Nedělní Karlovy Vary: Minimalistická pomalost

1. 7. 2013 / Jan Čulík

Soutěžní francouzsko-belgický snímek režiséra Philippa Godeaua 11.6 zaujal, navzdory své počáteční pomalosti, svou závěrečnou podvratností. Byl to typický antikapitalistický film a je pozoruhodné, že občané západní Evropy jsou zřejmě dnes už natolik rozčarováni stavem současné komerční kapitalistické společnosti, že se o tomto rozčarování a vzdoru občanů proti ní natáčení docela mainstreamové, establishmentové filmy. Snímek 11.6 vychází, jak uvedla před promítáním Eva Zaoralová, ze skutečné události, který prý vévodila v roce 2009 doslova všem francouzským médiím - samozřejmě mimo Francii o ní nikdo nic neví. Řidič obrněného vozu ochranky, převážející do bank velké finanční částky v hotovosti, po deseti letech trpělivé a poctivé práce pro bezpečnostní dopravní firmu najednou ukradl v hotovosti částku 11.6 milionů euro.

Film vychází ze skutečného příběhu pachatele, francouzského bezpečáka Toniho Musulina, a pasivně dlouho sleduje jeho monotónní život. Během něhož se hrdina postupně, aniž by při tom hnul brvou či aniž by se o tom komukoliv svěřil, připravuje na ukradení této velké finanční částky. Udělá to nikoliv proto, že by mu šlo o peníze, dopustí později, aby většinu peněz našla policie. Čin provede z protestu a francouzská společnost ho také v době, kdy krachují podvodné banky a neoliberální kapitalismus šílí, okamžitě na internetu a ve všech neestablishmentových médiích prohlásí za hrdinu.

Bezpečácká firma, pro niž Musulin léta poctivě pracoval a která ho vykořisťovala a podváděla, například tím, že mu vedoucí směny vždycky zapisoval do výkazů kratší pracovní dobu, než po jakou Musulin skutečně pracoval, se po jeho husarského kousku rozložila. Vyšlo totiž najevo, že ve snaze maximalizovat firemní zisky sociopatičtí šéfové nejen vykořisťovali své zaměstnance, ale také porušovaly četné zákony a předpisy. Byli propuštěni a cena akcií bezpečácké firmy zkolabovala. Film analyzuje Musulinovy motivy a se sympatiemi dochází k závěru, že účelem byl vzdor, rebelie a revoluce.

Méně přesvědčivý byl druhý minimalistický film, založený především na hře detailů, řecký snímek Září režisérky Penny Panayotopoulouové. Film je studií samoty, které vede skoro až k patologickému chování. Třicátnice Anna žije v malém bytě o samotě se psem Manu, který jí ale zemře. Osamělá Anna je z toho zdrcená a postupně se v zoufalství, v podstatě patologicky, vláme do rodiny čtyřicátníků s dvěma malými dětmi. Otec je chirurg a zatímco matka dětí, chirurgova manželka Sophie, s osamělou Annou víceméně sympatizuje, její intruzivita je nakonec už nesnesitelná a chirurgova rodina ji ze svého života vyžene. Anna se vydá na mořské pobřeží a přespí tam na pláži - když se ráno probudí, obskakuje jí radostně jiný, také opuštěný pes, Anna se tedy vrací do města s novým zvířecím druhem a zdlouhavý film jaksi končí "šťastně", i když přesto tragicky, protože pro třicetiletou ženu je smutné, nemá-li schopnost najít si přátele či partnery. V tom smyslu působil film dost nepřesvědčivě, stejně tak byl nepřesvědčivý i portrét rodiny chirurga, která vůči osamělé Anně projevovala skoro po celé dvě hodiny filmu, až do konečného výbuchu vzteku pana doktora, až nadzemsky neobyčejnou trpělivost.

Je dost s podivem, že v době, kdy by si člověk říkal, že současné Řecko nabízí nezměrné množství témat pro celovečerní filmy, si režisérka vybrala takto odtažitý námět. Konečné sekvence filmu zdlouhavý (lidé ze sálu odcházeli) snímek zachránily, přesto však zrovna v dnešní řecké situaci působil poněkud irelevantně.

Vytisknout