Mé mladé přítelkyni VI

23. 8. 2013 / Jiří Jírovec

Přítelkyně moje, na předcházející dopis reagoval jeden čtenář touto poznámkou:

"Ve vašem obsáhlém článku jsou nejméně dva omyly. Spolurozhodování zaměstnanců, nejen dělníků, ve velkých podnicích, není výmyslem ekonomů pražského jara, ale dosti pracně probojovaným principem v Německu, který funguje dodnes. Podrobnosti ZDE . Nedejte se mýlit datem vstupu zákona v platnost až v roce 1976, byl to dlouhý boj s peripetií i v roce 1968.

Druhý omyl je, že Dědeček je básník. Mám pocit, že se v hodnocení PJ ani tak moc nelišíte."

Připouštím, že moje zmínka o spoluúčasti dělnické třídy na vedení podniků byla zkratkovitá. To, že nápad pocházel z Německa jsem zapomněl a o tom, že tam byl posléze přijat výše zmíněný zákon, jsem nevěděl. Je možné, že ty zaměstnanecké rady jsou důvodem, proč tam ekonomika tak dobře funguje. Ve svém článku jsem nepsal, že by ony rady byly nápadem československých ekonomů. S nepříliš velkou mírou ironie lze říct, že jsme stejně nikdy žádné velké ekonomy neměli a podle toho to vypadá.

V Kanadě i USA je myšlenka spoluúčasti neznámá. Je nepochybné, že odbory zde mají jistý, ale jen nepřímý vliv na chod podniků. Starají se ale hlavně o platové záležitosti (zvýšení platů jde málokdy nad hranici inflace) o ochranu zaměstnanců před zbytečným propouštěním a o benefity. Tamní režimy naopak dělají, co mohou, aby ztížily registraci odborů. Jde o dojemnou péči o pracující, aby se proti své vůli omylem neorganizovali. Pokud se to proti vůli zaměstnavatele povede, je zle. Obchodní síť Walmart například uzavřela jeden quebecký obchod, jen proto, že se tam odbory ustavily. A tím je zlikvidovala. Upevnění moci za pár desítek miliónů ztráty stojí.

V podniku, ve kterém jsem v Kanadě pracoval, měli po jistou dobu vliv, tehdy špičkoví vědci v jaderné chemii a fyzice. Podnik pak přešel na manažerský systém s prezidenty, kteří postupně přišli z Kanadské výzvědné služby, Investiční banky a pak z jakési kamionové společnosti. S tím přišla vertikální autocenzura a zákaz vystupování v médiích jinak než prostřednictvím mluvčího společnosti. To nakonec vedlo k tomu, že přestaly diskuse i na úrovni oddělení. O spoluúčasti na vedení podniku nemohla být řeč. Teď společnost pomalu zkomírá...

Za básníka považuji člověka, který dokáže vtěsnat myšlenku na pár řádků, někdy vylepšených tím, že se rýmují. Proto Dědečka považuji za básníka.

V hodnocení Pražského jara se s tímto básníkem zcela zásadně liším. To, že šedesátá léta nemohla pokračovat, považuji za velkou škodu.

Výročí 21. srpna je pro současné politiky svým způsobem nepříjemné. Aby mohli dát invazi do patřičného kontrastu, musejí přece jenom říct něco pozitivního o Pražském jaru. I když by celý sociální pokrok nejraději zadupali do země, natřásají si pár minut peříčka.

Na způsob Krylova Neznámého vojína. Kryl je ten člověk, který, zhnusen určitými aspekty posametového vývoje, napsal píseň Demokracie a v ní poloviční verš "král Václav jedna ruka je, se šmelinářským šmejdem". Vašík se ovšem urazil a básník upadl v zapomenutí. Jako by ani nikdy nebyl.

Mezi básníky řadím i Jiřího Suchého. Jeho bonmot "mezi básníky mě žádný Vítězslav Nezval" je i bez rýmu naprosto geniální.

No a pak máme Voskovce a Wericha. Například jejich rada oslovi: "strejček vůl, teta kráva, každej půl rady dává..." z písně Zlatá střední cesta je nejen skvostně ironická, ale dokonce nadčasová.

Na tuto píseň jsem si vzpomněl, když jsem v ČT 24 viděl, jak u rozhlasu začíná pražský primátor předvolební kampaň TOP 09. Byla to taková agitka: Současný morální marasmus má prý svoje kořeny v Husákově normalizaci. Občanstvo prý bylo manipulováno výroky, že je dobré nemít majetek nebo, kdo nekrade okrádá svou rodinu, a to všechno prý vedlo k závisti, když po sametu vznikala nová vrstva šikovných bohatých. Místo, abychom je uznávali, tak je pronásledujeme a závidíme jim.

Jistá dáma z ODS tamtéž perlila o tehdejším svobodném tisku a sdělovacích prostředcích vůbec. Rozplývala se nad (bývalými komunisty?) Dienstbierem a Jezdinským. V době, kdy jsou česká media v rukou Babiše, Bakaly a buhví kterých dalších miliardářů, to znělo jako obžaloba současného stavu. Ona to ale tak nemyslela.

O tom, že měl i Karel Jezdinský ve Svobodné Evropě problémy s cenzurou se pro jistotu nezmínila. Aby se ty žurnalistické hvězdy v hrobě obracely...

Přítelkyně moje, potřeba zviditelňování je ale pro politiky natolik lákavá, že poněkud skryjí svůj odpor k minulosti a s pokrytectvím sobě vlastním, pronášejí projevy a rovnají stuhy na věncích. Tomu Hudečkovi bych to nevyčítal, že o šedesátých letech a Pražském jaru nic neví a že jednoduše přečte, co mu poraděnkové sepsali. Pokud jsou takové bláboly z jeho hlavy, tak potěš pánbůh.

K normalizaci bych ještě dodal, že Husákovi bývá vyčítáno, že občany nalákal na spotřebu a tím vlastně zahájil konzumní společnost. Tedy přesně opak toho, co dnes kázal Hudeček. Mravní hodnoty tak prý vzaly za své. Je pravda, že se kšeftovalo s ruskými vojáky, když emoce trochu odpadly. Holt byla nabídka -- a nekupte to, když je to tak laciné.

Přítelkyně moje, dnes jsem se, byť se zpožděním, dozvěděl, že kardinál Duka onehdá sloužil mši za české sdělovací prostředky. Možná, že to zabírá. Bůh se na česká média nemůže dívat a osvítil editory zpráv v ČT. Ti totiž ty žvásty, které jsem zmínil, omezili na naprosto nesrozumitelné minimum. Hudečkovy bláboly nakonec vystříhli úplně. Projev Němcové otesali tak, aby nehrozilo nebezpečí, že divák podlehne závadové myšlence, že na tom byla žurnalistika jeden čas dobře a svobodně.

Na druhé straně Bůh nebyl doma, když ČT přemístila Pavlínu Kvapilovou, která dělala velmi dobře Hydepark, do manažerské pozice. Je pravda, že se manažersky zastala Daniely Drtinové, ale to může znamenat jen to, že se na komentované Události vůbec nedívá.

Možná by si mohl Duka vymodlit ještě jedno boží slyšení a požádat, aby bůh jednotlivé redaktory dle své úvahy buď ochrániti ráčil, nebo je poslal ke všem čertům.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.8. 2013