Expert na Blízký východ straní válečnému zločinci

5. 2. 2014 / Daniel Veselý

Autor řady publikací Marek Čejka je co se dění na Blízkém východě týče v českých poměrech považován za objektivního a především celkem erudovaného specialistu. Proto mě nemile překvapil jeho druhý článek k úmrtí Ariela Šarona, který vyšel na jeho blogu ZDE a časopise A2. Čejka, jako řada jiných komentátorů a autorů, samozřejmě reagoval na úmrtí bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona. V textu s názvem Naposledy o Sharonovi Čejka například píše: "...ti nejlepší "good guys" z arabského světa, jakými měli být Egypťané Sadat, Mubárak či jordánský král Husajn, měli litry krve na rukou." Šaronovi naopak Čejka přisuzuje "rozporuplnost", "polarizaci" či hodnocení, že "na jeho osobnost nelze nahlížet jen optikou míru či krveprolévání".

Je jistě patrné na první pohled, že se některým spřáteleným politikům a státníkům víceméně straní, protože patří do správného ideologického tábora. Obdobně se řadě politikům dostávalo výsad už za Husákova normalizačního režimu, nejde proto o nic nového.

Jestliže Čejka tvrdí, že na rukách egyptských prezidentů Sadata a Mubaraka a jordánského krále Husajna ulpěly "litry krve", pak implicitně shledává, že Šaronovy ruce sice zůstaly pošpiněné krví, ale nejde přímo o "litry krve". Čejkova práce nevzbuzuje žádnou kontroverzi, a proto by se neměl uchylovat ke zlehčování zločinů nemilosrdného válečného zločince, jenž měl sám na rukou "hektolitry krve".

Šaron měl na rukách snad dokonce víc "litrů krve" než Sadat a Mubárak dohromady. Egyptský prezident Anvar Sadat byl skutečně "rozporuplnou" osobností. Na začátku 70. let nabídl Izraeli úplný mír a na oplátku požadoval, aby Tel-Aviv přistoupil na rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 242, jež byla jednomyslně schválena v roce 1967 poté, co izraelské jednotky v průběhu šestidenní války obsadily Sinajský poloostrov. Sinaj v následujících letech Izraelci kolonizovali a stavěli zde nelegální osady, a to navzdory 4. článku Ženevských konvencí a četným urgencím ze strany OSN. Egypt na zábor svého území reagoval zahájením takzvané "opotřebovávací války" ZDE (až 1551 izraelských obětí, převážně vojáků, a necelých 12000 zabitých Egypťanů a Palestinců). Izrael se během bojů dopustil válečných zločinů ostřelováním civilních objektů v Port Said, Ismalia a Suezu, který byl doslova zničen; o život přišel vysoký počet civilistů a milion Egypťanů před bombardováním uteklo ze svých domovů. Sadat tedy, jak už bylo řečeno, vyšel Izraeli vstříc, ale jeho mírový návrh Izrael a Spojené státy odmítly a osidlování Sinaje Izraelci pokračovalo ve zvýšeném tempu. Izrael tak dal přednost válečnému konfliktu v situaci, kdy sám porušoval válečné konvence, a nikoliv diplomacii. Tento fakt byl jednou z příčin, která vedla k jomkipurské válce ZDE (až 2800 zabitých Izraelců, a na straně Egypta a Sýrie až 18000 obětí), když Egypťané na Izrael zaútočili ve snaze získat zpět svá území. K nim se připojili Syřané, kteří zase chtěli dobýt Golanské výšiny, jež Izrael obsadil v šestidenní válce a záhy je vojensky kontroloval a osidloval, což bylo odsouzeno rezolucí Rady bezpečnosti OSN číslo 497 ZDE . Egypťané a Syřané v této válce zajaté izraelské vojáky brutálně mučili a nezřídka popravovali. Syřané usmrtili desítky zajatých izraelských vojáků a egyptská armáda popravila 200 zajatých vojáků.

Izraelská vláda si po jomkipurské válce uvědomila, že je na čase neutralizovat svého největšího protivníka v regionu -- Egypt. Prezidenta Sadat nakonec na jaře 1979 za přispění Carterovy administrativy uzavřel s izraelskou stranou mírovou dohodu a spolu s izraelským premiérem Menachemem Beginem obdržel Nobelovu cenu za mír. Arabský svět včetně Palestinců ale uzavření této dohody vnímal jako zradu a Sadat byl nakonec zavražděn islámským fanatikem. Izrael měl díky faktu, že přišel o největšího rivala v regionu, volné ruce k vojenským invazím do Libanonu a okupovaných palestinských teritorií.

Sadatův nástupce Husní Mubárak nebyl přirozeně žádný skaut, nicméně vedle Šarona byl slabou vahou. Mubárak navázal úzké vztahy s Washingtonem a každý rok se železnou pravidelností od Bílého domu inkasoval "vojenské balíčky" ve výši 1.3 miliardy dolarů (celkem šlo o pomoc ve výši 2 miliard dolarů ročně) ZDE . Také Izrael uvítal zpacifikovaného a zkorumpovaného prezidenta, jenž mu nepřekážel v okupační a osídlovací politice především v Gaze. Washingtonu ani Tel-Avivu zjevně represivní opatření Mubárakovy vlády nevadily, pokud byla hranice s Izraelem klidná a mírumilovná a Mubárak držel islamisty pěkně na uzdě. Za Mubárakovy vlády v Egyptě doslova bujelo mučení, jemuž podlehly dvě stovky lidí. Spojené státy za Mubárakem stály až do poslední chvíle; ten se s Egypťany "rozloučil", když během několika týdnů jeho poskoci s pomocí amerických kanystrů se slzným plynem usmrtili více než 800 demonstrujících osob ZDE. Avšak ani zločiny amerického satrapy v Egyptě rozhodně do krutosti a počtu nepřevyšují zvěrstva Čejkova "rozporuplného" a "polarizujícího" Šarona.

Poslední ze státníků, jemuž Čejka přisuzuje "litry krve" na rukách, je jordánský král Husajn, který vládl v letech 1952 až 1999. Vláda krále Husajna se v 60. letech vyznačovala tím, že se opakovaně snažila v regionu nastolit mír a uzavřít jej především s Izraelem, jak tvrdí britsko-izraelský historik Avi Shlaim ZDE . Přesto Izraelci v roce 1966 podnikli velký vojenský výpad na jordánské území, kde se ukrývali členové Fatahu, již odsud atakovali izraelské pozice. Izraelský útok, při kterém došlo k úmrtí několika desítek lidí, demolici 125 domů, školy a kliniky, byl odsouzen v Radě bezpečnosti. Husajnův mírový postoj vůči Izraeli se však stal trnem v oku ostatních arabských států. Za jeho vlády došlo k hospodářskému oživení země, a to nejen díky výstavbě ekonomické a průmyslové infrastruktury.

Šestidenní válka připravila o život tisíce Jordánců a Izrael následně obsadil Západní břeh Jordánu, který začal proti mezinárodnímu právu osidlovat a osidluje jej dodnes. Teroristické aktivity palestinských radikálů na jordánském území přiměly krále Husajna k nemilosrdné odvetě. Během 11 dnů trvajících bojů známých jako černé září přišlo o život 3000 až 5000 Palestinců a tisíce dalších uprchly do Libanonu ZDE.

V roce 2004 jordánský král dospěl k názoru, že je načase uzavřít mírovou smlouvu s Izraelem, která potrvá. Nakonec se dokonce angažoval v izraelsko-palestinských mírových jednáních. Nicméně krutosti Ariela Šarona i v případě jordánského krále Husajna dalece převyšují Husajnovy zločiny - i v množství prolité krve.

Ariel Šaron během několikaměsíční invaze a okupace jižního Libanonu usmrtil 20 000 Libanonců a Palestinců, většinou šlo o civilní populaci. Šaron poslal izraelské tanky na Bejrút, aniž by dostal povolení od dalších členů izraelského kabinetu, které vědomě oklamal, jak líčí Max Blumenthal ZDE "Šaronovy síly srovnaly se zemí západní část Bejrútu nemilosrdným ostřelováním a zanechávaly na ulicích nepohřbená mrtvá těla. S každým uplynulým dnem se šířily nemoci a hlad - a dosahovaly úrovně epidemie. Jednoho srpnového dne Šaronovy jednotky bombardovaly Bejrút nepřetržitě sedm hodin v kuse; v troskách bylo nalezeno 300 mrtvol, většinou civilistů. Izraelský sociolog Baruch Kimmerling přirovnal Šaronův útok na Bejrút k bombardování Drážďan za 2. světové války," píše Blumenthal. Podle nedávno odtajněných izraelských dokumentů publikovaných v listu New York Times americké úřady na Šarona tlačily, aby vyhnal falangisty z uprchlických táborů Sabra a Šatíla, kde mohlo být za dva dny brutálně zavražděno až 3500 Palestinců. "Rozporuplný" Šaron to odmítl a prohlásil: "Jestliže nechcete, aby je zabili Libanonci, tak to uděláme my. ZDE "

Čejka se v druhé půli textu podrobně soustředí na Šaronovu politickou činnost v premiérském křesle, kdy na jedné straně uvádí, že "během druhé palestinské intifády prosazoval používání velmi tvrdé vojenské taktiky jako odpověď nejen na sebevražedné útoky", a na straně druhé byl Šaron v pokročilém věku a byl mužem "vyšší rozvahy" a "mohl také kritičtěji vidět svou minulost a realističtěji skutečnost izraelsko-palestinského konfliktu". Pan Čejka jistě ví, že se v té době premiér Šaron dopouštěl činů, jichž se na základě poznatků respektovaného experta na právo Francise A. Boyleho izraelská vláda dopustila v uprchlickém táboře v Jeninu. Boyle dokonce hovoří o tom, že se Šaronova vláda dopustila válečných zločinů ZDE .

Marek Čejka se coby odborník na blízkovýchodní téma podle mého soudu dopustil nehorázné bagatelizace "odkazu" řezníka z Bejrútu a v uvedeném textu vysloveně straní Šaronovi, potažmo Izraeli a jeho okupační politice -- a dodává své práci zdání objektivity, i když se na dezinformacích okolo izraelsko-palestinského konfliktu tímto textem sám podílí.

Vytisknout