějakými příznivci práv homosexuálů.

Homosexuálové jsou přitom přirozeně menšinou a tedy snadným terčem, na nějž lze bez problémů pořádat pogromy podobně, jako kdysi na Židy. Nehrozí, že by se ruská společnost kvůli nim politicky rozštěpila. Tradičně k nim nikdy nebyla zvlášť tolerantní. Sovětský režim usilovně předstíral, že homosexualitu dokáže "vyléčit" ve svých psychuškách.

Výsledkem všech zmíněných kalkulací, jak "prodat" putinovskou politiku a získat jedním ďábelským tahem přízeň konzervativních režimů ve světě, určité sympatie vlastní konzervativní muslimské populace, konzervativních křesťanů i neonacistů, je neuvěřitelná tragédie ruských homosexuálů. Ti se bez jakékoliv "zásluhy" ocitli v postavení příslovečných leninských třísek, které létají, když se politicky kácí les.

Nelze tedy dost dobře srovnávat třeba setrvačnost anglosaského precedentního právního řádu v některých státech USA nebo bývalých britských koloniích - tyto zákony prostě nebyly zrušeny, ale automaticky to neznamená, že by je všechny někdo opravdu vymáhal - s cílevědomým a chladnokrevným úsilím zavést v Rusku perzekuci homosexuálů. Jen málo států na světě se vysloveně vymezuje proti homosexualitě a žádný tak nečiní s takovým nechutným humbukem, jako Putinovo Rusko. A to přesto, že většina Putinových příznivců až donedávna neměla s hnutím za práva homosexuálů osobně žádný větší problém a nijak se tímto tématem nepotřebovala zabývat.

Máme tedy před sebou velmi cynické využití represívní ideologie, které hlavní hybatel sám vlastně nevěří.

Maďarsko-německý sociolog Karl Mannheim už ve 30. letech výslovně konstatoval, že čistě účelový vztah k hlásané ideologii je jedním z definičních znaků fašismu.

Extremismus | Práva homosexuálů
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 6.2. 2014