Když je smysl věcí rozkrást veřejný majetek, lpění na zákonech nemá cenu

9. 11. 2013 / Boris Cvek

Neboť -- jak pokračuje -- to, co se stalo, je to, že "my jsme Mosteckou uhelnou nakonec zachránili". K tomu se Kraus vrací potom víckrát: je to přece prosperující společnost, tak je vše v pořádku. Moravec mu nedokázal oponovat selským rozumem, tedy takto: když tedy ukradnu někomu firmu, a ta firma bude prosperovat, nejedná se pak o krádež?

Nebo jinak: půjčím si z vaší firmy milion a koupím si za něj od vás celou tu firmu (v hodnotě třeba 20 milionů), do které, až bude moje, ten milion zase vrátím (sám sobě). Cesta do hlubin privatizátorovy duše. Kraus opakuje (7:30), že "nikomu žádná škoda nevznikla". Zlý švýcarský soud ale dospěl k závěru, že obvinění okradli český stát a ve Švýcarsku pak prali ty ukradené, špinavé peníze.

Velmi výmluvná jsou slova Antonín Koláčka, dalšího z obviněných manažerů (po 13:05), o tom, jak důvěřuje švýcarským soudům ("od počátku jsem cítil, že všichni tři soudci jsou velmi neutrální... plně důvěřuji v jejich neutralitu"), kterýžto názor ovšem po rozsudku změnil, neboť -- cituji -- "úplně se změnila energie, jako při tom jednání, jako celá ta situace vypadal tak, jako bysme byli skutečně zločinci, kteří jako něco provedli, přitom se argumentovalo argumenty podle švýcarských zákonů jsme způsobili takovou a takovou škodu České republice." Ono těm Švýcarům prostě vadilo, že se u nich v bankách perou ukradené miliardy. Ukradené. Jak je zřejmé např. z vyjádření Ivana Pilipa z 1.4. 1998 (14:05), bylo už tehdy jasné, že se budoucí privatizátoři Mostecké uhelné chystají okrást stát.

Nechám stranou úvahy o tom, zda by Mostecká uhelná prosperovala méně nebo více, kdyby ji obžalovaní manažeři nezprivatizovali. Leccos se ostatně ukáže z dalších Krausových slov. Kraus se jednak snaží ukázat, a v tom má zřejmě pravdu, že český stát nedovedl během minulých let vlastně říci, jaká škoda mu přesně vznikla.

Není to argument ve prospěch toho, že se krádež nestala, nýbrž ve prospěch toho, že správci majetku (politici) toho, kdo byl okraden, mají o ten majetek nedbalý zájem nebo dokonce že jim krádež samotná nevadí (a možná na ni mohli i profitovat).

To Moravec Krausovi dokázal říci a zastavil tuto volnu Krausovy argumentace, která se poté svezla (17:15) k tomu, že privatizátoři Mosteckou uhelnou vlastně zachránili, i když informace uváděné v pořadu jen o pár minut dříve jasně ukazovaly na vyvádění obrovských peněz z Mostecké uhelné do společností, v nichž měli privatizátoři osobní vazby. Kraus mluví pak bez důkazů o tom, jak byla Mostecká uhelná zachráněna manažery, kteří ji pak zprivatizovali.

Podstatnější se mi zdá to, když Kraus tvrdí (po 19:15), že Mostecká uhelná nebyla koupena "za babku", nýbrž za "reálnou cenu"... Češka, bývalý šéf Fondu národního majetku, tvrdí, že manažeři koupili Mosteckou uhelnou asi za 600 milionů korun. Později Kraus tvrdí (po 45:00), že Tykač, který dnes Mosteckou uhelnou ovládá, za ni nabídl privatizátorům 20 miliard korun. To lze opřít o tato Krausova slova z rozhovoru na IHNED.cz:

Znamenalo by to, že za pár let hodnota společnosti vzrostla z 600 milionů na 10 miliard. To nenasvědčuje tomu, že Mostecká uhelná byla privatizovaná na férovou cenu. Je to jako bych si od vás koupil vaši firmu v hodnotě 10 milionů za 600 tisíc. Přitom těch 600 tisíc bych si od vás ještě půjčil a vrátil bych je pak té firmě, kterou jsem si od vás koupil, tedy sobě.

Kraus také tvrdí (35:40), že vláda nemohla být podvedena, pokud věděla, že hrozí reálné riziko, že za společností, která kupovala Mosteckou uhelnou, byly peníze vyvedené manažery z Mostecké uhelné pryč. To je asi taková úroveň argumentace jako ta, že člověk nemůže být okraden někým, koho podezřívá z toho, že ho okrade.

V tom ohledu má Kraus naprosto pravdu, když říká, že spor kolem Mostecké uhelné je spor o podobu české privatizace (po 38:00) -- a já bych řekl, že i o podobu české demokracie a české společnosti vůbec.

Bude to společnost založená na ekonomické a politické moci kmotrů a oligarchů, nebo to bude společnost založená, na aspoň elementární spravedlnosti? Podle Krause ovšem tento spor nepatří do "temných pracoven prokurátorů", nýbrž na konference. Jinými slovy řečeno: status quo není možné ohrozit účinným uplatňováním zákonů, jak to udělal švýcarský soud, nýbrž je možné se o něm pouze akademicky bavit a polemizovat, jak to dělají mezi sebou Miloš Zeman a Václav Klaus, kteří se v roce 1998 spojili do opoziční smlouvy, aby výsledky české privatizace neztratily politické krytí.

Kraus (38:46) dosahuje pod Moravcovým tlakem vrcholu své logiky tímto argumentem: "To, k čemu jsou dnes důkazy, to je spíše otázka přesvědčení než tvrdých důkazů. To jsou věci vytrhané z kontextu, jsou to standardní obchodní transakce. U všech operací, u kterých já jsem kdy byl, bylo standardně účtováno... jenom můžu dokončit k těm zákonům?

Vemte si, že největší trest, který jste mohl jako voják za totality obdržet, bylo, že vás donutili naprosto důsledně respektovat veškeré zákonné předpisy, které v té době vojáci museli respektovat, aniž by byl zohledněn jakýkoli kontext a smysl těch věcí."

Jinými slovy řečeno: když je kontext a smysl věcí rozkrást veřejný majetek, tak nějaké lpění na buzeraci zákonů nemá cenu. Odkud Kraus vzal tenhle úhelný kámen pro základy nové české demokracie? Za komunistů na vojně.

Petr Kraus v OVM ZDE

Vytisknout