Jak zachránit politiku před gaunery aneb Co se to vlastně aktuálně děje kolem kauzy poslanecké imunity?

24. 7. 2013 / Martin Pleva

Smysl imunity (indemnity) je přece jasný a zřejmý: má chránit (zejm. opozičního) zástupce lidu před svévolí vládní moci a jí podřízených represivních orgánů. V případě "trafikantů" šlo o pravý opak, což snad vidí každý: pánové Tluchoř, Fuksa a spol. měli být "přesvědčováni" o tom, aby vládu podrželi (neshodili), a represivní složky státu zasáhly proti vládě a jejím zájmům a už tím dokázaly svou -- v našich podmínkách bohužel ojedinělou, a tudíž úctyhodnou -- nezávislost a nestrannost.

Ale především je výsměchem nejen rozumu, ale i všem zásadám a hodnotám demokracie a právního státu, jestliže Nejvyšší soud, vrcholná justiční instance, u níž očekáváme, že je složena ze špičkových právníků, z právnické elity, vykládá paragrafy doslovněji než žáček osmé třídy základní školy. Ústavu (ostatně jako přece každý text!) je třeba brát v celku, v její komplexnosti, a hledět přitom na úmysl zákonodárce. V článku 26 se jasně říká, že "poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem", a článek 23, odst. 3 znění onoho slibu uvádí: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Je tedy dle mého hlubokého přesvědčení naprosto vyloučené, aby podezření z trestného činu korupce (!) mohlo být kryto jakoukoli imunitou (indemnitou), protože z definice pojmu korupce vyplývá, že jde o jednání proti obecnému, veřejnému zájmu s cílem zajistit pro korupčníky osobní prospěch (srov. 40/2009 Sb., § 331-334). Poslanec, který je podezřelý z toho, že jednal korupčně, tedy -- pokud se podezření potvrdí, čili u nezávislého soudu ve veřejném přelíčení prokáže, v žádném případě nemohl plnit svůj slib, ba jednal v jasném rozporu s ním. Korupce nemůže být tak ani náhodou kryta imunitou a jistě to prof. Ceplovi, autoru naší ústavy, nepřišlo byť jen na jedinou vteřinu na mysl.

Něco jiného jistě je otázka, zda nabízení funkcí je korupcí srovnatelnou s podplácením, ale na to měl odpovědět běžný příslušný soud poté, co by své argumenty přednesla jak obžaloba, tak obhajoba. Já osobně jsem přesvědčen, že se o korupci jednalo -- nicméně, budiž, tady je možné vznést racionální námitky, avšak -- opakuji -- to je záležitost, kterou se Nejvyšší soud nezabýval a ani zabývat nemohl. Nerozhodovalo se ani o skutkové podstatě nebo právní kvalifikaci skutku, ani o vině, nýbrž pouze o přípustnosti trestního řízení jako takového. Jedním z nejhorších důsledků rozhodnutí nových ikon spravedlnosti, pánů Jurky, Šabaty a Šilhaveckého, nicméně je, že proces bude s největší pravděpodobností zastaven a my, občané, se nejen nedozvíme, "jak to skutečně bylo", ale nebude ani stanoven precedens, nebude vytýčena ona "hranice" mezi politikou a vychytralým obchodováním. Veřejnost sice jasno má, leč právníci -- zdá se -- nikoli...

Absurdita rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc tkví v tom, že podstatou argumentace, o niž svůj nález opírá, není podle mého laického úsudku ani "extenzivní" výklad pojmu projev, ani předpoklad, že záleží na tom, zda k inkriminovanému jednání docházelo na půdě sněmovny, či v restauraci U Papouška... To už je jen to pověstné stéblo, jehož se nešťastný dr. Ištvan pokouší chytat, aby trestní stíhání nějak zachránil. (A toto je také jediný bod, v němž lze souhlasit s bývalým premiérem, jehož výpady na žalobcovu adresu jsou ovšem  jinak zcela neslýchané, hystericky nemístné a samy o sobě -- řekl bych -- na hranici trestného činu.) Podstatou svérázné argumentace Nejvyššího soudu totiž je, že litera Ústavy platí a basta: tedy hlasování nestíhatelné, projevy (jakékoli) nestíhatelné. Jinými slovy: i kdyby poslanec hlasoval pro nějaký návrh za čirý a jednoznačný úplatek (převzal by například milion korun v tašce a s ním odešel k tlačítku), nemohl by být stíhán. Neboť v odůvodnění rozhodnutí se praví: "Nejvyšší soud se nemůže v rámci svého (takto přijatého) rozhodnutí dále vyjadřovat k tomu, za jakých okolností se svého poslaneckého mandátu vzdal a co jej k tomu vedlo..."1

Takže je-li hlasování či projev ve sněmovně výkonem funkce poslance, pak je takový výkon za jakýchkoli okolností nepostižitelný, tyto okolnosti dokonce soud nezajímají... Jenže na nich přece celý demokratický systém a jeho legitimita stojí. Není snad rozdíl mezi tím, když reprezentant lidu hlasuje, řeční či se vzdává mandátu proto, že je přesvědčen o správnosti takové činnosti nebo takového svého kroku, a tím, když tak učiní proto, že za to dostane nějakou osobní výhodu? Pokud si skutečně oni pánové z ODS mysleli, že se daně nemají zvyšovat, měli hlasovat proti návrhu zákona, i kdyby padla vláda, nebo se měli nechat přesvědčit argumenty (nikoli funkcemi) nebo měli rezignovat, budiž, ale nikoli výměnou za posty -- takové a jen takové jednání by bylo ve smyslu naší ústavy považováno za výkon jejich mandátu a pouze takové jednání by bylo kryto imunitou.

A tím se dostáváme k neuvěřitelnému zneužití pojmu politický, jehož jsme svědky. Nejvyšší soud píše: "Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je namístě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností..."1 Korupce však není politická činnost! Poslanec, který je zkorumpovaný, nejen že se zpronevěřuje svému slibu a již tím ztrácí právo na mandát (viz Ústava, čl. 25a, 26), nejen že nevykonává svůj mandát v souladu s ústavním pořádkem, on v tu chvíli vůbec neprovozuje politiku! Vždyť co je politika -- správa věcí veřejných. Správa věcí veřejných je ovšem protikladem korupce, která je definována (viz výše) jako činnost upřednostňující zájmy osobní před zájmem obecným a celospolečenským. Je tedy třeba s výše uvedenou větou NS souhlasit -- pokud by obvinění poslanci vykonávali politickou činnost, nesměl by na ně nikdo vztáhnout ruku, oni jsou však podezřelí právě z toho, že místo politické činnosti, tedy správy naší polis k všeobecnému prospěchu a dobru, se věnovali starosti o vlastní prospěch na úkor veřejného zájmu.

A to už je skutečně nejhlubší úpadek politiky v naší zemi. Zmatení pojmů, které jej provází, je více než nebezpečné, protože v široké veřejnosti s konečnou platností fixuje představu, že politika je svinstvo. Je navíc strašlivým vysvědčením našich politiků, včetně mnohých opozičních, že patrně vůbec nepochopili, o co v Ištvanově právní konstrukci jde, aspoň se to tak z jejich vyjádření zdá. Nevidí rozdíl mezi přijetím funkce a výměnným obchodem něco za něco. Demokracie je ohrožena zásadním způsobem. Populisté si nemůžou přát nic víc a už si brousí zuby na volební (a jiné) úspěchy. Ačkoli jsou mocenské choutky Miloše Zemana také nebezpečné (ostatně prezident, jak se ukazuje, stojí, i když nenápadně, na straně NS a Nečase!), představuje toto naprosto flagrantní pošlapání základů demokratického právního státu nebezpečí největší, je výzvou, které je možné jen velmi obtížně čelit. Podaří se očistit politiku? Nebo nás čeká vláda zkorumpovaných populistických gaunerů na dlouhé, předlouhé časy?

Vytisknout