Vlny kolem hotelu Praha

8. 7. 2013

1 -- brokátové závěsy a mosazné mřížky -- sentimentalita osmdesátek

Moderními dějinami se prolíná několik společných témat, které platí i pro architekturu. Jedním z nich je cosi, co bychom mohli -- Heiddegerovými slovy -- nazvat jako "vytlačení ontologického světa světem ontickým". Ontický je svět partikulárního jsoucna, kdežto svět ontologický je takový, který se vykazuje celistvostí (u Heideggera prezentovaný jako čtveřice božského, smrtelného, nebe a země). Architektonicky řečeno: dříve člověk bydlel poeticky, dnes přespává na letišti.

Hrůza z letiště a volání po stavební poezii pozdní normalizace (byť to tak zní, nemyslím to jako urážku) silně zaznívá i ze strany obhájců hotelu Praha.

Adorno v Dialektice osvícenství však poukazuje na pozoruhodný paradox. Představa ztraceného ráje je jeden z mechanismů modernity. Čím fragmentárnější a neutěšenější je současnost, tím naléhavěji vzniká potřeba "jinde" -- místa, kde celistvost světa nebyla porušena, kde platí řád a člověk dokáže žít v souladu s logem. Když p. Paroubek ve svém článku obhajuje hotel Praha vysokým umem architektů a stavitelů obrací se právě k celistvosti tohoto "jinde" a výtky stran nehospodárnosti objektu tak sice zmiňuje, ale již se nad ní dále nezamýšlí. Rovinu ideologickou dokonce vyškrtává zcela záměrně, což vede k takovému extrému jako pojetí Kolosea coby výhradně stavební památky (ad absurdum bychom mohli říci, že do Osvětimi jezdíme obdivovat jedinečný technický um konstruktérů plynových komor).

Kouzlo moderní doby, z nějž pramení i neúčinnost podobných architektonických debat na veřejný prostor, totiž spočívá v aktu, který zlaté "jinde" obrací do "kdysi". Oprávněný strach z nového (dá se stěží předpokládat, že PPF vyvine kvalitní architektonický projekt) fetišizuje minulé. Sentimentalita nenávratně umístěná do minulosti nejen, že uspokojuje touhu jednotlivce po představě zlatého věku, ale zároveň absolutní hodnotou svého "kdysi" blokuje tvorbu současných alternativ. Stroj modernity tak odstraní své odpůrce tím, že je nechá hledat ztracený čas. Martina Faltýnová ve svém článku pro A2 sice říká, že čas pracuje pro památkovou ochranu, ale praxe nás spíš přesvědčuje o tom, že čas pracuje pro rez a plíseň.

Odvíjení debaty na úrovni památkové ochrany je vůbec zrádné. Věcná analýza formálních aspektů hotelu Praha totiž nijak neřeší jeho praktickou architektonickou (ne)přínosnost pro současné okolí nebo (ne)přínosnost případných budoucích využití (a to takového využití, kdy objekt bude demolován). Dodnes nebyla zastánci hotelu předložena jediná ucelená ideová studie či plán na alternativní využití areálu. Co se pak skrývá v prohlášeních "odborná veřejnost" či "příčetní lidé", nikdo netuší. Developer tak může plánovat ve skrytu a bez průběžné kritiky. Forma pracuje pro developera.

2 -- plot a beton -- perspektiva současného chodce

Zadíváme-li se však na betonový komplex čistě z non-formálního hlediska a shrneme-li si postoje současných historiků architektury jako Rostislav Švácha, Zdeněk Lukeš či Petr Kratochvíl, zjistíme přibližně toto:

Hotel Praha je čistě užitná stavba

Hotel byl vybudován jako okázalé ubytovací zařízení pro papaláše minulého režimu: tomu odpovídá i jeho přemrštěný prostorový a funkční program. Jak ale ukazuje současný provoz, program nenávratně zastaral a náklady na provoz převýšily užitek. Hotel Praha je užitná stavba bez užitku.

Ani studie navrhovaná v 90. letech, tedy ještě před developerským boomem, která měla provoz hotelu zefektivnit, provozovatele nepřesvědčila. Navíc je-li dobový gesamtkusntwerk nejvážnějším argumentem zastánců Hotelu, pak vzniká oprávněná otázka, nakolik je každý další zásah vůbec přípustný, aniž by byla porušena celistvost díla -- a to včetně okázalé plýtvavosti.

Hotel Praha neovlivnil výrazově ani konstrukčně žádný z následujících architektonických směrů či osobností

Nejrušnější architektonická debata kolem hotelu Praha se odehrává až nyní, přičemž člověk se nemůže ubránit, že hledání formálních kvalit je zde podmíněno hrůzou z projektu, který bude prezentovat PPF. Pokud si však projedeme dobové časopisy či paměti architektů, zjistíme, že zatímco takové projekty SIALu zmiňuje každý, hotel Praha nezmiňuje téměř nikdo. Paradoxní výjimkou je, krom původních autorů, člen SIALu Jiří Suchomel, který oceňuje výjimečnost v dobovém kontextu -- což je měřítko pohříchu relativní.

Spíše tradiční ocelo-monolitická konstrukce hotelu Praha je navíc jen slabým odleskem progresivní superkonstrukce česko-sovětského hotelu Družba, který je jen o čtyři roky mladší. Konstrukční kvality tak výrazně nepřekračují práh dobově známého a ani ony nemohou být považovány za dostatečný důvod k zvláštnímu nakládání s objektem Hotelu.

Hotel Praha neutváří symbolický výraz

Častým důvodem, proč pod památkovou ochranu mohou spadat i formálně průměrné stavby je jejich nevyvratitelná pozice v národní identitě. Socha, u které se shromažďují demonstrace, dům, v němž se narodil významný spisovatel... Hotel Praha umístěný do informačního vakua se však ve veřejné debatě nikdy neobjevil. Pokud ovšem samu izolaci nevyložíme jako symbolické gesto -- hotel Praha jako památník. V takovém případě bychom ale měli zformulovat otázku: kdo památník bude udržovat a jaký bude mít účel? Může se stát tak rozsáhlý a nehospodárný areál dutou sochou?

Hotel Praha nemá význam pro urbanistický kontext či veřejný prostor: měřítkem, funkcí, nebo urbánní propustností pozemku

Jedna z historek, kterou ze zapomnění oprášil Zdeněk Lukeš, říká, že hotel Praha byl původně projektován pro Krymskou riviéru. Při pohledu na obrovskou zvlněnou hmotu vsazenou do prominentní vilové čtvrti Hanspaulky, kde lze stěží nalézt rodinný dům vyšší než čtyři patra, je těžké tomu nevěřit. Jistě, můžeme hádat, jestli projekt skupiny PPF bude vhodnější, ale to nijak neospravedlňuje celkové měřítko hotelu Praha. Autistická hmota nijak nekomunikuje s okolní zástavbou, ruší nejen měřítko urbánního kroku (dané velikostí průměrného pozemku v dané disputaci), ale i vytváří plochy nevyužívané zbytkové zeleně. Navíc Hanspaulka má několik dobrých příkladů současné bytové architektury (viladomy Ladislava Lábuse).

Kolem celého pozemku se navíc táhne plot a rozsáhlý areál tak není přístupný veřejnosti. Jeho význam pro propustnost území či rekraci a zábavu je v současné podobě nulový. Dá se tedy velmi pochybovat o tom, že náhodného kolemjdoucího hotel Praha vůbec nějak obohacuje.

Hotel Praha není významným bodem v pražském panoramatu.

Sentimentalita škodí architektuře

Zdroje:

J. Paroubek - Zbourání hotelu Praha je projevem iracionální nenávisti

P. Švec - Hotel Praha je komunistický kryt, bude se těžko bořit, říká architekt

Martina Faltýnová -- Za hotel Praha

Vytisknout