Svízelná cesta k ideálům

10. 11. 2013 / Marek Řezanka

Pro mnohé z nás je jistě frustrující si připustit, že 17. listopadu 2013 je stále za co bojovat a že řada idejí z roku 1989 se zařadila pouze mezi iluze. Že klientelistické sítě se rozrostly, že vliv některých skupin významně narostl na úkor většiny společnosti, že velké rozhodovací slovo má fakt, kdo koho zná a co kdo na koho ví.

Že víra v právní stát je u mnohých z nás otřesena, a to značně. Na jedné straně vidíme amnestované v případech rozsáhlých podvodů v době divoké privatizace, vidíme, jak se nám tito lidé vysmívají.

Vidíme, že policisté se nesmí dotknout kauz těch, kteří jsou považováni za nositele "svobody" a "demokracie".

To potom sborově politici i mainstreamová média šílí, jak se dostáváme do totality a jak je u nás demokracie ničena. Každý den vazby u lidí, kteří dostali punc nedotknutelnosti, znamená hysterickou bouři na jejich podporu. V kontrastu k tomu můžeme sledovat naprostou lhostejnost těch samých politiků a médií k rekordní vazbě u D. Ratha, který je viněn z nových a nových zločinů, aniž mu jsou dokázány ty staré.

Až příliš jsme si zvykli na to, že odsuzujeme "tykadlové řidiče", a vrhače vajíček a stříkače kečupů shovívavě obdivujeme -- tedy, pokud míří na ten "správný cíl". Zvykli jsme si, že se řídíme latinským příslovím o tom, že co je dovoleno bohům, volové si dovolit nesmějí. Jinak běda jim.

Před skutečností, v jaké fázi kapitalismu se nacházíme -- a jaké problémy to s sebou přináší, strkáme hlavu do písku. Na alternativu máme zapomenout. Prý neexistuje.

Slovo "demokracie" slyšíme skloňovat snad ve všech pádech, zato slovo "sociální" div nemáme považovat za něco sprostého. Za něco, co je přece již dávno překonáno.

Není to ale náhodou tak, že demokracie je možná jedině a právě na rozvinutých sociálních základech? Nedokazoval to nakonec poválečný vývoj v západoevropských zemích? Nepotvrzoval to projekt Evropské unie, dokud v něm nepřevážila snaha vše sociální škrtnout? A není to právě příčina hrozícího krachu Evropské unie tak, jak je nyní nastavena, jak teď (ne)funguje?

Den 17. listopadu by nám měl přinášet poselství o významu vzdělání, o tom, že inteligence se nedá koupit, o tom, že inteligence je nebezpečná všem, kdo usilují o vládu zvůle, vládu tvrdé ruky. Jak na tom ovšem je náš vzdělanostní systém? Jak jsou na tom naši studenti? Nesklízíme náhodou trpké plody našeho selhání v oblasti vzdělávání? Nemáme tu až příliš manipulovatelnou mládež s omezenými povšechnými znalostmi -- a to zejména v oblasti historie?

Važme si svobody slova. O to více si ovšem všímejme všech pokusů o její redukci. Máme snad pocit, že naše mainstreamová média jsou objektivní? Že nám přinášejí celé spektrum pohledů na problémy, které se ve společnosti objevují? Že nám, poskytují dostatek informací nejen z domova, ale i ze zahraničí?

Demokratická společnost je společností pluralitní, společností, která nemá jedinou "víru pravou a nezpochybnitelnou". Důležité je však neplést si pluralitu s roztříštěností.

Obávám se, že naše společnost příliš pluralitní není, zato je poměrně značně roztříštěnou. Tříští ji snad nějaký zloduch, belzebub, jehož když se zbavíme, bude lépe? To by byla pohádka pro děti. Realita je ovšem jiná,

Čelíme celé řadě faktorů, které naši společnost rozdělují.

Rozdělují ji výše zmíněná mainstreamová média, která neprofesionálním přístupem štvou proti části z nás, třeba na základě jakéhosi etnického klíče. Stačí říci, že nás bijí Romové (my samozřejmě Romy ne), doložit to případem chlapce v Břeclavi -- a rudý šátek nenávisti je na světě. Není spíše důležité, aby ti, kteří se dopouštějí násilí, věděli, že budou spravedlivě potrestáni?

Média nás ale rozdělují i v jiných tématech. Stačí, aby jedni byli vykreslování jako andělé, druzí jako plémě satanovo, aby voliči jedněch byli prohlášeni za inteligentní mudrce a voliči těch druhých za "pomýlenou lůzu". Ano, přesně takto se rozděluje společnost.

Rozdělují nás ale i další instituce, jež by nás měly vést k soudržnosti. Například katolická církev. Namísto toho, aby její představitelé usilovali o sociální smír a o porozumění mezi lidmi, velmi nešťastně společnost štěpí na "nepřející lůzu" -- kam je zařazen každý "kacíř", který si dovolí (jakkoli odůvodněně) pochybovat o stávající podobě tzv. církevních restitucí - a na "ty slušné". Tento postup církevních špiček osobně považuji za tragický.

Rozštěpeny jsou ale i odbory, které namísto toho, aby hájily zájmy všech pracujících, hájí selektivně tu zájmy těch, tu oněch, aniž jsou schopny lidem vysvětlit, že jedině tehdy, pokud učitelé vezmou za svůj i zájem lékařů, řidičů, soudců, horníků - a naopak, druzí jmenování (a další) vezmou za svůj zájem učitelů, je možné někam dospět, něco změnit. Zatím je to tak, že stojíme jeden proti druhému a nemáme šanci svá práva uhájit.

Rozpolceny jsou též politické subjekty, které nás mají zastupovat. Nikoho z nás nezajímají nechutné tahanice o žlab. Zajímá nás, jak ti, které volíme, jsou schopni se bít za nás, za naše práva. A pozorujeme, že je to velice smutná podívaná.

Usilujeme-li o nějakou pozitivní změnu stávající situace, potřebujeme hned několik věcí. Potřebujeme, aby se společnost neradikalizovala, aby se neprohlubovalo narušení sociálního smíru, ale naopak, abychom k nastolení sociálního smíru směřovali. Jako k základu demokratického sociálního státu.

Ruku v ruce s tímto procesem potřebujeme zkvalitnění vzdělanostního systému, v němž učitelé budou nositeli morálních hodnot a budou opět autoritami nezávislými na něčích žocích peněz. Potřebujeme jasný signál, že peníze automaticky neznamenají moc. Že ji v některých případech ztělesňovat nemohou, neboť by se tak dělo v příkrém rozporu s demokratickými principy.

Potřebujeme nezávislá média, která nám přinesou dostatek různorodých informací, na jejichž základě se můžeme rozhodovat -- a na jejichž základě můžeme rozvíjet prvky přímé demokracie. Dokud ale bude platit, že v rozhodování o čemkoli budou důležité emocionální iracionální vlny, které něco vynesou do nebes a jiné pošlou do pekel, budeme se stále plácat tam, kde se prozatím nacházíme. Neobejdeme se ani bez naší vlastní aktivity. Abychom ale mohli být aktivními, nesmíme řešit základní existenční otázky. Kolik z těch, kdo nemají zajištěno, že budou mít kde spát a co jíst, zajímaly nějaké volby?

Výročí 17. listopadu si připomínejme. Je důležité. Už proto, že jeho odkaz je nám stále na hony vzdálen -- a cesta k němu bude velmi lopotná.

Vytisknout