Kam se poděl člověk?

11. 11. 2013

Hluboký žal. Myslím si, že každý člověk musí pocítit hluboký odpor, smutek, bezmoc a žal ­­-- když si přečte články, které se v posledních dnech objevují na Britských listech, píše čtenářka Skoumalová.

Články o české společnosti. O rozkrádání veřejného majetku, o rasismu, o nechutných praktikách českých "podnikatelů" a exekutorů, o rozkladu českého politického systému. Ale také o jiných věcech -- o tristní situaci na britských univerzitách, o válce v Sýrii, o sledování občanů na internetu, o moci nadnárodních společností nad národními vládami atd.

Nechci se tvářit, že všemu tomu rozumím -- jsou to věci složité, mají různé příčiny a následky -- a vůbec dozvědět se dnes opravdu podstatné, pravdivé a nezkreslené informace je mnohdy nemožné. Prostě jen nechápu, kam se v tom všem poděl člověk. Respektive lidskost, jakýsi lidský přístup, základní, bytostně lidská vlastnost -- schopnost vcítit se do druhého.

V dnešním světě jsem vychováváni k tomu, abychom se starali o sebe. Každý žijeme svůj malý soukromý život, ano, trochu se zajímáme o to, co nás ovlivňuje zvenčí, ale jen do té míry, do jaké nás to ovlivňuje v každodenním životě.

Jak může člověk číst o všech těch věcech, co se dnes dějí, a zůstat lhostejný? Jak může být občanům v České republice prakticky lhostejné, co se děje v Sýrii (nikdo o tom nemluví), co se děje v Evropě (jako bychom nebyli její součástí), dokonce i co se děje v České republice? Opravdu se občané zajímají o rozpad politického systému? Umějí se tomu jen vysmívat. Opravdu se zajímáme o rozkrádání veřejného majetku? Umíme jen říct -- prostě to tak je, haha, to jsme ale pitomci, sami si to rozkrademe a nic z toho nemáme.

Nevím, jak můžu zůstat lhostejná k tomu, co se děje s lidmi, kteří vyrábějí oblečení, které nosím. Nevím, jak můžu zůstat lhostejná k tomu, co se děje s uprchlíky, kteří se zoufale snaží dostat do Evropy. Nevím, jak můžu zůstat lhostejná k tomu, jak se někteří Češi chovají k cizincům. Společnost mě vychovala ke lhostejnosti. Jako člověk však cítím hluboký žal.

Odpovědnost za to, co se děje, neseme v různé míře všichni. Bez zaslepené ctižádosti, sobeckosti, zášti, marnivosti, lhostejnosti a slabosti, a především bez našeho mlčení, by zlo nemělo šanci. Zlu k vítězství stačí, když slušní lidé nedělají nic.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 11.11. 2013