...a zase ten Machiavelli!

28. 7. 2013

Nevidím žádný jiný způsob, jak zprostředkovat pochopení skutečného charakteru politiky, naučit pěstovat si patřičnou ostražitost vůči standardně používaným praktikám politické manipulace, a také jak neočekávat naivně něco, čeho se od politiky prostě nikdy nedočkáte - například splnění představy, že někdy někde nějací politici ("ti správní a nezkažení"), aniž k tomu budou soustavným a nepřetržitým občanským tlakem přinuceni, přestanou veřejnost rutinně podvádět, krást a začnou držet slovo.

Philip Bobbitt, ústavní právník oceňovaný kvůli působení v administrativách několika amerických prezidentů mj. Henry Kissingerem (ano, jsou na světě i země, kde politici ústavní právníky neoznačují šmahem za schizofreniky), sepsal knihu nazvanou Dvorská a palácová roucha: Machiavelli a svět, jenž stvořil způsobem, který lze označit za záměrné vynětí autora z historického kontextu. Ne že by Bobbitt výslovně neuvedl, že šlo o teoretika přechodu od feudálního korporativismu ke knížecímu státu; interperetuje však jeho myšlenky způsobem, jenž nerespektuje přístupy a myšlenková východiska pro Machiavelliho v podstatě samozřejmé. Označit autora, který považoval stát za osobní vlastnictví vladaře, za moralistu a konstitucionalistu, to by mohlo na první pohled svědčit o úplné neschopnosti porozumět psanému textu; ve skutečnosti však Bobbitta z ničeho podobného podezírat nemusíte, prostě jen záměrně zavádí zmatek. Ten naprosto vyhovuje praxi současného amerického prezidenta, jenž ve jménu ústavy ústavu ničí a se státem, který si v mnoha ohledech fakticky přivlastnil, zachází snad ještě bezskrupulózněji nežli Machiavelliho vladař.

Jak Bobbitt správně píše, hlavním imperativem je pro Machiavelliho zachování státu (ale coby osobního vlastnictví vladaře) prakticky za jakoukoliv cenu. Tomuto účelu je třeba přizpůsobit prostředky, které se už z principu pohybují velmi daleko za hranicemi konvenční morálky. To nicméně ještě vůbec neznamená, že by si vladař mohl počínat zcela libovolně a nemusel se na nic ohlížet, jak to prezentují cyničtí apoštolové naprosté mocenské zvůle. Vyžaduje-li to úsilí o zachování státu, vladař musí dle Machiavelliho podvádět a porušovat slovo, politicky pronásledovat své protivníky - avšak neexistují žádné okolnosti, které by v politice ospravedlňovaly ponižování nebo mučení za účelem obveselení vladaře, případně loupení žen. Vše, co vladař podniká, musí mít svůj poslední důvod v upevňování moci. Činy, které protivníky a poddané jen zbytečně hněvají a provokují mstu, nepatří do arsenálu vladaře, jak jej chápe Machiavelli.

Ne že by se zmíněný postoj dal bezvýhradně hájit: Dospěje-li např. vladař k názoru, že gumová kategorie "státního zájmu" ospravedlňuje likvidaci občanských práv, všeobecné špiclování a program strojového vraždění na dálku, těžko bude tyto své náhledy i on osobně otevřeně prezentovat a poddanstvu je jistě podá v nějakém podstatně lákavějším balení, neboť ví, že rozhodně nenadchne. Tím však výše zmíněný rozdíl ještě nijak nemizí: Pro Machiavelliho prostě neplatí zásada "Účel světí prostředky" nikterak absolutně, protože legitimní účel je v politice každopádně pouze jeden - zachování státu - a tak veškeré osobní kaprice, resentimenty, bolístečky a ukřivděníčka panovníka, ze kterých pramení různé podlé pomstičky, odvetky a škodolibá zadostiučiněníčka, nelze dokonce ani machiavellisticky nikterak odůvodnit. To už je jen naprosto iracionální, krystalicky čistá patologie moci, která dokonce ani se státním zájmem, jak jej chápe Machiavelli, nemá absolutně nic společného.

***

Machiavelli byl renesanční člověk, muž, kterého intrikou sesadili z veřejného úřadu, mučili a poslali do vyhnanství. Pochopitelně, že nikdy nebyl ani nemohl být vyznavačem moderního občanského náboženství pokroku s jeho důvěrou v nekonečnou tvárnost lidské přirozenosti a neomezenou schopnost ovládat svět, tedy kréda, bez jehož povinného odrecitování dnes prakticky nelze vystrčit nos do veřejného prostoru. Považoval lidský osud za směs působení Fortuny a náhody, přičemž Fortuna je pro něj žena, takže se vůči ní používá násilí. Měl jistě mnohem větší důvěru v možnosti lidského rozumu ovládnout běh světa než jeho přítel a antipod Francesco Guiccardini, nicméně ve srovnání s dnešní normalizovanou vírou v absolutní lidský triumf nad osudem by byl při veškerém svém odhodlání nepochybně vnímán coby fatalista. Také to si Bobbitt v zásadě příliš nepřipouští. Předkládá nicméně vlastní koncepci osudu, kterou opatrně přimíchává do historizujícího výkladu.

A není to věru nic překvapivého. Už Marx konstatoval, že Fortunou kapitalismu se stala ekonomika. V globalizovaném světě Bobbittovy doby, o němž autor psal v předchozí knize Shield of Achilles (Achillův štít), pak tento letitý poznatek dospívá ke konečnému důsledku: "Tržní stát" dneška rozhodně není suverénní v tom smyslu, jak to chápala moderní politická teorie, a namísto sledování "státního zájmu", "veřejného blaha", či jak všelijak býval nazýván předpokládaný nejvyšší účel politiky, nakonec nastoupí mezinárodní konkurenceschopnost. Bez ní se jednoduše v dnešním světě nedá politicky přežít, třebaže existující státní instituce místy dosud navenek vypadají silné a masivní.

***

V rámci úsilí zbavit Machiavelliho maloměšťáckého stigmatu nemravného autora se Bobbitt dopouští ještě jedné dezinterpretace: Snaží se vzbudit dojem, jakoby dílo zmíněného autora bylo perfektně slučitelné s křesťanským světonázorem. Aniž by však člověk nutně hájil jedno nebo druhé, Machiavelliho nebo křesťanství, je třeba jasně říci, že jde o úplně neslučitelné perspektivy. Machiavelli jednoduše nevěřil v božskou prozřetelnost a tedy nikdy nemůže být považován za křesťana o nic více, než za vyznavače dnešního občanského náboženství pokroku.

***

Oloupete-li z Bobbittova Machiavelliho všechny vrstvy sladké polevy, kterou byl namazán od hlavy až k patě proto, aby se stal alespoň poněkud stravitelným pro skrupulózní americké liberály, zůstane autor reagující bez iluzí na existenční krize 16. století radami adresovanými syfilitickému vládci Lorenzovi Medicejskému, který se jimi stejně ani v nejmenším neřídil, dokonce je zřejmě nikdy ani nečetl.

Machiavelliho sen o sjednocení Itálie realizovala až mnohem později v britské režii piemontská dynastie - a dnes mají mnozí za to, že se projekt příliš nepodařil a nemá už před sebou žádnou budoucnost.

Nicméně byl to výhradně ambiciózní projekt sjednocení Itálie vyrůstající ze samozřejmé představy renesančního humanismu o antickém Římě jako historické normě, co motivovalo Machiavelliho snažení.

V podstatě jen jaksi mimochodem přitom autor popsal vznikající praxi řízení a správy národního státu. Dávno před všeobecnou deziluzí z třicetileté války z této praxe strhl propagandistický moralistní závoj spřádaný tehdejšími předchůdci ideologů "politické korektnosti".

Vytisknout