James Pontuso, Václav Havel a Martin Putna

18. 5. 2013 / Jan Čulík

Martin Putna se vyjádřil, že se na jeho podporu ve věci profesury už mobilizují zahraniční akademici. Zmínil se v té věci americkém univerzitním učiteli Jamesi Pontusovi. V této souvislosti by čtenáře Britských listů mohlo zajímat, že James F. Pontuso je autorem knihy Václav Havel: Civic Responsibility in the Postmodern Age (Václav Havel: Občanská odpovědnost v postmoderním věku). Oxford & Lanham, Maryland: Rowman and Littlefield, 2004, 174 str. £53.00 ($70.00).

Kniha obsahuje takovéto perly:

"Then, one day, a short while after one of your stays in prison, everyone stopped lying. (...) Everyone now realised that you had been telling the truth all along. They decided to make you leader of the country." (p.2)

"Pak, jednoho dne, krátce poté, co jste zase jednou byli ve vězení, všichni přestali lhát. (...) Všichni si nyní uvědomili, že jste po celou dobu říkal pravdu. Rozhodli se udělat z vás vůdce země. (str. 2.)"

"People chose Havel as president because they wanted to be free."

"Lidé zvolili Havla prezidentem, protože chtěli být svobodní."

Pontusovi ušlo, že Havla prezidentem v prosinci 1989 zvolil tentýž komunistický parlament, jemuž o tři čtvrtě roku dříve nevadilo, naopak to schvaloval, že je Havel ve vězení.

Knize absolutně chybí kritický rozhled, nezávislost, schopnost kritické analýzy a znalost kontextu, kteréžto charakteristiky by měly být, jak bych doufal, základními principy akademické práce.

V knize Pontuso ještě v roce 2004 argumentuje, že jakmile bylo zlo komunismu právem v Československu poraženo, bylo nastoleno dobro západní demokracie, jíž byl Václav Havel stoupencem. Pontuso v knize často nekriticky cituje z životopisu Václava Havla od Edy Kriseové, která byla Havlovou milenkou. Pontusův obdiv vůči Václavu Havlovi hraničí s naivitou a u informovanějšího čtenáře vyvolává dost ironické reakce. Například na jednom místě píše obdivně Pontuso o tom, jak Havel pod tlakem svého svědomí vhazuje do kasičky v pražské noční tramvaji za komunismu jízdné (1 Kč), ačkoliv to nikdo nekontroluje (str.37). Čtenáři to nemůže nepřipomenout, jak v roce 1997 prodal prezident Havel svůj podíl na paláci Lucerna státní firmě Chemapol za 200 milionů Kč, jejíž šéf byl jeho kamarád. V roce 1999 prodal Chemapol CELOU Lucernu na otevřeném trhu za pouhých 145 milionů Kč. Novinář Jaroslav Plesl, který tehdy pracoval pro deník Lidové noviny, se Havla zeptal veřejně, zda státu vrátí miliony, které takto získal prostřednictvím Chemapolu od českého státu. Ladislav Špaček, tehdejší mluvčí Václava Havla na Pražském hradě, odpověděl Jaroslavu Pleslovi, že "otázka pana Plesla neinspiruje pana prezidenta k odpovědi." (Lidové noviny, 21. května 2001, str. 10).

Stejně naivní je Pontusova analýza Havlových dramat. Ta jsou originálními uměleckými díly. Jejich význam je mnohoznačný. Nelze je interpretovat, tak jak to dělá Pontuso, jako politickou propagandu, jako "boj dobra proti zlu". Pontuso například zcela mylně interpretuje postavu spisovatele Vaňka v Havlových jednoaktovkách jako "ideál dobra". (str. 76).

Na úrovni akademické práce ovšem při koncipování politických protestů a deklarací nezáleží. Nejsem si ale jist, bude-li mezinárodní podporu pro Martina Putnu organizovat zrovna James Pontuso, nebude-li to poněkud kontraproduktivní.

Pontusovu knihu jsem podrobněji recenzoval v mezinárodním časopise Europe-Asia Studies, Vol. 57, No. 8 (Dec., 2005), pp. 1243-1246. (Recenze je chráněná vydavatelovým copyrightem, kdo chce, může si to najít v JSTORU, přes placený přístup skrze univerzity.)

Aféra Putna, jaro 2013
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 17.5. 2013