Katolická církev není jediná instituce, která utajuje své zločiny

7. 2. 2014

Podobně se chová britská armáda, britské zdravotnictví, britská policie a v podstatě všechny britské instituce, píše v deníku Guardian Simon Jenkins. Na kritické zprávě OSN o tom, jak reaguje katolická církev na sexuální útoky kněží na děti, není nic nového. Nic nového není ani v mnoha jiných hrůzách, jako je údajná tolerance sexuálního znásilňování v britské armádě, šokující případy zanedbané lékařské péče v britských nemocnicích anebo smrt mladých lidí v policejní vazbě. Ve všech těchto případech si nárokují instituce právo se ze zločinů nezodpovídat. Vláda jim to vždycky za chvíli uzná.

OSN poukazuje na to, že za dlouhá léta sexuálního znásilňování dětí katolickými kněžími a utajování tohoto znásilňování proti tomu nikdo nic nepodnikl. Ve středu obvinila oběť v britském rozhlase nejmenovaného katolického kněze, který ji a řadu dalších žen, když byly dětmi, pravidelně znásilňoval, protože to byl "Boží trest za jejich hříšnost". Navzdory jejím opakovaným žádostem, aby byl tento kněz odstraněn z církve, je stále ještě v kněžském úřadě.

Týká se to i mnoha jiných institucí. V Británii spáchala mladá vojačka sebevraždu poté, co její obvinění, že byla znásilněna, machistická armádní kultura ignorovala. V hrabství mid-Staffordshire ostrakizovali a vyhnali z domova ženu, která odhalila, jak strašlivým způsobem jsou zanedbáváni pacienti v tamější nemocnici a jak strašně je s nimi zacházeno. Stejně drastická je skutečnost, že za posledních 10 let zemřelo v britských věznicích 163 mladých lidí, často osob s psychiatrickými poruchami.

Všechny tyto instituce jsou zranitelné vnitřnímu autoritářství. Nejen papeži a biskupové, ale i lékaři, právníci, vojáci a správci věznic pracují pod tlakem profesní poslušnosti. Dodržují disciplínu svého oboru. Když je někdo obviní z něčeho špatného, instinktivně se začnou hájit proti vnějšímu útoku. Britské státní zdravotnictví v současnosti čelí soudním procesům o odškodné kvůli špatnému zacházení s pacienty ve výši téměř 20 miliard liber.

Když studoval podstatu demokracie, Alexis de Tocqueville zdůrazňoval obrovský význam "prostředkujících institucí", které musejí fungovat jako záruky pluralismu a svobody proti státu rozptýlených, atomizovaných voličů.

Kvasi-ústavní status institucí, jako je katolická církev, se dlouho už používá k ospravedlňování údajné seberegulace kněží, lékařů, právníků, vojáků a dokonce i sdělovacích prostředků a odborů. Tyto organizace se považují za svobodné prvky v demokracii a jejich profesionální asociace ovládají politické teritorium a ochromují i vlády. V případě armády a policie si nárokují téměř absolutní moc nad svobodou občanů.

Ve svém díle The Doctors Dilemma nazval George Bernard Shaw takové instituce "spiknutím proti laické veřejnosti". Kdokoliv, kdo nahlédne do vnitřních praktik britského zdravotnictví, ví, co měl Shaw na mysli. Jeho kultura se bez radikálního tlaku zvenčí nikdy nezmění.

Katolická církev tak není jediným problémem. Je to jen jeden z mnoha dalších dinosaurů, jejichž údy jsou příliš pomalé a příliš daleko na to, aby je dokázala ovládat hlava.

Snad každý týden čteme další traktát o tom, jak se rozkládá demokracie a ostrou kritiku na moc státu. Proto potřebujeme De Tocquevillovy "prostředkující instituce" více než kdy předtím, aby zpluralizovaly a zdiverzifikovaly politický život v zemi. Jenže na to tyto instituce musejí získat morální autoritu, aby dokázaly konkurovat vládnímu volebnímu mandátu. Správa těchto institucí stejně jako chování jejích členů musí být transparentní a otevřená kritice stejně tak jako stát, který mají kontrolovat. V současnosti tomu tak není.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.2. 2014