Mé mladé přítelkyni V

20. 8. 2013 / Jiří Jírovec

Básník má jistě právo na přiznání, že mu svět, když odklonil pohled od koz a přilehlých oblastí, připadal jako bordel. Jenže takto zúžený pohled patnáctiletých očí k pochopení oné "obrody" nestačí.

V písni se mluví o obrození mršiny a o lidských rysech, či dokonce tváři pro bestii. Jenže touhu po obrození a lidských rysech u těch, kteří vládnou, mají lidé bez ohledu na vládnoucí ideologii. Proto byly třeba studentské bouře v kapitalistické Paříži, které frankofilovi Dědečkovi zastínila dívčí ňadra. Aby se nemluvilo pořád o kozách.

Je celkem pravda, že během jara 1968 došlo k určitým změnám na československé politické scéně. Stejně tak je nepopiratelné, že tehdy byla svým způsobem "zvlněná" i západní Evropa. Jenže předehrou k československému jaru bylo pozvolné uvolňování, které vlastně začal Antonín Novotný, když si připsal zásluhy o dovršení výstavby socialismu a nechal v roce 1960 vtělit "S" do původního názvu ČSR, aby to svět věděl. To ovšem bylo Dědečkovi sedm let.

České zvlnění, později zvané obrodným procesem, bylo výslednicí řady faktorů, z nichž vynikají zejména tyto:

• Blbost, která postupně zasáhla řízení mnoha věcí, se stala natolik viditelnou, že ohrožovala kontrolu společnosti prostřednictvím ideologie;
• Rehabilitace komunistů Kolderovou komisí (1963) přivedla mnohé bývalé, ale stále ještě relativně mladé politiky znovu k boji o moc; a
• Politik odsunutý do pozadí neměl kam z politiky odejít. Trafiky v dnešním slova smyslu neexistovaly.

K prvn9mu bodu je možné povzdechnout, že si blbost i po sametu udržela charakter neporazitelnosti. Na současné politické scéně je bohužel možné pozorovat tragický posun k takměř absolutní idiocii.

Třetí bod vedl k tomu, že nikdo nemohl z politiky jen tak odejít. Zajímavostí tohoto bodu je, že v Sovětském svazu třicátých let byl odchod ze slávy symbolizován posunem ze středu oficiálních fotografií na jejich okraj a v aparátu do méně významných funkcí. Za Stalina to bylo ministerstvo pošt. Pak už bylo zatracení.

Není příliš známé, že bolševici uplatňovali v počátcích své vlády heslo "opustíš-li mě, zahyneš". V jeho rámci bylo vystěhování z Ruska považováno za obdobu trestu smrti, a tudíž mezi potenciálními odsouzenci bylo populární. Kohoutova kniha "Proveď vola světem, volem zůstane" ono heslo, v pasáži o ruských emigrantech osmdesátých let, svým způsobem potvrzuje.

Ale zpět k obrodě šedesátých let. Ta nevznikla mimo komunistickou stranu. Ostatně, většina intelektuálních špiček té doby měla stranickou legitimaci. Mezi spisovateli třeba Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, A.J. Liehm, Jan Procházka a Milan Kundera.

Za přelomovou událost bývá považován IV. Sjezd československých spisovatelů v roce 1967, kde někteří řečníci překročili hranice partajního pískoviště. To bylo z hlediska moci nepřijatelné, což dal najevo partajní boss Jiří Hendrych demonstrativním odchodem ze sálu a větou "Všechno jste prohráli".

Kdo a co vlastně prohrál, bylo pro nezasvěcené lidí neprůhledné. Trochu opadávalo listí blbosti, byla zrušena cenzura a ministr vnitra dokonce vyzval občany, aby neposílali anonymní dopisy. To všechno poněkud zapadlo, protože proces uvolňování již nějakou dobu trval.

Pokud jde o anonymní dopisy a udání, v roce 1968 se objevily informace o tom, že za Protektorátu bylo Gestapo tak nějak unavené, či znepokojené, z přívalu udání. Snad je ti hodní Němci i zahazovali. Pak se o této skvrně v československých dějinách přestalo mluvit. Prostě se děly důležitější věci.

Obrazně řečeno, ve společnosti existovaly dvě skupiny, obě ovládané komunisty. Ty si uvnitř svých domén vzájemně vyřizovaly staré účty a pak mezi sebou bojovaly o pozice. Každá skupina měla svoje dogmatické (tedy snadno napadnutelné a během Pražského jara odcházející) křídlo, proti němuž stáli ti, kteří se považovali za progresivní.

Před intelektuály stála nejen vidina podílu na politické moci, ale i možnost ovlivňovat ve svém (finančním) zájmu ediční politiku nakladatelství, dramaturgii divadel a filmů a náplň novin a časopisů.

O těchto aspektech uvolnění se nemluví. Nevím, že by existovala analýza, která by vysvětlovala, proč se před sametem tolik spisovatelů a novinářů snadno uživilo psaním a proč posametová kontrola společnosti korunou znamenala tak obrovské existenční ohrožení pro mnohé z nich.

Pražské jaro bylo neobyčejné v tom, že naznačovalo možnost, že by nakonec mohl vzniknout solidární systém, který by měl, přes nedostatek demokratických atributů, opravdovou podporu veřejnosti.

Ta se projevovala nejen v rovině politické, zejména když začaly přituhovat vztahy s Kremlem, ale například i ve sbírání zlata na československý poklad. Obé je v současných poměrech těžko představitelné. Stejně tak je nepředstavitelné, že by občané přišli na náměstí a oslavovali, kam politici zem dovedli. Nebo, že by lid vzkazoval Nečasovi a nebo Kalouskovi "Jsme s vámi, buďte s námi".

Historici opomíjejí, patrně záměrně, zcela zásadní otázku: Mohlo Pražské jaro uspět v době, kdy vládla studená válka? Jinak řečeno: měl Západ jakýkoli zájem na tom, aby se nenáviděný systém zvaný "socialismus" nebo "komunismus" obrodil způsobem, který by jej činil přitažlivým pro obyvatele jiných zemí? Pro pravicovou ideologii byl ostatně nepřijatelný i sociálně demokratický model ve Skandinávii.

Západ samozřejmě vítal oslabování Kremlu v satelitních státech. Rumunský (později diktátor) diktátor Ceausescu jím byl byl považován za hrdinu, protože odmítl jakoukoli přítomnost vojsk Varšavské smlouvy na rumunském území. Sympatie západu k Dubčekovi tak daleko nikdy nešly. Tvrdí se, že Dubček a Svoboda byli v roce 1968 v podobné situaci jako Beneš v roce 1938. Jde ale o paralelu z historického hlediska v podstatě bezvýznamnou. Jan Werich říká v jedné předscéně: "Malý český člověk vždycky věděl, co kdy kdo měl říct."

Hodnocení Pražského jara se vyhýbá řadě otázek. Například:

• Jaký politický program měla "opozice";
• Pokud vůbec nějaký existoval, jak se v něm odráželo, co očekávala veřejnost; a
• Do jaké míry byla činnost opozice financována ze západu.

Další základní otázkou je zda lidé chtěli zrod nové šlechty a miliardářů, návrat katolické církve k moci a postupné rozvracení sociálního státu. Tato otázka je tabu i při hodnocení roku 1989. Vytunelování české ekonomiky a nástup nových politiků, jejichž arogance překonává všechny meze dříve připisované komunistům, za to cinkání klíči jistě nestály.

Na konci roku 1967 byla vyvolána představa "únavy" z vládnutí Antonína Novotného.

Přítelkyně moje, jako pamětník si troufám tvrdit, že většině lidí bylo tehdy šumafuk, kdo na Hradě sídlí. Problémy, které se dřív řešily za zavřenými dveřmi, se ale dostaly do médií. Je jistě pozoruhodné, že proti medializaci (čti: alespoň trochu vědět, co se chystá) protestují 24 let po sametu někteří politici z právě odstavené pravice. Lid má přece vidět jednotu a ne být rozptylován zprávami v novinách či televizi.

Většina lidí neměla v roce 1968 dostatek informací, aby věděla, co se skutečně děje. Nahlížela dovnitř zvenčí, aniž by si byla vědoma, že je v každém případě manipulována komunisty.

S bývalým stranickým aparátčíkem Dubčekem, jehož znal jen málokdo, nastoupila iluze změny. Ta byla mediálně zvýrazněna fotografií, an skáče šipku do bazénu. Pravda, bylo to něco něco tak nového, že nastalo tulení zpěvaček a hereček k politikům, čímž bylo narušeno teritorium, které se před tím zdálo mít geronto-homosexuální charakter.

Přítelkyně moje, o Dubčekovi toho vím příliš málo na to, abych o něm mohl vynášet nějaké soudy. Snad kromě jediného: Nedošlo mu, jak se dělá mezinárodní politika, a tak zbabral jednání s těmi, kteří pak přispěchali na pomoc. No, byl Slovák a asi neznal Švejka.

Zajímavé byly ekonomicko-politické tlachy, které se objevovaly v médiích. Třeba o tom, že by dělnická třída měla hrát větší úlohu při vedení podniků. Nejspíš to měly být praktiky "kapitalismu s lidskou tváří", tedy jakási spoluúčast dělnické třídy - podle hesla jednotni vpřed.

Československo v té době mělo Otu Šika, údajně geniálního ekonoma. Poté, co emigroval, přednášel nějakou dobu kapitalistům o tom, jak šikovně to komunisté chtěli dělat. Jenže kdo měl zájem na tom, aby se básníkova "mršina" obrodila? A co zbylo ze Šikových myšlenek?

V souvislosti s Osvobozeným divadlem jsem kdesi četl, že jeho název měl správně být "rozvolněné divadlo", tedy scéna, která opouštěla některé zavedené divadelní formy.

Obdobně, československá společnost roku 1968 nebyla osvobozená, ale rozvolněná, protože opouštěla některé, ale ne všechny, zastaralé politické formy. Dubčekova šipka nepřinesla žádnou novou svobodu a zapadla do bezvýznamnosti, stejně jako ztopořený Topolánek do soukromé jachty.

S odstupem času je zřejmé, že:

1) Hlavní politickou silou, která se přičinila o "bratrskou pomoc" byl Klub 231, který mediálně rozvířil, v té době v podstatě uzavřenou, otázku politických procesů padesátých let.

2) Role Klubu angažovaných nestraníků (KANu) je silně přeceňována. Podle toho, co vím, šlo původně spíše o recesistický podnik, který se nedostal za plot zvaný zaregistrování.

3) Bilak měl pravdu v tom, že výsledkem probíhajících procesů může být obnovení kapitalismu v Československu. Spletl se jen o dvacet let.

4) O úspěch Pražského jara rozpolcený svět nestál. Mezi lednem a 21. srpnem 1968 se v Československu odehrál silně přeceňovaný boj o moc, který neměl mezinárodní význam, natož pak aby určoval nějaký směr pro lidstvo.

5) K Pražskému jaru se již nikdo nehlásí. Jeho protagonisté buď zemřeli, nebo se překabátili. A tak není, kdo by na obranu této episody v československých dějinách vystoupil.

6) Skutečný mezinárodní význam měla "bratrská pomoc". Ta ve svých důsledcích oslabila Sovětský svaz a konec konců uvolnila ruce Západu, který si pak mohl dělat pořádek v oblasti svého zájmu. Boj SSSR a USA za jejich hodnoty a zájmy lze například najít v tomto souhrnu . Nastal a dodnes pokračuje čas omezené suverenity.

7) Velmocenského zacházení s malými státy, které nechápají, co je pro ně dobré, lze dokumentovat zákrokem USA proti Panamě. 20. prosince 1989, tedy deset dní před tím, než měl být Panamský průplav předán republice Panama provedly USA vojenskou invazi Záminkou bylo, jak jinak, ohrožení demokracie presidentem Manuelem Noriegou, jinak dlouholetým spolupracovníkem CIA. K této obehrané písničce bylo přidáno obvinění z pašování drog. Noriega, pokud to je vůbec pravda, ovšem nedělal nic jiného než že reagoval na trvalou poptávku po drogách v USA. To je ta nabídka a poptávka, jimiž žongluje neviditelná ruka trhu.

8) V porovnání s Panamou byla invaze pěti spřátelených států švejkovsko-operetní záležitostí. Ruští vojáci měli rozkaz nestřílet, a tak byly oběti na životech velmi malé. S ruskými vojáky se diskutovalo na ulicích, otáčely se informační tabule na silnicích. V dobré paměti je obsazování televizního vysílače Cukrák, kdy se vojáci plížili lesním porostem a nechali obsluhu odjet po silnici.

Američtí vojáci to v Panamě vzali od podlahy a za cenu asi 4000 mrtvých a několika dalších tisíc uprchlíků rychle nastolena nová, proamerická vláda, která usoudila, že je průplav v dobrých rukách a netřeba to měnit.

9) Invaze do Československa byla šokující, ale nikoli nepředvídatelná. V Československu se politická scéna proměnila teprve v dubnu 1969 a teprve o další dva roky později vlastně nastala normalizace. V první fázi šlo zase o vyřizování účtů mezi vítězným a poraženým křídlem komunistů. Rozdíl mezi tehdejší a sametovou výměnou kádrů je v tom, že ta posledně jmenovaná byla méně viditelná.

Boj o posametovou moc se projevil i tím, že si vědci i spisovatelé po sebou uřízli větev a přeměnili dříve respektované instituce na spolky pro kamarády. Učenou společnost pro kamarády zakladatelů ani Svaz spisovatelů nebere nikdo vážně.

Vzhledem k současným problémům, které není "reálný" kapitalismus schopen řešit, je zřejmé, že československý koncept socialismu s lidskou tváří, byl vlastně nadčasový. To, že neuspěl, lze přičítat žabomyším válkám mezi československými mocichtivými. Ti nepochopili, že se politika vůči velmocím vyžaduje nejen vnitřní soudržnost, ale i schopnost manévrovat v rámci daných možností.

Pražské jaro bylo jen epizodou ve vývoji solidární společnosti, který trval 40 let. Hrabal v Ostře sledovaných vlacích popisuje, jak se příbuzný, penzista, chodil posmívat dělníkům v lomu a se zlou se potázal. Hlupáků bylo v našich zemích vždycky dost, a tak není divu, že po roce 1989 obsadili čelné pozice. Jestliže se bývalý president posmíval panelákům, bylo to než čisté hlupáctví. Jestliže nová moc odmítla připustit, že se před sametem lecos udělalo ve prospěch lidí, a to dobře, šlo o stejný fenomén.

Pražské jaro symbolicky skončilo podrazem, kterým se Havlova klika zbavila Dubčeka, který mohl představovat navázání na rok 1968.

Předcházející režim dokázal udržet plnou zaměstnanost, solidní školství (zatím nikdo nevysvětlil, jak bylo možné, že se většina emigrantů po 68. roce dobře uchytila, přestože byli "zdevastováni" československým školstvím). Existovala dostupná zdravotní péče, stejně tak solidní zemědělská a průmyslová výroba a rozsáhlá bytová výstavba. To vše bylo po sametu negováno.

My Češi jsme kabrňáci hlavně na likvidaci soch a přejmenovávání ulic. Bouráme stavby jen proto, že je "postavili komunisti".

Po "úspěchu" posametové přestavby, která přinesla půl miliónu nezaměstnaných, obrovský státní dluh, ztrátu kontroly nad vlastní ekonomikou i suverenitou se předcházející režim, a z něj hlavně šedesátá léta, jeví v daleko příznivějším světle než si troufáme otevřeně přiznat.

Přítelkyně moje, politická moc šedesátých let a zejména ta z Pražského jara vzbuzovala dojem, že se snaží udělat něco pro lidi, jimž vládne. V kontrastu k tomu vystupují některé výroky hlupáků mezi současnými poslanci. Na otázku, zda by podporovali rozpočet (Rusnokovy vlády) i kdyby byl výborný, odpověděli, že je nezajímá, protože, parafrázováno, není "jejich, pravicový". Lidi (čti: ulice či lůza) je absolutně nezajímají.

Myslím, že se lidská společnost, a ta česká především, musí oprostit od takového ideologického balastu. A to nejen při řešení současných problémů, ale i při zpětném pohledu na vlastní historii.

Je jistě možné žonglovat se slovy komunistický režim, normalizace, útisk, zločin a podobně. Ptát se ale musíme, co minulý režim skutečně udělal pro lidi a kam naděje na lepší budoucnost dovedl ten současný.

Musíme si současně připomenout, že soudobý kapitalismus není schopen řešit problémy, ledaže se nakonec uchýlí k odsuzovaným "socialistickým" praktikám. Abys to neměla jen ode mě, můžeš si přečíst třeba tento článek .

Toto téma si dovolují otevřít BL, ale jinak je obecně tabu. Proto titulky o zneužívání sociálních dávek zatlačují do bulváru ojedinělé zoufalé výkřiky: "buď zaplatím nájem, nebo léky pro svou dceru" a nebo "válečný hrdina: medaile sem, medaile tam, nemá na nájem, který mu italský majitel pražského domu nehorázně zvyšuje".

V Kanadě již přišli na to, že určité přerozdělování bohatství je naprosto nezbytné. Každý Kanaďan nad 65 let má nárok na příspěvek ve stáří (maximum je 800 dolarů měsíčně). Detaily můžeš najít v tomto článku . Česká média se takovým, ideologicky špinavým věcem vyhýbají jako čert kříži. Politikům jejich poraděnkové nedonesou, že bez onoho příspěvku by podstatná část kanadských důchodců skončila na ulici.

Přítelkyně moje, tragédií Pražského jara není "spřátelená" pomoc a dokonce ani "normalizace", která, jak jsem již napsal, postihla především komunisty. Normalizace nebyla víc než návrat k realistické politice vůči velmoci.

Když jsem v roce 2005 napsal článek ke stému výročí narození Jana Wericha , schytal jsem řadu nadávek za názor, že podpis Anticharty (tu podepsala většina nyní tak statečných bojovníků proti režimu) mohl odrážet obavy umělců z toho, že to, co bylo v předcházejících letech dosaženo, tedy jako výsledek postupně uvadajících normalizačních tlaků, je ohroženo. Po podpisu Anticharty se všem ulevilo a pustili se do předstírání spolupráce s režimem. Třeba Menšíkovy Silvestry jsou překrásným důkazem, jak se česká kulturní elita jakoby bavila a nepochybně v kapsách protestně a odhodlaně svírala pěsti (a v nich možná honorář za účast).

Tragické na celé věci je velmi rychlé zapomenutí na to, že jsme se jako stát snažili o model sociálního státu. Stejně tragické je potlačování hrdosti na to, co bylo v letech 1948-89 dosaženo.