Smrádek, ale teploučko

10. 11. 2013 / Milan Daniel

Postoje "diskutérů" jsou v dílem anonymním a dílem "demokratickém" prostředí českých internetových fór vyjadřovány statečnými občany, kteří se cítí být posilováni souhlasem davu a příslušností k němu. Ti, kteří se liší, jsou cílem, vůči němuž je radostno se vymezovati. Cizáky, ty bílé vrány odlišného náboženství, barvy pleti, původu či názorů přece nemůže mít nikdo rád. Jsou jiní než my, kteří jsme samozřejmě nejlepší.

V Čulíkově článku mi chybí reflexe toho, jak k danému stavu veřejného vědomí přispívá české mediální prostředí a politická "elita". Zkusme si najít v hlavních vysílacích časech veřejnoprávních televizních kanálů něco jiného než opakování starých seriálů či produkci podobné nové vaty, nekonečné seriály dokumentů o válce, sladkobolnou Poštu pro tebe, Trapasy povýšené na umění, vyčichlé estrády, varieté a podobně. Ani když budete špendlíčkem hrabat nenajdete možnost zhlédnout zde filmy z Afriky, Asie či alternativní dokumenty evropské či americké produkce, jež by divákovi přiblížily obyčejné životy lidí z druhé strany, jejich problémy, potřeby, touhy a naděje.

Divák se k nim pochopitelně dostane, chce-li. Ovšem nepoměrně složitěji. Veřejnoprávní televize by však měla jako nejsilnější médium vyjadřovat i kulturní politiku státu. Jaká je ta politika, tvoří-li ji současná politická věrchuška?

Ta má co dělat sama se sebou. Chtít po ní, aby se namísto řešení sporů mezi myšmi a žabami vyjadřovala k něčemu tak dalece jinému, tudíž odtažitému a politicky "nebezpečnému", je evidentně nemožné. Podle toho to potom také vypadá a konzument televizní "kultury" si vytváří své deformované postoje.

Český kruh se uzavírá.

Vytisknout