Kdybych se narodil jako černoch

16. 10. 2013 / Milan Daniel

Mezi uprchlíky ale přirozeně určité procento takto z neznalosti uvažujících lidí je. Jakkoliv se Evropa sociálně propadá, pojem Evropan je v chudých zemích stále synonymem boháče, či přinejmenším dobře zajištěného člověka, který se nemusí bát příštího rána. Nikdo jim bohužel nezprostředkuje informaci, že v současné Evropě nemá přes 40 milionů lidí na jídlo.

Z vlastní zkušenosti vím, že migranti jsou většinou aktivnější než jejich spoluobčané, kteří zůstávají doma. Jsou mezi nimi vysokoškoláci, středoškoláci, odborníci nejrůznějších profesí, málokdy však znalí jazyka a kultur hostitelských zemí. Snaží se svou situaci řešit a protože zjišťují, že doma nemají z nejrůznějších důvodů šanci (situace v Somálsku, Libyi, Sýrii a dalších zemích mluví sama za sebe), platí obchodníkům s neštěstím obrovské sumy za převoz s rizikem smrti.

Zaprděné české partaje soustředěné na obsazení křesel ve zdejší Sněmovně ale "nějací utopenci" nezajímají. Nejsou to voliči. V zemi, kde politické strany právě vydávají za své předvolební kampaně sumy, jež by dokázaly situaci uprchlíků alespoň částečně zmírnit, naštěstí pracují i humanitární organizace. Člověk v tísni pomáhá přímo v Sýrii. Adra uprchlíkům v Libanonu. Humanitární pomoc ovšem jen zmírňuje následky a nemůže řešit příčiny konfliktu. Že by Češi přispěli nějakou vlastní aktivitou se v zemi, kterou kdysi reprezentoval Jiří Dientsbier, Jan Kavan či Miroslav Polreich, může jenom zdát.

Podíl některých evropských krajin na situaci, jež vyvolala kalamitní emigraci je nesporný. Občanská válka, do níž v Libyi zasáhla Francie, Británie, USA a řada dalších zemí, otevřela sklady zbraní Kaddáfího režimu. Ty jsou nadále nástrojem, který je používán nejrůznějšími etnickými, náboženskými a politickými militanty, kteří destabilizují situaci.

Plán "B", s jehož pomocí by současný rozvrat (a tedy i exodus občanů dotčených zemí dokázalo stabilizovat a zamezit panujícímu chaosu, neexistuje.

Je přitom zjevné, že obratu nelze dosáhnout pouhou silou, ale pouze celým souborem vzájemně provázaných a politicky obratných opatření. Bylo by dobré, kdyby v zemích oslabených vnitřními konflikty mohly -- třeba pod záštitou a ochranou OSN -- vznikat rozšiřující se hospodářské zóny, které by zajistily místním lidem práci, jídlo, školy pro děti, alespoň základní zdravotní péči a klidný život.

Ano, vím, že to zní jako utopie. Tváří v tvář moři mrtvých můžeme cynicky trousit vlastní "moudra" o podlidech, kteří si to vyloučení ze života vlastně zaslouží (jeden "diskutér" mi napsal, že "kdyby se narodil jako černoch, okamžitě by si vpálil kulku do hlavy, aby neobtěžoval slušné lidi"). Můžeme ale také přemýšlet o tom, jak tu Evropu, která denně před svými branami pohřbívá desítky nežádoucích, donutit k tomu, aby těm lidem opravdu pomohla. Zatím to funguje různě: syrští uprchlíci si stěžují, že "všude v Evropě je líp než ve Francii", zatímco Švédsko naopak přiznalo běžencům ze stejné země uprchlický status. A u nás?

To, že v podobné situaci byli po ruské invazi i českoslovenští občané, kterým otvíral dveře celý Západ, je nejen pro současné české internetové "diskutéry" něco, co by ve vztahu k dnešním migrantům zjevně nedokázali zpracovat.

Vytisknout