Mnichov? Dostal nás na mapu světa

27. 12. 2013 / Jan Mrskoš

Dozvěděl jsem se mnoho z rozhovoru o Mnichovské dohodě. A uvědomil jsem si, jak otřesné to bylo asi pro svět, ta skutečnost, že ze dne na den může být suverenní stát okrojen, a to dokonce za pomoci jeho přátel a spojenců, kteří se pak pochvalně plácají po ramenech v uznání vykonaného díla. Ten údiv a otřes u ostatních a jejich cítění s námi si uvědomujeme častokrát, když čteme něco psaného v té době. A nemusí to být zrovna nějaké politické hodnocení, mnohokrát nás to překvapí i v románech a jiné beletrii, kde se najednou objeví zmínka o zabrání Československa. A cítíme tu účast, jak s námi všichni drží a jak se o náš další osud obávají (a tím zřejmě i o svůj). Dokonce i ve filmech na to narazíme, vzpomeňme jen na slavnou Casablancu z roku 1942, kde nově vycházející hvězda Hollywoodu Ingrid Bergmannová dá přednost hrdinovi československého odboje Victorovi Laszlo před světákem Humphrey Bogartem.

Zdá se tedy, že tehdy se tímto náš národní image u světové veřejnosti dostal na jistý stupeň povědomosti (s jistou dávkou soucitu), vždyť jsme vlastně vzdorovali takovému velikánovi, jehož image nebyl zrovna na výši. A možná, že toto naše povýšení nám pomohlo při pozdějším posuzování našeho poválečného vyrovnávání, kdy nebylo vše vždy "košér".

Ale i v následujících létech jsme se nadále těšili tohoto povýšeného image, umocněného nemilovaným totalitním režimem po 1948. A když v srpnu 1968 přijely tanky s bratrskou pomocí, pošoupli jsme se na morálním pedestalu ještě víc nahoru. V té době o nás zase všichni věděli, svět s námi zase cítil. Naši emigranti (exulanti) byli za hranicemi všude vřele vítáni, pomoc byla nabízena. I když možná se ty západní národy v duchu skrytě radovaly, že se to zastavilo u nás a nedošlo to až k nim. A ponechme stranou ten fakt, že v té době momentálního průmyslového rozmachu přišel český odborník (se zlatýma českýma ručičkama) vhod. Do front na asylových konzulátech si chodili firemní náboráři vybírat, to nevadí, že neumíte tu naši řeč, my vám věříme, že se to naučíte.

Můžeme namítnout, že ta světová povědomost o nás byla vždy způsobena těmi, kteří nás do té situaci dostali. Skoro by se dalo říci, že jsme k té slávě přišli jako slepí k houslím. Ale nezůstalo jen u toho, před 25 lety jsme se ještě jednou "proslavili", když se hroutilo sovětské imperium. Sice jsme nebořili zdi jako jiní (zato ale si někteří přičítali zásluhy za vyhnání Rudé armády), ale měli jsme zbrusu nového prezidenta, který přišel na Hrad tak říkajíc skoro rovnou z vězení. Kde to měli?

Ta "proslulost" - co nás dostala na mapu světa - nás dost zavazuje. Ale zdá se, že za těch posledních 25 let jsme se moc "neproslavili". Nicméně není všem dnům konec a je jen na nás, jestli se i v budoucnu budeme moci i nadále pyšnit tím, že svět o nás bude vědět a vždy jen v tom dobrém slova smyslu.

Vytisknout