11. 11. 2013 / Aleš Uhlíř
K článku, ve kterém jsem v Britských listech 8. 11. 2013 psal o kriminální činnosti firem specializujících se na okrádání vytipovaných starých lidí o jejich majetky, mi jeden čtenář napsal, že by se tito lidé měli chránit nějakou zvláštní právní úpravou.
Čtenář vidí podstatu problému v tom, že se v Česku činy seniorů hodnotí stejně jako jednání "zdravých osob". Mělo by se to podle něj změnit právní úpravou, která by umožnila jednání osob nad určitou věkovou hranicí, např. 70 let posuzovat nějak jinak, než tomu je u "ostatních lidí".
Věková hranice 70 let byla ve starém Rakousku považována za "Trotteljahr". Osoby činné v různých profesích, zejména ve veřejných funkcích, se pro své vystupování stávaly předmětem posměchu. Československo pak po roce 1918 omezilo výkon státní služby po dosažení věku 70 let. Vše je ale zcela individuální. Kdo svým intelektem neoslňoval ve třiceti, těžko bude excelovat v sedmdesátce. Je ale mnoho takových, kterým na duševních schopnostech ani vysoký věk neubere.
Takové uvažování, které se v návaznosti na nějaký konkrétní případ ihned dovolává zákona, je známý český nešvar. Na nedávné konferenci o přiměřenosti právní regulace o něm hovořil předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Česká legislativa se podle něj pohybuje od jednoho extrému k druhému. Jako příklad uvedl dluhy, které nejdříve v Česku nešlo reálně vymáhat a nová právní úprava spočívající v zavedení soukromých exekutorů s "přepálenými" zákonnými možnostmi vedla k opačnému extrému.
Není žádný důvod chránit před podvody osobu třicetiletou jinak než osmdesátníka. Trestní zákoník vymezuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu dostatečně. Ten, kdo si vytypovává staré lidi s majetkem, nabízí jím milionové půjčky na jeden měsíc, peněžní prostředky jim nikdy nevyplatí a pak je připraví o dům, dopouští se jednání, které trestní právo dostatečně postihuje.
To, že policie je bezradná a nic proti tomu nepodniká, není důsledkem jakési špatné legislativy nebo dokonce malé ochrany seniorů. Je to neschopnost orgánů činných v trestním řízení, které se s novou formou kriminální činnosti nedovedou vypořádat. Jsou zde přece svědectví okradených, kteří přišli o nemovitost a svědectví jejich příbuzných. Nelze uvěřit v existenci několikamilionové půjčky (peníze nikoli na účet ale z ruky do ruky!) s měsíční lhůtou vrácení peněz. A jsou zde svědectví sociálních pracovníků, kterým se podvodníci svými praktikami nepokrytě chlubí. To by mělo přece stačit, aby se těmito případy policie začala vážně zabývat. Není k tomu zapotřebí nic jiného, než řídit se trestním zákoníkem, který občany chrání před podvodným jednáním.
Proč by tedy měla být nějaká speciální právní úprava chránící seniory před podvodníky? Nedokáži si ani představit, jak by měla vypadat a jak by se určovalo, koho ještě chrání a koho ne. Znám případ člověka, který si ještě v devadesáti letech vše kolem nájmu svých nemovitostí, placení daní aj. dělal sám. A jsou lidé věkem mladí, kteří se svou lehkomyslností nebo důvěřivostí stali obětí různých podvodů. Nedávno v televizním zpravodajství vypovídaly mladé ženy, které uvěřily muži, s nímž se seznámily na internetu a hned si na jeho požádání vzaly statisícové půjčky a peníze mu daly. Byl to sympatický mladík a ony mu věřily. Až pak jim došlo, že udělaly něco nenormálního a staly se obětí podvodného jednání. Měl by snad být nějaký zvláštní zákon na ochranu poblouzněných žen před sňatkovými podvodníky?
Také po známé tragédii ve Frenštátě pod Radhoštěm se pracovníci tamní radnice dovolávali ochrany "slušných lidí" zákonem. Kdyby ale sami nenechali neřešením letitých sporů dojít věc až tak daleko, kdyby v Česku nešlo pro dluh 140 000 korun zbavit člověka střechy nad hlavou a odsoudit ho k bezdomovectví, třeba by k té tragédii ani nedošlo.
Ve Frýdku-Místku se nyní hodně hovoří o nedávném případu z Raškovic a nešetří se při tom návrhy, jaké zákony by tomu měly zabraňovat. 31 letý ženatý středoškolský učitel zastřelil svou 17 letou žačku, jejího dědečka a těžce zranil babičku. V jeho bydlišti prý někteří lidé věděli, že chodí ozbrojen a měli podezření, že užívá drogy. Nikdo na to ale neupozornil. Ve škole údajně žákům říkal, že jsou odpad a všichni věděli, že se nepříliš vhodným způsobem zajímá o žačky. Na tyto nenormální projevy také nikdo neupozornil a kdoví, zda by se tím vedení školy vůbec zabývalo. Doma legálně nashromáždil devět střelných zbraní včetně samopalu vzor 58 a opakovací brokovnice a k tomu 6000 nábojů. Se zbraněmi prý i spal. Občas se údajně s někým porval. Po spáchání hrůzného činu (neopomenul si vzít neprůstřelnou vestu) se policii vzdal, pak zkolaboval a skončil na psychiatrii.
Jaký "nový zákon" by takovým případům měl zamezit? Špatně se zachovala rodina, když se nijak nesnažila toho ozbrojeného podivína korigovat. V obci bylo lidem, kteří o tom věděli, asi jedno, že chodí se střelnými zbraněmi a užívá drogy a také škola si s výběrem pedagoga zřejmě moc práce nedala a jeho excesy tolerovala. To, že se mu podařilo legálně pořídit arzenál zbraní, je další "záhadou". Nezájem okolí, ve kterém se pohyboval, zde jistě sehrál svou roli. V péči psychiatra měl být už dávno. Nikdo si však žádné pochybení nepřipouští. Chyba je prý ve "špatných zákonech".
Absurdní víra v moc zákonů "na všechny případy" a hledání zázračných legislativních řešení je pouhou obrácenou stranou chronické neschopnosti využít zákony, které jsou k dispozici. Rozklad státu může skončit zákonem o slunečním svitu, řekl k této legislativní mánii předseda Nejvyššího správního soudu.
Vytisknout8.11. 2013 / Aleš Uhlíř
Podle zprávy na idnes.cz z 8. 11. 2013 se v Česku rozmáhá nový "byznys". Tak opatrně (a hloupě) zpráva nazývá kriminální praktiky. Ty spočívají v tom, že slušně oblečení zástupci firem obcházejí vytipované staré lidi s vlastní nemovi...