Co křídel chybí nám k rozletu anděla

18. 5. 2013 / Štěpán Kotrba

Namísto natahování drátů po stromech, otáčení potenciometrů a čekání na rozehřáítí lamp na provozní teplotu dnes samozřejmě stiskneme tlačítko a očekáváme profesionální výkon. Jak prosté. Kolik je ale neviditelné práce v pozadí, ví málokdo.

Z dětství si pamatuji na znělku pořadu, který jsem s napětím poslouchal, když mi byly čtyři roky a nevěděl jsem, odkud se ten zvuk v rádiu bere. Odtud pak můj vztah k radioamatérství i časopisu Věda a technika mládeži. Pořad se jmenoval A léta běží, vážení a poslouchal jej na stanici Hvězda můj dědeček. Sice to byl ranní pořad pro seniory k hrnku melty a sladkému makovému rohlíku, nicméně zaujal i mne, přemoudřele se vyptávajícího kluka. Unikátní rozhovory s tehdy významnými osobnostmi byly různé. Někdy nudné, jindy fascinující.

Rozhlas ale tehdy lidi spojoval. Těm dědečkům dával pocit generační sounáležitosti, osvěžoval jejich paměť starými písničkami, seznamoval je ale i s nejnovějšími událostmi. Už tehdy měl ovšem československý rozhals konkurenci. Už z války byli muži zvyklí poslouchat Londýn, dámy ladily od padesátých let oblíbený "Laxík" -- rádio Luxembourg.

Čelní panel radiopřijímače byl učebnicí zeměpisu. Rozhlasový étér neznal nikdy hranice ani ostnaté dráty bipolárně rozděleného světa. Svoboda spočívající v otočení ladícího knoflíku rozněcovala představivost. Zvláště poté, co znělo vysílání i z vesmíru. Píp píp píp prvního Sputniku dávalo víru, že nic není a nebude nemožné. Doteď nepřestavitelné se stalo realitou. Tati, jak vysoko jsou hvězdy? 30. prosince 1990 Radio Luxembourg zaniklo. A léta běžela.

Rozhlas přinášel informaci i naději i ve chvíli, když po náměstí Kroměříže, kde jsem trávil dětství, se valily tanky okupační sovětské armády. Vděčnost za osvobození od nacismu byla umlčena zradou a pocitem křivdy, svírajícím hrdlo. Poprvé jsem viděl chlapy plakat bezmocí. Rázcvětáli, jábloni i grůši, papluly tumany nad rekoj... Bude válka, pravila moje babička rezignovaně a předzásobila rodinu moukou, olejem a cukrem. Během té předchozí války se naše rodina stěhovala čtrnáctkrát, aby unikla koncentračnímu táboru.

Pásy čtyřicetitunových ocelových obrů se zakusovaly do žulových kostek a já nepochopil, proč se na tanky stojící před domem nemůžu podívat zblízka. To tak, aby tě zastřelili... Zachvatčiki, iditě damoj, stálo na zdi u kostela namalované vápnem další ráno. Dubček=Svoboda, luštil jsem písmenka na improvizovaném plakátu na sloupu veřejného osvětlení. A věděl jsem, proč se musím naučit ihned číst, i když do školy půjdu až za dva roky. Zvládl jsem to do listopadu. Otevřel se přede mnou stále ještě svobodný svět vzdělání. Mohl jsem nahlížet dědečkovi přes rameno, když si každý den četl noviny, vynucoval jsem si nákup časopisů při návštěvě trafiky. Ne pohádky, ale ABC, VTM, Amatérské rádio, Letectví a kosmonautika. A humanismus jsem čerpal z románu Na západní frontě klid, pro děti nevhodného stejně, jako Egypťan Sinuhet či Hrabě Monte Christo. Brečel jsem u nich.

Pak se mi vzpomínky i slzy vrátily, když Karel Kryl zpíval Bratříčku nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci. Přijeli v hranatých železných maringotkách. .... Beránka vlku se zachtělo.

Ranní rozcvičky v rozhlase jsem nesnášel. Jásavé písně jako Pusť vsegdá budět solnce jsou ale s mým dětstvím spojeny dodnes. Pusť vsegdá budět máma, pusť vsegdá budu já. Kulisovému poslechu ani tělocviku nelze uniknout.

Škola přinesla do mého vnímání rozhalsu rozličné normalizační básně, každé ráno procítěně recitované soudružkami ve stejnokroji z třídního tlampače. Chr, chr, chr. Poslechněte si školní hlášení.... Stát na stupínku a přednášet bezduché rýmovačky jsem nesnášel. A hrdý buď, žes vytrval, a neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí... Některé verše se ovšem z této nechuti vymanily. Wolkrova báseň Poštovní schránka na rohu ulice..., to není nějaká lecjaká věc. Lidé si jí váží velice, svěřují se jí docela. Psaníčka do ní házejí ze dvou stran, z jedné smutná a z druhé veselá... mne přivedla k poznání potřeby respektování osobních tajemství. A pan pošťák není zvědavý, jaká psaní v kabele veze? Možná je, ale nesmí se dívat.

Pošťáka, který procházel každé ráno okolo našich oken, mi bylo líto. Neví, co nese. Odjezd do Prahy už mám spojen s černobílou televizí a zakázanými filmy. První film, na který jsem se nemohl v "socialistické" televizi dívat, byl briský 26-dílný seriál Randall a Hopkirk -- Můj parťák duch. Koukal jsem na přelomu let 1969 a 1970 do obýváku z ložnice klíčovou dírkou. Prakticky všechny díly jsem viděl. Neviditelnost detektiva ducha v bílém obleku mne fascinovala, stejně jako břitký humor. Chtěl jsem také být Marty Hopkirkem. Viditelným jen pro někoho a jen někdy. Zdálo se mi o něm.

Dodnes se zachoval vynikající původní český dabing pro 17 epizod s Františkem Němcem, Václavem Postráneckým a Jorgou Kotrbovou. Vtip, humor a ironický nadhled je to, co dnešní mediální tvorbě chybí. Dělat srandu není sranda. Dabing chápu jako nesmírně nevděčnou a přitom naprosto nezbytnou součást rozhlasového řemesla.

Propůjčit hlas cizí, byť slavné tváři znamená, že vás pak na ulici potkávají a říkají: Ale vždyť vy máte hlas jako Belmondo... Nechcete s tím něco dělat? Rendlík & Hopík (1971-1973) pak byla "česká" verze duchařské detektivky pro děti. Ve Čtyřlístku jako geniální komix kreslený Jordanem Popovem.

Post scriptum: dovede si představit rozhlasový komiks?

Globus a stolní radiogramofon Maestro vybavený i dlouhými vlnami ale zůstaly místem pro jiný typ představivosti. Mezi skřípotem vzdálených stanic jsem hledal ty nejvzdálenější a učil jsem se morsovku. Bylo mi líto, že numím tolik jazyků, abych všemu rozuměl. Učil jsem se mimo ruštiny od třetí třídy i německy. Morseovkou vypípávané šifry špionů i ambasád lákaly k představám o jejich světodějné důležitosti. Standartenführer Otto von Stierlitz v podání Vjačeslava Tichonova coby rozvědčík z televizního seriálu Sedmnáct zastavení jara měl rádiovou vysílačku jako své jediné spojení se vzdáleným "ústředím". A jeho radistka Käthe Kinn aka Káťa Kozlova v podání Jekatěriny Gradovy byla podobná mé babičce zamlada -- v době války, kdy se seriál odehrával. Zamiloval jsem se do ní. Obdivoval jsem její odvahu. I znalost telegrafie. Oba jazyky okupantů mě učila babička, pak paní učitelka Podmelová, která přežila Osvětim a tam se naučila rozumět dětským duším.

Dospívání přineslo objevování knihovny a v ní sci-fi Troskovu románovou ságu o kapitánovi Nemo, navazující na romány Julese Verna -- Vládce mořských hlubin, Paprsky života a smrti, Pistole míru, Nemova říše, Rozkazy z éteru, Neviditelná armáda a trilogii Zápas s nebem.

Fyzika osmé třídy základní školy mi sice přinesla vysvětlení, kde se ty hlasy z radiového étéru berou, jak je to s elektrostatickou elektřinou, ovšem dodnes nemám definitivní odpověď na otázku, zda Farinovy paprsky života a smrti byly jen fantazií, nebo jsou někde ukryty v zaprášeném koutě nějakého muzea stejně, jako ta opravdová paprsková pisole -- osobní zbraň sovětských kosmonautů. Ta existuje. Ale sovětský zkušební polygon Šary Šagan ještě všechna svá tajemství nevydal. Dodnes jsou zde trosky staveb, spojených s paprskovými zbraněmi.

Zjistil jsem tehdy, že Tesla není jen název "technicky slabého" rádia, ale že Nikola Tesla opravdu žil. Naprosto fascinován dodnes jsem genialitou tohoto vynálezce bezdrátové telekomunikace z roku 1893, Srba s uhrančivýma očima, jeho neúnavností i géniem. Mnohé z jeho patentů nejsou známy či prozkoumány dodnes a chodí se kolem nich mlčky a s bázní. Kult tajemna a fantazie obestírá bezdrátovou distribuci elektřiny, čerpání elektřiny z ovzduší, Teslovy experimenty s velmi vysokým napětím, elektrickým polem Země i s ELF -- extrémně dlouhými vlnami, i jeho "přístroj pro využití zářivé energie" či patentovaný "paprsek smrti". Pouze výzkumné ústavy armád velmocí některé jeho vynálezy aplikovaly. Jako tajemstvím dodnes opředený HAARP. Pamatuji si Teslovu větu "Věda je jen perverzí, pokud jejím nejvyšším cílem není lepší lidstvo." V Českém rozhlase je sice jeho bronzová busta, experimentů pro lepší lidstvo je ale pomálu.

Dodnes ale rozhlas vydává "qesl" lístky a rozesílá je radioamatérům celého světa, kteří vysílání zaslechnou. Nový Zéland je pokud vím nejvzdálenější destinací, kam zabloudil signál Rádia Praha.

Moc rádia na konci dvacátého století klesala s přímou úměrou, s jakou se náš svět orientoval na vizualizované informace a individualizaci konzumu mediálního obsahu. Tranzistoráky vytlačili walkmanny, sluchátka do uší kažému hrála něco jiného. Rozhlas přestal sjednocovat.

Film a televize opanovala domácnosti, pohybující se obrazy uchvátily naše myšlení. Dnes už by asi nikdo nevzbudil tu pozornost, jakou si vysloužil roku 1938 režisér Orson Wells tehdy nesmírně kontroverzní "dokumentaristickou" rozhlasovou inscenací sci-fi románu Herberta George Wellse Válka světů. Film Stevena Spielberga už je jen bijákem, i když "blockbusterem".

Pokrok nespočívá v konzumu audiovizuální či multimediální konzervy, přinášející vše až na obrazovku v obýváku, ale v rozvíjení představivosti domýšlením toho, co nevidíme, ale slyšíme. Právě specifická rozhlasová řeč je komparativní výhodou, pokud ji umíme uchopit tvořivě. Pokrok není v 3D televizích, mlžných obrazovkách či telestěnách jak z morálního apelu 451 stupňů Fahrenheita. Pokrok je v tvořivém rozvíjení specifik obou technologií nekonkurenčním způsobem, v konvergenci a syntéze technologií a obsahu.

Rozhlas mě osobně nicméně umožnil splnit několik mých vlastních snů a odvděčit se mu tím zároveň za to, co pro mne znamenal v dětství. Pomohl jsem ho převézt přes řeku mrtvých v době, kdy hrozilo, že zůstane "zbytkovou technologií" pro důchodce jak telegraf, potrubní pošta či fax. Podařilo se jej propojit s digitálními možnostmi a zachránit, ačkoliv tomu mnozí nepřáli. Podařilo se jej multimedializovat a tím zatraktivnit pro mladou generaci, přinést do něj internet jako svébytný kanál šíření obsahu a pomoci na svět jeho technologickému rozvoji a přerodu v moderní médium.

Rozhlas přinesl dětem i dospělým zpět zvídavost, obdiv k přírodovědě, k technice, k vědě. Dík za to patří vizionářům vzdělávacího vysílání, jako byl například Meteor, Ivo Budilovi, Miloňi Čepelkovi, Oldřichu Ungerovi, Josefu Kleiblovi či autorovi pořadu Dobré jitro na ČRo 2 Václavu Větvičkovi a řediteli online divize Miroslavu Bobkovi - autorovi projektů Africká odysea, Mládě milénia, Sokoli v srdci velkoměsta, Hlas pro tento den, či "tak trochu jiné reality show" Odhalení. Poděkovat a vzpomenout je třeba ale i tehdejšímu generálnímu řediteli rozhlasu Václavu Kasíkovi. Díky němu vyrostlo experimentální pracoviště pro záznam prostorového zvuku, díky němu se do dopravního zpravodajství Radiožurnálu včlenilo vysílání RDS/TMC, které bude umožňovat i navigační funkce a přinese do budoucna "inteligentní dopravu". Díky Bobkovi vzniklo v rozhlase televizní studio, v podcastové technologii předběhl rozhlas i BBC. Stejně jako v interaktivních aplikacích. Český rozhlas se stal vzorem v zavádění nových technologií pro všechna rádia v Evropě. Vysoce komplexní webové stránky se svébytným obsahem vydržely deset let, než je nový management nechal rozprášit partou neználků na soubor blogů bez svírajícího kontextu a vyspělých funkcionalit.

Multimedializace obsahu, jakou dokázal předvést Český rozhlas celému světu v letech 2000-2005, umožnila v roce 2007 změnit díky Pavlu Balíčkovi světovou normu DAB z audio broadcastingu na digital multimedia broadcasting. Rozhlasu a jeho tvůrcům přinesla světová ocenění.

Neocenitelnou službu dělá dodnes rozhlas pro muzikanty vydáváním notových záznamů, neocenitelnou službu dělá i nevidomým -- vydáváním audioknih. Vlastní hloupostí si ale dnes nechal vyrůst komerční konkurenci v podobě amatérsky natáčené produkce rozhlasových pohádek.

Projekty, po roku 2000 vytvořené, přitáhly namísto kulisového poslechu rozhlasové posluchače k novým technologiím a intenzivnějšímu zájmu o obsah. Řada lidí dnes poslouchá streamy na internetu, stahuje si podcasty či poslouchá Český rozhlas v "televizním" multiplexu ve vysoké kvalitě. Možná ještě dojde i na renesanci rozhlasu po drátě... který ale už určitě nebude pouze tím, čím byl kdysi.

Dnes, po devadesáti letech potřebuje Český rozhlas vize svého rozvoje. Nejen technologické, ale i obsahové.

Jedním z mých snů, které mi rozhlas splnil, byl formát rádia popularizujícího vědu. Jako obranu proti všem přišedším pavědám. Stanice, kterou jsme nazvali Leonardo, sice s novým vedením rádia nuceně zanikla, ale část jejího obsahu jako pořad zůstal. Budoucnost může s novým vedením přinést i lepší časy.

Internetové stránky pro děti Spektrum daly vzniknout dnešní stanici Junior, do které vkládám dnes největší naděje. Hajaja je stále nedostižný. Vzdělávání a práce s dětmi je budoucností jednoho z klíčových segmentů budoucího rozhlasu pro naplnění Komenského zásady škola hrou, protože rozhlas veřejné služby si musí své posluchače vychovat od kolébky.

Jiný zárodečný projekt z té doby nechal vzniknout rádiu Wave, na které se deset let čekalo a které už si své místo na trhu vydobylo a rozvoj má teprve před sebou. Vzniklo "automatické" rádio vážné hudby D-Dur či rádio Jazz, které stále ještě je v plenkách. Další stanice růst také čeká.

Digitalizace archivu oněch devadesáti let a péče o technické památky rozhlasu znamená záchranu historie. Archivace současných master souborů v té nejvyšší kvalitě vedle záznamů vysílání a produkčních kopií znamená budování archivu budoucnosti. Dnes už je třeba takto archivovat všechen hodnotný obsah, protože budoucnost je nastavena na offline funkce, řízené uživateli. Už dnes tvoříme agendu historiků.

Minutové hry jsou oním novým dramatickým obsahem, který může u mnoha lidí změnit přístup k audioobsahu a učinit ho atraktivním pro široké masy. Je zároveň příležitostí pro nové tvůrce, kterých si musí Český rozhlas vážit, dávat jim příležitost k tvůrčím experimentům a systematicky s nimi pracovat. Ars Acustica je v rámci Evropské vysílací unie jakousi galerií toho nejkvalitnějšího rozhlasového a zvukového umění. Je třeba vyzdvihnout i neviditelnou práci Mistrů zvuku, bez jejichž náročného a ne vždy doceňovaného řemesla by nebylo ono umění.

Ačkoliv se stále ještě Český rozhlas snaží se být hnací silou inovací a kreativity, není bohužel dnes vidět strategický tah na branku, ani vůle po kvalitativní změně. Možná se ale ještě dočkám i v rozhlase vývoje superteletextu či hybridní bezdrátové technologie, která může přinést vzrušující nové služby pro analogové i digitální rádio. Zdaleka není doceněn potenciál binaurálního zvuku, zejména na mobilních zařízeních. Neexperimentuje se ani s vysíláním vícekanálového prostorového zvuku a nezkoumají se jeho možnosti pro různé typy obsahu. Rozhlas zanedbal možnosti směrového zvuku, i když měl pro experimenty s ním příležitost. Zanedbal možnosti programového networkingu, ke kterému vybízí síť regionálních studií. Společná noc nestačí... Není obsahově připraven na maticové komponování rozhlasového obsahu redakcemi ani uživateli samotnými, ani na nutnou multimedialitu ve zpravodajství, publicistice či dramatické tvorbě vzhledem k multiplatformnímu šíření. Nevnímá vůbec potřebu tvorby a šíření ambientního audioobsahu či rozvoj Visual Radia či hybridních technologií RadiaDNS. Rozhlas si prozatím naprosto neví rady s metadaty k obsahu, který má k dipozici a nebo která by mohl mít. Neumí používat datovou žurnalistiku a neumí ji ani na úrovni interní analytické činnosti. Povrchnost je dítětem okamžitosti vnímání audioobsahu. Neinvestuje do těchto technologií budoucnosti. Vysílání i online distribuce potřebuje "paušální licence" ve veřejném zájmu, zahrnující online i offline obsah, který bude splňovat kritéria veřejné služby. Rozhlas se vyhýbá i open access a creative commons licencím, nepodporuje je programově, ačkoliv je to trendem EU. Třešínky na dortu nejsou každodenní systematika. Brání se analytické zpětné vazbě, která by mu dala odpovědi i na to, na co je současné vedení raději nechce. Bez zpětné vazby není možné ani kvalitní řízení, ani kvalitní a přesvědčová obhajoba hodnoty veřejné služby.

Strategický rozvoj v několika posledních letech ustrnul. Zmatená je prozatím i restrukturalizace celé instituce. Ale já pevně věřím, že bude lépe, že rozhlas přežije i příštích devadesát let a bude přítelem svým posluchačům. Budoucnost může přinést a snad přinese lepší časy.

Rozhlasáci, máte moje díky. Za tu obrovskou práci, kterou jste za devadesát let odvedli. Budoucnost je na vás. Protože bez vás to nejde. Bez vás je budova na Vinohradské třídě jen mrtvou stavbou. Budoucnost rozhlasu jste vy. Vy jste ti, kteří ji spolutvoří.

Autor se od roku 1999 věnuje Českému rozhlasu. Spoluvytvářel konceptuální návrh jeho online aktivit a realizoval jeho webové stránky, některé digitální technologie a projekty. Působil jako expert Rady ČRo pro rozhlasovou digitalizaci a posléze 3 roky i jako člen Rady ČRo. Spolutvořil digitalizační novely mediálních zákonů, které Českému rozhlasu daly možnost šířit multimediální obsah a od roku 2008 možnost vysílat v multiplexu veřejné služby DVB, na satelitu a v kabelových televizích. Několik let působil jako externí poradce generálního ředitele ČRo Václava Kasíka.

Vytisknout