Česká politická hra

24. 7. 2013 / Oskar Krejčí

Řidiči jedou na plný plyn proti sobě, a kdo první uhne, je "kuře". Je to hra na kuře, známá z hollywoodských filmů. Podle Bertranda Russella ji hrají "mladiství degeneráti" a "vznešení státnici".

Zahájení hry formou zatýkání obsahuje riziko. Mnohé nasvědčuje tomu, že policisté nepracují s agenturní sítí a vycházejí pouze z odposlechů. Dramatické zadržení má napomoci přiznání, domovní prohlídky k nalezení věcných důkazů. Dosavadní rychlost naznačuje, že vše má na starost malá skupina vyšetřovatelů. Když se vina obviněných prokáže, může se současná politická konstelace vyvíjet ve prospěch Zemanovců a středolevých stran. Otázkou ale je, zda se vše děje podle stanovené strategie, nebo se hraje vabank -- a čeká se, kdo uhne. V zemi, kde byly za aktivní pomoci některých politiků vytunelovány stamiliardy korun, je většina veřejnosti nakloněna věřit, že každý politik je vinen. Nepozastaví se nad tím, že aktuální obvinění se týkají relativně malých prohřešků. Snad je to jako u Al Caponea: když mu nelze prokázat vraždy, pak ať je odsouzen alespoň za daňové úniky. Jenže nejen vražda, ale ani miliardové tunely by neměly být promlčitelné. Či amnestovatelné. A kolektivní vina, kdy by za všechny neřesti systému měla pykat jedna jediná šéfová premiérského sekretariátu, je prostě nesmysl. Dosáhnout alespoň dílčí spravedlnosti a třeba i vykročit směrem k nové politické kultuře lze jen tehdy, když dosavadní zásahy orgánů činných v trestním řízení budou úspěšné -- a překročí hranice jedné politické strany.

Strategické hry, jako jsou šachy, někdy vyžadují obětování figury k zisku výhody v koncovce.

Pád Topolánkovy vlády (2009) byl spojen s tvrzením některých sociálních demokratů, že je nemorální nechat nekompetentní ministry vládnout. Po jejich svržení nastoupil Jan Fischer se svými pravicovými "úředníky" a překryl prohřešky politiků. Umožnil resuscitaci pravicových stran. Moralita svržení pravicové vlády vedla k tomu, že se po volbách pravicová vláda vrátila.

Když na Slovensku rezignovala pravicová vláda Ivety Radičové (2011), politici Smeru nespěchali a nechali ji do voleb následujícího roku vládnout v demisi. Pravicová media se nadále strefovala do pravicové vlády -- a Smer ve volbách zvítězil tak, že se jeho protivníci dodnes nevzpamatovali.

V Rusnokově vládě je řada ministrů, kteří svojí kompetentností předčí ministry -- stranické nominanty. Jenže zklidněním situace kolem pravicových exministrů, jich vyvinění z takzvaných církevních restitucí, nezaměstnanosti, z ekonomického poklesu, chaosu kolem sociální politiky a zdravotnictví -- to je dar pravici, ne morálce či levici.

Na rozdíl od šachů, které se hrají s úplnou informací, je poker hra s neúplnou informací -- netušíme, co protivník drží v ruce.

Pravděpodobnost, že Rusnokova vláda získá důvěru Sněmovny, se blíží nule. Není jasné, co pak udělá prezident. Jestli opětovně někoho jmenuje premiérem, rozeběhne odpočítávání času k jeho další žádosti o důvěru -- a opětovné prohře. Pak nastoupí nová vláda trojkoalice. Nechá-li prezident Rusnoka vládnout dál v demisi, může tato situace vydržet do řádných voleb.

Volební partie má pevně stanovená pravidla, avšak proměnnou kvalitu figur. Lze jen hádat, jakou hodnotu budou mít strany v květnu. Vyhlídky pravicových stran, které propaganda představí jako hrubě ublížené za galantní provinění, by se měly zlepšit. Nepodlomí-li je souboj o stejného voliče. Sociální demokraté budou prožívat krizi, protože jakékoliv stanovisko k Rusnokově vládě a prezidentovi bude jen dočasnou rovnováhou. Komunisté budou trpět tím, že radikální témata jim budou krást nejráznější populisté podpoření v koncovce pravicovými sdělovacími prostředky. Zermanovci mají naději jen tehdy, když Rusnok a jeho tým nezmizí v mediálním embargu po případném pádu vlády.

Hra se hraje podle předem dohodnutých pravidel. Tato pravidla nelze během hry měnit.

Spory o to, zda prezident postupuje podle ústavních zásad, je nadbytečný: literu neporušil. Problém je v něčem jiném.

Politika není hra.

Ve hře si svobodně stanovíte hodnoty, o které se soutěží. A hrajete, nebo ne. V politice je volnost volby vyloučená: hodnotou, které se politika týká, je člověk. I ten pasivní. Zahrávat si s kvalitou jeho života je prostě zločin. Demokracie není hra. Carl Jung ji nazval nekrvavou občanskou válkou. Strategii a taktiku potřebujete, protože je to boj. Zápolení, kde tvořivost nevylučuje překvapivé porušení zvyklostí. Velice často může být spolupráce všech obecně prospěšná. Jenže politika je povětšině nesmlouvavý zápas, v němž se střetávají protikladné dílčí zájmy skryté v názorech.

Dnešní česká politická potyčka připomíná zábavnou hru především kvůli zápecnické úrovni furiantských politiků. Kvůli neutuchající vášni, kterou vkládají do hádek o pomíjivé a zástupné problémy. Jenže žertovná hra to není. Zápas se vede o osud lidí v této zemi. A za okny naší krásné, ale stále méně významné chaloupky zuří v Evropské unii válka Severu proti Jihu a svět marně hledá lék na chaos způsobený rozkládající se americkou hegemonií.

(Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Literární noviny č. 30/2013)

Vytisknout