Slušní proti slušným: souboj kýčů

21. 8. 2013 / Martin Škabraha

Tato historka vystihuje, jakou roli hraje anticiganismus v současné české společnosti. Anticiganismus je náhražkou za solidaritu a sociální soudržnost, je to šidítko, které má vrátit českým občanům ztracené sebevědomí a pocit, že tvoříme jeden národ/lid. Právě dostatečná solidarita mezi jednotlivými částmi společnosti je předpokladem toho, aby společnost dokázala čelit drtivému tlaku neoliberálního kapitalismu, který ji systematicky rozbíjí a izolované jednotlivce či skupiny nutí k nemilosrdné konkurenci o vzácné zdroje.

Podmíněná morálka

Hlavní překážkou rozumné debaty o soužití mezi Romy a majoritou je moralizace problému. Kriminální chování sociálně vyloučených stejně jako rasistické projevy příslušníků majority jsou s oblibou pojímány jednoduše jako morální selhání a na adresu obviněných se pak slétají kazatelské rady: "nekraďte", "buďte tolerantní", apod.

Ačkoliv tajnou práci načerno při pobírání podpory v nezaměstnanosti a účast na neonacistickém pochodu nelze klást na jednu rovinu (to první je daleko ospravedlnitelnější a daleko méně nebezpečné než to druhé), v obou případech platí, že jde o jednání, ke kterému se lidé uchylují v určitých podmínkách. Výtky z morálního selhávání nepomohou. Lidé totiž budou selhávat vždy, jsou už takoví; v určitých podmínkách ale selhávají více než v jiných, takže pokud chceme problém řešit (a ne jenom trestat viníky), je třeba nemoralizovat a zaměřit se na ony podmínky.

Lidská schopnost chovat se morálně je relativní a vždy je vázána na pocit loajality k dané společnosti. Jestliže věřím, že společnost pomáhá ochránit má základní práva (život, svobodu, vlastnictví), mám silnou motivaci respektovat i morální předpisy, které pomáhají držet společnost pohromadě a plnit její základní funkce. Pokud ale v tuto schopnost či ochotu společnosti nevěřím, ztrácím i klíčový důvod být ke společnosti loajální a chovat se podle jejích pravidel.

Rasismus, k němuž se u nás začínají otevřeně hlásit i "obyčejní lidé", není jednoduše morální selhání. Pro některé lidi je to forma sebeobrany v situaci, kdy celospolečenská krize prohlubuje sociální i morální nejistoty. Morální nejistotou zde mám především na mysli stav, kdy se musí jednotlivec vyrovnávat s pocitem, že se svým způsobem života a sebepojetím není v očích relevantních autorit tak úctyhodnou a bezúhonnou osobou, jakou by chtěl být.

Nejsem antisemita, ale...

Už ve svých počátcích v 19. století (Gobineau, Chamberlain) se rasismus vyznačoval jedním na první pohled paradoxním rysem. Rasisté považovali svou vlastní rasu za nadřazenou, protože (údajně) představovala v dějinách produktivní, tvůrčí živel, zatímco rasa nižší představovala živel, který sám nic netvoří, jen spotřebovává, případně přímo ničí, co vyprodukovali jiní. S tímto pocitem nadřazenosti se ale mísil děs z toho, že příslušníci oné nižší rasy, jakkoliv je prý neschopná, nás mohou ovládnout a podrobit si nás. Tato podivná směsice arogantního sebevědomí a ustrašenosti byla vyjádřením životního pocitu těch, kdo v dramaticky se měnící moderní společnosti ztráceli své sociálně ekonomické jistoty a museli o svůj status zápasit; báli se, protože objektivně neměli věci dostatečně ve své moci, dějiny šly jaksi proti nim, a tak si dodávali falešné sebevědomí mýtem o příslušnosti k vyšší rase. Což je hlavní zdroj rasismu i ve 21. století.

Stále nejsrozumitelnějším modelem evropského kontinentálního rasismu je antisemitismus, na němž lze pozorovat snad všechna klišé, kterými se dnes vyznačuje protiromská rétorika. Velmi ilustrativní je např. odpověď, kterou dala v 60. letech v jednom rozhovoru dcera nacistického eugenika Eugena Fischera na otázku, zda byl její otec antisemitou: "Samozřejmě že podporoval segregaci Židů. Dovedete si představit, jaké to bylo, když jsme v roce 1927 přišli do Berlína? Kina, divadla, literatura... všechno bylo v jejich rukou. Ano, souhlasil se segregací. Ale antisemitou nebyl." (Claudia Koonzová, Svědomí nacismu, Praha 2009, s. 269) Toto vědomé odmítnutí rasismu, a zároveň nevědomé (a o to účinnější!) ztotožnění rasistických fantasmagorií (všechno bylo v jejich rukou) s objektivní realitou, se dnes opakuje téměř doslovně ve vztahu majority k Romům.

Jakmile někdo zaujme podobné přesvědčení, není možné mu je vyvrátit. Žena z citovaného rozhovoru by jistě mohla uvést konkrétní příklady podniků, patřících židovským majitelům. To by pak vydávala za empirický důkaz pro své tvrzení. Kdybychom jí uvedli příklady podniků, jejichž vlastníci rozhodně Židy nebyli, řekla by, že jde o výjimky. Na takový způsob argumentace se velmi špatně odpovídá, leda bychom měli po ruce celkové statistiky, což zpravidla nemáme. A navíc bychom se mohli dočkat obvinění, že ty statistiky zfalšovali nějací Židé; ostatně právě takto reagovali francouzští antisemité na osvobození Alfréda Dreyfuse, neprávem nařčeného z vlastizrady -- rozhodnutí pro ně bylo pouze dokladem toho, že Židé už ovládají i soudní systém.

Na základě popsané logiky fungují i reakce anticiganistů, když se někdo snaží vyvrátit legendy o systematickém zneužívání sociálního systému Romy nebo o tom, co všechno mají Romové zadarmo. Poukazování na fakta nepomůže. Když nerasista, který "jenom nemá rád cigány", uvidí Romku, že v lékarně neplatí za lék, za který se jinak platí, získá důkaz pro pravdivost jedné z o oněch legend; nenapadne ho vysvětlení, že ta žena má na odpuštění některých poplatků nárok proto, že je v sociální nouzi, ne proto, že je Romka. Fakta nám většinou slouží jen k potvrzení názoru, který jsme si už vytvořili nebo jsme náchylní si ho vytvořit; zkušenosti svědčící o jiném stavu věcí máme tendenci přehlížet, což je bohužel přirozené lidské chování.

V pozadí lidových legend o Romech je obdobná směsice civilizační arogance a paranoidní ustrašenosti jako v případě antisemitů -- Romové jsou na jednu stranu naprosto neproduktivní a neschopní paraziti, na druhou stranu jsou tak mocní, že se jich bojí i policie; na jednu stranu jsou naprosto nevzdělaní a bez civilizačních návyků, na druhou stranu mají dokonale nastudovaný systém přidělování sociálních dávek a perfektně se vyznají v příslušných zákonech; na jednu stranu si troufnou útočit jen v přesile, na druhou stranu jejich několik stovek tisíc ohrožuje téměř deset miliónů příslušníků absolutní etnické většiny, která navíc drží prakticky všechny úřady, pořádkové síly a média.

Rasismus jako protijed

Mezi dnešním rasismem vůči Romům a antisemitismem je ale jeden důležitý rozdíl. Osoby židovského původu nebyly v přednacistickém Německu k rozeznání od "Árijců"; vypadali jako obyčejní Němci (typické fyzické znaky "židovské rasy" se nacistické vědě nikdy nepodařilo přesvědčivě definovat, jakkoli se o to úporně snažila). S ohledem na historicky původní formu rasové teorie není toto výjimečná, ale právě naopak výchozí situace. Příslušníci oné cizí, destruktivní rasy žijí přímo mezi námi a na první pohled není snadné je identifikovat. Proto byly nutné ony žluté hvězdy.

Odlišná barva pleti je pak pro rasisty darem z nebes (nebo spíš z pekla). Podporuje totiž zdání, že odlišnost mezi rasami je něco daného přírodou, ačkoliv samotná představa, že existují různé lidské rasy je kulturním konstruktem a odlišná barva pleti je stejně tak zvnějšku vnucená nálepka jako Davidova hvězda. Je to jako s barvou očí -- za normálních okolností sice nějak vnímáme, že lidé mají různě barevné oči, ale tyto rozdíly nebereme jako doklad jinakosti ve smyslu příslušnosti k jiné lidské rase; kdyby nás ale někdo přesvědčil, že třeba všichni modroocí jsou příslušníky jiné rasy, naučíme se tak na ně dívat a začne nám to připadat přirozené a především empiricky podložené -- každý to přece vidí. Zmiňuju tyto zdánlivé drobnosti především proto, abych upozornil, že rasismus není a nikdy nebyl tím, čím se na první pohled jeví -- totiž "nenávist k lidem odlišné barvy pleti". Takto "zdůvodněná" nenávist je jistě projevem mimořádné stupidity a bylo by příjemné smést rasismus ze stolu právě jako něco ostudně hloupého. Jenže ono to není tak jednoduché. Jak už jsem zmiňoval, rasismus je především forma sebeobrany. Poskytuje určité psychologické uspokojení, které je silnější než cokoliv, co zmůže racionální a empiricky podložená argumentace.

Často se zapomíná, že Adolf Hitler nezískal srdce německého voličstva jen budováním obrazu Nepřítele (které ostatně naráželo na problémy, protože mnoho Němců vyhrocená antisemitská rétorika spíš odpuzovala). Nepostradatelným prvkem jeho rétoriky bylo ztotožnění se s nekriticky vychvalovaným malým člověkem, prostým Němcem nejlépe rolnického původu. Frustrovanou německou společnost, která nejenže nevyhrála Velkou válku, ale dějiny vítězů jí navíc házely na hlavu vinu za její rozpoutání, hladil Hitler po hlavě a opakoval jí, jak je ve svém zdravém jádru jedinečná, bezchybná a moc a moc nepochopená: když se zbavíme vnitřních nepřátel a zůstaneme jednotní (všimněme si: jednota je paradoxně podmíněna oddělením a vyloučením), budeme moci všechny tyto své skvělé vlastnosti rozvinout a vrátit se na zasloužené evropské výsluní.

Psychologická uspokojivost této rétoriky je mj. dána tím, že razantně blokuje každý pokus o společenskou kritiku a sebereflexi. Vina -- a zvláště kolektivní vina, která na naši hlavu padá bez toho, že bychom sami museli něco provést -- je psychicky nesmírně zatěžující, a vina za světovou válku samozřejmě patří k těm nejnesnesitelnějším. Hitler nabídl Němcům protijed proti tomuto pocitu viny a proti tlaku na společenskou sebereflexi, který s ním byl spjatý.

Co "tvrdá fakta" neřeknou

Současná česká společnost je v podobné, i když ne tak dramatické situaci. Rétorika neoliberální pravice zvítězila na rovině "nadstavby" tak důkladně, že prostý český člověk musel v posledních letech neustále čelit obviňování, že je málo pracovitý, málo úspěšný a málo modernizovaný, že si "žil nad poměry" a že přivede český stát "do Řecka". Rasismus nabízí proti tomuto morálnímu provinění funkční sebeobranu -- já nejsem lůzr jako "líný Řek", já nezneužívám dávky, já nedělám bordel, já nejsem parazit, já patřím mezi ty produktivní.

Do hry přitom vstupuje ještě faktor, který v souvislosti s jiným, totiž kolonialistickým typem rasismu, popsali autoři jako Franz Fanon a který historicky souvisí zejména se zotročováním obyvatel afrického kontinentu. Jeho logika je asi následující: Nejprve je nějaká společnost ovládnuta jinou, silnější (v jazyce kolonistů "civilizačně vyspělejší"), uvržena do okovů a udržována v tomto stavu, s výrazně omezenými možnostmi svobodně si zvolit způsob života a rozvíjet ho. Následně vzniká rasistická teorie, která zhruba říká: podívejte se, jak ti lidé žijí, podívejte se, jak jsou nevzdělaní a jak necivilizované mají způsoby, to je přece jasný důkaz jejich rasové méněcennosti; jejich segregace není nic nemorálního, opírá se o objektivní stav věcí! Taková argumentace je z hlediska "tvrdých faktů" neprůstřelná, uplatňuje se tu "mýtus daného".

Zpochybnit ji můžeme až v okamžiku, kdy se zeptáme: jak k tomu historicky došlo, že ti lidé vypadají tak, jak nyní vypadají? To je ale otázka, kterou si rasista klást nemůže, resp. má na ni předem danou odpověď. Rasismus kromě jiného poskytuje sebeobranu proti podobným kritickým otázkám a jejich schopnosti vyvolávat špatné svědomí.

Domnívám se, že současný český anticiganismus nejlépe vysvětlíme kombinací rysů obou zmiňovaných typů rasismu -- toho, kterým se vyznačoval nacistický antisemitismus, i toho, který je typický pro kolonialismus. To, že jde o psychologicky velmi účinnou sebeobranu, která se navíc umí odít do kabátce "tvrdých faktů", je každopádně společné oběma formám; vždy jde o reakci na sociální a morální nejistotu ohledně vlastní pozice ve společnosti.

Jestliže tuto psychologickou dimenzi podceníme a budeme lid toliko přesvědčovat, resp. obviňovat, že rasismus je ostudný a že slušní lidé rasisty nejsou, tak proti jednomu kýči jenom postavíme jiný kýč. Definujícím znakem kýče je, že absolutizuje určitý stav, nevidí jeho historii. Rasista se stylizuje do role "slušného člověka", odsuzuje "nepřizpůsobivého" a požaduje jeho segregaci, případně "poslání do práce" (nezapomínejme, že heslo "Práce osvobozuje" dodnes visí na vstupní bráně osvětimského vyhlazovacího tábora). Morálně jednoznačný rozdíl mezi "slušným" a "nepřizpůsobivým" by se začal hroutit v okamžiku, kdy by si "slušný" položil otázku: není "nepřizpůsobivý" jen někdo, kým bych se stal také, kdybych už v druhé generaci neměl přístup k pořádnému zaměstnání, vzdělání a dalším výdobytkům? Neztratil bych postupně motivaci dostat se z ghetta, kde to aspoň znám a jeho obyvatelé mou osobou nepohrdají?

Stejně kýčovitý jako protiklad mezi "slušným" a "nepřizpůsobivým" ale může být i protiklad mezi "slušným" a "rasistou", a to z úplně stejných důvodů -- nevidí historii toho, jak se rasista stal rasistou; vidí jen jeho morální a intelektuální selhání, ne už společenské procesy, díky nimž se ono selhávání stává subjektivně smysluplným způsobem, jak se bránit nejistotě, pocitu ohrožení, osobní dezintegrace a méněcennosti.

Koláče bez práce?

Prvním krokem z tohoto souboje dvou kýčů musí být odmítnutí moralizujícího slovníku. Moralizace je velkým vítězstvím pravicové ideologie, která nás naučila vždy hledat nějaké viníky a přehlížet sociálně ekonomické procesy, které těm viníkům předcházejí a na které je třeba reagovat v prvé řadě, politicky, ne trestněprávně. Pravice úspěšně tato témata odpolitizovala a místo nich nám nabídla mýtus o nedostatku tzv. protestantských ctností nebo -- aktuálně -- o údajném nebezpečí pro svobodu a demokracii ze strany populistického a prolhaného prezidenta, kterého dostali na Hrad -- jak jinak -- levicoví voliči. Ti jsou pořád něčím vinni, a tak hledají cestu, jak břemeno této viny přenést na jiné. A protože jejich schopnost masové občanské sebeorganizace a odmítnutí stávající podoby politiky se blíží nule, zažívají onen pocit, že jsou akceschopným, mocným a respektu hodným lidem alespoň při protiromském pochodu.

Boj proti rasismu, má-li být úspěšný, musí nabídnout psychologicky srovnatelně účinný model, který ale překoná antagonismus mezi pracující a nepracující chudobou, tedy nenávist mezi těmi, kteří na práci většinou nedosáhnou, a těmi, kdo ji ještě mají a jsou naštvaní, že ze svých daní musí platit i ty nepracující. Dnes nesmírně rozšířené obviňování z parazitismu (sám jsem jako humanitně zaměřený učitel na veřejné vysoké škole občas jeho terčem) je dokladem hluboké krize solidarity v české společnosti. Solidarita totiž nakonec není nic jiného než vědomí vzájemné závislosti -- a v okamžiku, kdy tuto závislost přestaneme chápat, začnou se nám samotné společenské vztahy jevit jako parazitování. To není otázka faktů, ale jejich psychologického zabarvení.

Před českou levicí, nemá-li nadále přijímat bytostně pravicovanou rétoriku moralizování a trestání viníků, leží přetěžký úkol -- zpochybnit status, kterému se až dosud těšila v naší společnosti práce. Práce není sama o sobě ničím osvobozujícím a humanizujícím, za jistých podmínek je to naopak zotročující činitel, dokonce forma trestu; levicová teorie pro to dávno má termín vykořisťování. Nehledě na to, že mnozí pracující jsou zaměstnáni v takovém typu produkce, který je svou zbytečností a dopadem na životní prostředí vlastně horším chováním než kapesní krádeže.

Vykořisťování má mnoho podob. Vykořisťováni mohou být i nepracující, kteří se stávají objekty manipulace ze strany lichvářů, majitelů "sociálních" ubytoven nebo heren (někdy v jedné osobě), developerů, zaměstnavatelů načerno či stoupenců nenávistných ideologií, zneužívajících téma sociálně vyloučených k vytřískání politického kapitálu. Různě vykořisťovaní by se měli spojit, ne se hádat, kdo je vykořisťován více.

Levice by měla sebrat odvahu a pokusit se zavést do veřejné debaty téma nepodmíněného základního příjmu (NPZ), na který by měl nárok každý svéprávný občan státu, a to bez toho, že by musel splnit jakékoliv další podmínky v podobě ekonomické nouze nebo ochoty pracovat. NPZ by např. vyloučil situace, kdy člověk mající pravidelný příjem ze zaměstnání nemá nárok na sociální dávky, zároveň se ale nad onou hranicí potřebnosti pohybuje jen o takový kousíček, že se fakticky nemá finančně lépe než nepracující, který žije už jenom z těch dávek (případně kombinovaných s prací načerno). Pracující pak zákonitě závidí nepracujícímu (jistě i proto, že nikdy nebyl v jeho kůži). Základní příjem by mu závidět nemohl, protože by na něj měl nárok také, a pracoval by jen proto, že jej to baví, nebo proto, že by mu NPZ nestačil.

NPZ je nicméně opatřením spíše individualistickým, a proto nedostatečným. Co chybí nejvíce, to je schopnost občanské sebeorganizace a samosprávy. Je to vidět i na takových kauzách, jako byly protiromské protesty v Českých Budějovicích. Drobné sousedské spory, trošku ve stylu seriálu "Slovácko sa súdí", přerůstají v etnické napětí krom jiného proto, že neexistují žádné občanské struktury, které by je zavčasu dokázaly řešit diskusí a komunální prací. Kdyby místní Romové měli své uznávané představitele, za kterými by bylo možné zajít a situaci s nimi probrat, k eskalaci by nemuselo dojít. Jenže něco takového chybí i v majoritní části společnosti, která k tomu má mnohem více prostředků.

Funkce solidární občanské sebeorganizace je v české společnosti neobsazená (jistě se najdou lokální výjimky). Na prázdném místě, které po ní zbývá, se pěstuje opium anticiganismu.

Vytisknout